První čtení: Mt 25, 1-13

Základ kázání: 2Pt 3, 3-13

 

Na co čekáme?

Ten, kdo už od života moc nečeká, nemá už ani velkou potřebu nic měnit. Na druhou stranu ten, kdo má příliš veliká očekávání, může se taky hodně zklamat.

Na co čekáme? A jak dlouho vydržíme čekat?

Protahující se čekání bývá vyčerpávající. Čekání ve frontě. Čekání na zpožděný vlak. Čekání, až člověk potká tu pravou, toho pravého… Někdy též čekání na změnu politické situace. Čekání, až skončí válka. Čekání, až lidé dostanou rozum.

Bylo by k něčemu takové vyčerpávající čekání vzdát? Je fakt, že někdy má smysl přestat si stavět vzdušné zámky a přijmout skutečnost, i když už bude horší, než člověk čekal. Ale jindy by byla chyba s čekáním přestat. Kdybych opustil nádraží ještě předtím, než vlak konečně přijede. Kdybych po seznámení s deseti nepravými už nebyl zvědavý ani na tu pravou. Kdybych založil ruce v klín s pocitem, že se na neuspokojivé politické situaci nedá nic změnit, a tak bych přestal usilovat o cokoliv smysluplného pro společnost. Někdy je sice potřeba vzdát se nereálných nároků… Ale jindy by byla věčná škoda hodit flintu do žita.

Ale co když při čekání propadneme netrpělivosti? Jsou věci, které se nedají uspěchat. Nezpůsobím, že květina vyroste do večera nebo že moje dcera začne ve dvou letech číst a psát. I kdybych květinu vlastnoručně tahal ze země, nic neusnadním. Někdy je potřeba říct: Dej tomu čas. Ale na druhou stranu může mít smysl nevzdávat úsilí, i když je potřeba dát tomu čas. Nepřestat s dlouhodechým očekáváním. Byla by velká škoda ani nezalít květinu jen proto, že nevyroste do večera. Byla by velká škoda neshánět pro dceru žádné pastelky, papíry ani obrázkové knížky s odůvodněním, že se beztak nenaučí číst a psát do tří let.

Někdy je potřeba dát věcem čas – a taky dát jim volný průchod. Ale ruku v ruce s tím nepřestat očekávat a nepřestat věci řešit v duchu těch nejlepších očekávání.

A co Pán Bůh, Pán Ježíš Kristus? Dává si na čas? Dává tomu čas?

Co všechno do něj můžeme očekávat?

A co může očekávat on od nás?

K životu víry patří i dychtivé očekávání.

Ale co přesně čekáme, když se zdá, že nic nenasvědčuje naplnění Ježíšových zaslíbení?

Podle dnešního biblického čtení „ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce, a budou se posmívat: ‚Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření.‘“ Takhle zlehčovat naději víry nemusejí jen skeptikové. Mohou se toho dopouštět i lidé duchovně sebevědomí. Ti, kterým připadá, že už víceméně dosáhli dokonalosti v Kristu, a tak už se nemusejí o nic zvláštního starat. A že se nemusejí dál trápit – nejenom nad sebou, ale ani kvůli svým bližním, kvůli celému světu lkajícímu po vykoupení. V rozpoložení takového posměvače člověk už nečeká od života nic moc nového. Život se pro něj stal ohranou deskou. Také o Pánu Ježíšovi si onen člověk pomyslí, že ho zná jako své boty – pomyslí si to bez hlubších otázek a bez dalšího hledání. V rozpoložení takového posměvače se člověk odnaučí žasnout – a nevnímá už běh světa jako tajemství, ale spíš jako rutinu, stereotyp, šeď. Jde mu o to, v něm pragmaticky chodit a vytěžit z daného stavu věcí, co se dá. Ale nenechává si v životě otevřený prostor pro nebývalé vize, pro překvapivou naději, pro nečekanou spravedlnost. Pro jinou budoucnost, která teprve nadchází.

Oproti tomu dychtivá víra nebere běh světa jako ohranou desku, ale spíš jako nekonečný příběh s dobrodružným vyústěním. Vnímá běh světa nabitý tajemstvím Božích záměrů i ve zdánlivě všedních maličkostech. A nespokojí se s daným stavem věcí. Nepokrčí jen lhostejně rameny nad lidským zoufalstvím, nad útlakem a nespravedlností ani nad duchovní otupělostí. Nerezignuje na odvážná Boží zaslíbení. Nevzdá se velikých Kristových vizí. Touží po novém a novém Božím slovu. Snaží se odezírat nová a nová přání z Kristových úst. Připravuje se na budoucnost jako na svatební oslavu. Očekává nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost. A toto dychtivé očekávání víry člověka strhne i k odvážným činům, které jsou těmi poměry nového nebe a nové země inspirovány. Už samo dychtivé očekávání víry může vést k proměnám neutěšeného stavu věcí.

Podle našeho dnešního biblického čtení se s tím stavem světa, s nímž ani my nejsme spokojeni, rozhodně nespokojí Pán Bůh. Naopak podle toho biblického čtení můžeme očekávat tlustou a nekompromisní tečku za neuspokojivým stavem světa, když, „nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud.“ Někoho možná napadne námitka: Proč se tím pádem vůbec o něco snažit, když beztak současná podoba světa lehne popelem? Ale ta vize ohně nevypovídá o plošném zničení celého světa. Řeč je spíš o velké transformaci, o velkém přetavení nashromážděného materiálu, když „se nebesa roztaví v ohni a živly se rozpustí žárem.“ V tom žáru Kristova závěrečného příchodu pochopitelně vezme za své balast a prázdná sláma, ale ryzí zlato se bude hodit pro další tvořivé dílo.

Sám autor našeho dnešního biblického čtení očekává, že onu výheň Kristova závěrečného příchodu přečká jen, to co má opravdovou hodnotu, jen to, co má nefalšovanou budoucnost. Proto nám klade na srdce: „Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne!“ To jsou další silná slova… Neznějí nám spíš výhrůžně – „jak svatě a zbožně musíte žít vy“? Každopádně nám neznějí jako výraz malého očekávání. Bůh od nás nemá malá očekávání. Když v dětech vidíte dřímat talenty, velká obdarování, byla by škoda mít od těch dětí malá očekávání – a nepořídit jim ani ty pastelky a nevytyčit jim cestu za velkými cíli. A hlavně, když vidíme, že spolu mohou nebývale krásně vycházet, byla by věčná škoda to od nich nečekat. Pán Bůh od nás nemá malá očekávání.

Ani my nemusíme mít malá očekávání od Pána Boha, neboť „neotálí splnit svá zaslíbení.“ Ale má s lidmi nevšední trpělivost, „protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“. K pokání, k obrácení ke změně smýšlení podle té vyhlídky nového nebe a nové země, v nichž má spravedlnost (a pravda a láska) trvalé bydliště, v nichž vládne věčně.

Slyšíme tedy, že naše časy protahuje někdy až na hranici neúnosnosti nesmírná Boží trpělivost. Nikoliv necitelnost či lhostejnost k utrpení. Někdy nám ubíhá vyměřený čas závratně rychle. Jindy se protahuje až na tu hranici únosnosti. Někde se jeden den vleče jako tisíc let. Jindy tisíc let uběhne jako jeden den. Ale rozhodně žádné ty časy nejsou prázdné. Všechny ty časy jsou už teď po okraj naplněné očekáváním.

 

Slovo poslání: Zj 21, 1-7