První čtení: Mt 10, 37-39

Základ kázání: Gn 22, 1-14

   

(Kazatel: Marian Šusták)

  

To, co celý rok probleskuje z našich svědectví o Bohu a o Kristu, to bude opět zvučet naplno po celé zemi. Totiž to vyznání největší, které zní: „Kristus byl vzkříšen!“… Bez této víry není křesťanství vůbec možné. Vedle toho, že Ježíš přišel v těle a že byl ukřižován, je to základní pilíř křesťanského pohledu na svět. Z tohoto úhlu přistupujeme k celému našemu životu.

Kristus byl vzkříšen. – Co tedy tato věta značí? A co to znamená také pro nás osobně, že byl Ježíš vzkříšen?

Každý člověk má nějakého svého mistra, každý si hledá osobu nebo osobnost, na které se orientuje, podle které se rozhoduje, kterou všechno poměřuje. Někdo má za svého mistra vlastního otce nebo matku, někdo vidí hlavní kritérium ve svém potomkovi. Někdo jiný má za jakési médium, s kterým všechno srovnává, politického vůdce. Jiný člověk má za svého učitele a vůdce například nějakého filozofa nebo spisovatele. Ve všech těchto postavách a duchovních autoritách hledáme měřítko pravdy. Hledáme rádce, hledáme klíč k jednání, a často také něco nebo někoho, na koho se můžeme odvolat, kým můžeme zdůvodnit svoje činy.

Křesťané jsou však lidé, kteří mají za svého prvního rádce a hlavní autoritu Ježíše z Nazareta. A Písmo a evangelium je jedno veliké svědectví o tom, že Mesiášem je Ježíš – ten syn Marie a Josefa, později ve vyznání prvních křesťanů také Syn Boží.

Je to Ježíš, který učinil lásku k Bohu i k lidem skutečností, realitou. Ježíš zpřítomnil jméno Hospodinovo, to vzácné jméno, které se věřící Židé neodvažovali ani vyslovovat. Je to jméno JHVH, které se vyslovuje opisem, jako Pán, Adónai. „Jsem, který jsem“, jak to slyšel Mojžíš, se stalo v Ježíši blízké a současné. Vždyť v Ježíši Kristu je i dnes a teď s námi milosrdenství Boží a Boží pravda.

V Ježíši Kristu známe, dovolte ten příměr, křestní jméno Boha. Našim Mistrem a Zachráncem je Ježíš, který v Boží lásce nepohrdl ani jediným bídným a bezbožným provinilcem. Našim orientačním bodem je ten Ježíš, který zároveň i ostře tepal náboženskou sebejistotu a namyšlenost farizeů a zákoníků. Naším Zachránce je ten, kdo dokázal, že není na světě taková ubohost, které by se chtěl Bůh vyhnout.

Ježíš sestoupil, až na to nejhlubší dno a v odevzdání do Boží věci skončil na kříži jako zločinec! – Takový je náš Mesiáš, takovou osobu máme za Krista. Takovému člověku důvěřujeme a na něm se orientujeme. Na něm všechno zakládáme… Ale teď přišla událost paschy, Velký pátek, ukřižování, smrt… – Smrt je něco konečného. Otázkou je v těchto všech souvislostech, zda je nám náš Kristus dobrý jenom jako příklad pro naše dny vezdejší. – Je jenom lepší učitel mezi mnohými jinými, nebo je jeho význam ještě větší?… Přemýšlíme někdy také o tom, co všechno pro nás Kristus vlastně znamená?

Podle našeho chápání smrt úplně zruší všechny lidské možnosti. „Jeho dílo se uzavřelo“, říkáme, když se loučíme s někým z našich blízkých. když někdo zemře. O Ježíšovi však myslíme ještě něco víc. Apoštol píše: „Kristus byl vzkříšen, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje“. Tak vyznává biblická novozákonní víra. Ježíšovo, dílo se smrtí neuzavřelo. Smrt ho nezbavila významu. On je živý a působí. Působí na nás lidi, působí v našich myslích, bytostech, srdcích. Mesiášství Ježíšovo platí i po jeho smrti, navzdory fyzické pomíjivosti, navzdory Jeho fyzické nepřítomnosti. Ježíš je Vysvoboditel nejenom pro toho, kdo se pro něj rozhodne teď, ale i pro ty, kdo byli před námi. A rovněž tak pro ty, kdo přijdou po nás. „Přestože umřel, smrt nad ním nepanuje!“

Může to někdo popřít?

Byly tu pokusy, učinit i jiné vzory nesmrtelnými, ale nikdy se to nepovedlo. – Živý Kristus je úplně něco jiného, to není žádná ideologická mumie. Je to náš osobní Pán a partner.

Můžeš být na konci s dechem, můžeš být tak na dně, že se sám sobě protivíš? Ježíš tě znovu a znovu přesvědčí, že tebou nepohrdá, že mu stále „stojíš za řeč“. Přichází a dává ti znát, že ví, že tě vidí. Že ti rozumí. A ty pocítíš, že tvůj stesk není větší než bolest probodených rukou.

Můžeš nad sebou už lámat hůl, ale On, Ježíš, tu hůl nedolomí. Můžeš říci jako proroci: Bože už dost, už přetni ten poslední vlas, na kterém visí můj život! – Vždyť kazím, na co sáhnu, zraňuji, na koho dosáhnu… A co se stane? Ježíš nepřetne ten poslední nerv, ale naopak, dá „zazelenat“ tomu vláknu a vezme tě za vlastního z Božího domu. A řekne, tak jak se to zpívá: Nech to být. Já to znám… A ty v Ježíši Kristu poznáš přítele, ženicha, bratra a Pána. A ty poznáš, že ta poslední nitka, na které ses houpal, má zelené listy a – biblický řečeno – i květy, květy mandloně. Prostě uvidíš, že jsi spjat s rájem, se zahradou Eden, se stromem života.

Ježíšovo dílo se týká tebe a nás a každého z této planety. A to nejenom teď, ale i dřív. A stejně tak to bude platit i později. Protože On není jenom objektivní pravda. On je život život sám. Jeho vědění o nás nás zasahuje, jeho bytí s námi nás proměňuje. On je ta moc znovuzrození. Říkáme tomu působení Ducha svatého. Ježíš Nazaretský je Kristus, ten vzkříšený, který byl mrtvý, ale žije! Žije na začátku našeho letopočtu a žije napřed – i na konci dějin. A díky tomuto Jeho bytí už osaháváme to království, které není z tohoto světa. /Tak jako kosmonaut, který poprvé vstoupí nad zemí do volného prostoru, za práh oblasti, kde se narodil…/

Ještě nejsme v Božím království, ale už se něco o něm dozvídáme. A chceme víc, chceme dál. Protože zakoušíme, že to je přesně ono, po čem jsme celý život dychtili a o čem jsme snili.

Jaká je ta nová skutečnost, jaká je ta nová budoucnost? Apoštol to řekne za nás. „Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když žije, žije Bohu“.

Příchodem Ježíše, ukřižováním, ale také tím mocným a slavným vzkříšením se nám otevírá smysl všeho. Už nám v myslích svítá, proč vůbec něco je, proč jsme my a kam směřujeme. Ten život na Božím humnu se žije Bohu, zatímco zemřít, značí zemřít hříchu.

Zlo není autoritou. Není posledním vítězem. Už dohrálo a dohrává svoji roli. A my už to můžeme tajemně zahlédat. A můžeme se z toho radovat! – A na to máme myslet, ne jenom na vlastní prohry a na utrpení, které prožíváme a vidíme kolem sebe. Apoštol píše: „Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtví hříchu, ale živí Bohu v Kristu Ježíši“.

Smrt je poslední křečí zla. Když umíráme, naše smrt je tím posledním, co hřích dokáže. Ale má to platnost i pro dobu, která nám je zde na zemi ještě určená. Když umřu hříchu, tak už se dál ničím víc neproviním. Vše další je v rukou Božích! – To je nádherné a hluboké velikonoční vyznání. Ježíš nám svojí smrtí a vzkříšením přinesl novou existenci.

Čas je rychlejší než naše myšlení. Ale Ježíš Kristus předběhl čas. Ukázal, že zlo je ve svém působení omezené, zatímco láska Boží je věčná. S bázni a třesením vstupujeme na to Boží humno. Ale jsme s Tím, který byl a bude. A jsme víc než čas, protože čas našich hříchů nám byl odpuštěn.

Jdeme vstříc k životu na počátku. Jdeme vstříc do prvních dnů stvoření, kdy na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Amen