První čtení: J 6, 30-33

Základ kázání: Ž 104

  

(Kazatel: Marian Šusták)

  

Žalm 104. je oslavnou básní. Není zde častý žalmový nářek nad útiskem ani boj proti Božím nepřátelům. Faktem je, že v závěru stojí volání, ať svévolníci a hříšníci zmizí ze země. Ale z celé souvislosti je zřejmé – není to přání nepřátelské. Když to zazní, tak jen v zájmu ochrany stvoření.

Autor žasne nad Božím dílem na nebi i na zemi a je plný obdivu a vděčnosti. Zároveň je to tak trochu přebásněná zpráva o stvoření, včetně starověkých představ o vzniku země.

Bůh řekl: „Buď světlo a bylo světlo“ A to světlo, tak to vidí žalmista, je jako lehký oděv pro Stvořitele. „Halíš se světlem jako pláštěm“… Ano, Bůh ve světle přebývá a dokonce, jak čteme v Janově evangeliu, On sám je světlo a tmy žádné v něm není. – A k tomuto světlu nás Pán Bůh také zve. Chce, aby lidé byli synové světla, aby to, co jim svěřil – to, co stvořil jako dobré, dobrým i zůstalo.

Jeden z těch synů světla, autor žalmu 104, jakoby všechno sledoval z velkých výšin a musí se s námi o ten pohled podělit.

Prapůvodně podle starých představ byly všude vody: nahoře nad oblohou, dole, vepředu, vzadu. Všude. Ale Bůh to chtěl jinak. „Oddělil vody od vod“, čteme na začátku Bible. Žalmista to řekne poeticky. „Mezi vodami si kleneš síně, z mračen si vůz činíš“, a v tom všem „snášíš se na perutích větru“.

Kdysi nad horami stály vody. Jistě to tak muselo být, kde by se pak jinak vzal déšť… Ale Bůh to rozsekl. Vodám pohrozil a ty se daly na útěk, zaburácel svým hromovým hlasem a vody se rozutekly jako myši, poslušně klesly do údolí. A vystoupila horstva.

Země je nyní „založena na pilířích“ a vody mají určené místo, mez, kterou už nikdy nepřekročí. Tak bezpečně a jasně je vše dáno. Je tu svět pro život, jsou tady podmínky pro všechno živé. – A to živé, pokud má žít, potřebuje pít a jíst. A tak Bůh, řekli bychom, pracuje. „Prameny vysíláš do potoků, které se vinou mezi horami, při nich si hasí žízeň divocí osli, v ratolestech stromů se ozývá nebeské ptactvo“.

Voda je základ života. A Hospodin ji dává. „Ze svých síní zavlažuješ hory a země se tak může sytit ovocem Božího díla“… Bůh všechno řídí tak, aby život pokračoval, trval. – Lidé z vesnic kdysi vnímají asi víc a lépe ten souběh věcí, které nám slouží, a že to není náhoda, jak všechno navzájem souvisí a do sebe zapadá.

I přes příliš technický svět ještě stále nejsme stroje. Ještě stále máme schopnost chápat, že život je dar. A ještě stále se učíme, děkovat Bohu. A možná i děkovat Bohu jako žalmista. On chválí Boha i za věci tzv. obyčejné. Za to, že Bůh „dává růst trávě pro dobytek i rostlinám, aby je pěstoval člověk, a tak si ze země dobýval chléb“… A když je autor u rostlin, nemůže zapomínat na víno.

Chléb a víno jsou pradávné symboly života. Čteme, že chléb dává lidskému srdci síly. O víně řekne: „Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej“… Je to zajímavé, síla z chleba i radost z vína, to oboje je pro lidské srdce.

Chléb a srdce, jak to může spolu souviset? …Když někdo dlouho strádá a trpí hladem, zajisté mu není do zpěvu. Slábne, ztrácí chuť žít. Ztrácí i chuť se modlit. Celý člověk umdlévá, hasne. I to, co je v nás nejhlubší – i to naše srdce… Ale když se pak posilní pokrmem, pookřeje. Rozjasní se všechno. To je důvod, proč z Bible neustále slyšíme o základních projevech lidskosti ve vztahu k bližnímu, totiž o pomoci v nouzi, o tom, že je nutné nasytit a napojit člověka v ohrožení.

Chléb je život. A stejně představuje život i voda. – Je pravdou, že známe z Písma i výrok jakoby opačný, že „ne jenom chlebem živ jest člověk, ale každým slovem vycházejícím z úst Božích“. To bezesporu platí. Chce se tím říct, že kromě zajišťování obživy má věřící člověk vést zápas duchovní a sytit se pokrmem k životu věčnému. To nezpochybňujeme. – Ale aby se nám na cestě do Božího království nepodlamovaly nohy a nepadali jsme vyčerpáním, dává nám Pán možnost načerpat sílu a mít ze života radost.

Člověk je složitý útvar. Tělo, duše, duch, jak to vlastně je? Někdy se pokoušíme dělit člověka na jednotlivé sféry. Ale protože nevíme, kde končí jedna část a kde začíná ta druhá, mluvíme o člověku jako o celku, o bytosti. A nejspíš i proto čteme o chlebu jako o zdroji síly pro lidské srdce.

A o vínu, je potřeba o vínu něco říkat? Dává radost lidskému srdci. /Stejně jako máme a míváme radost z Boha./ A asi ani tomu nemůže být jinak, než že od dob vyvedení Izraele z Egypta až podnes je oboje, chléb i víno z kalicha, součástí slavnostní večeře, při které se vždy zvěstuje Boží záchrana, vysvobození z otroctví – egyptského i našeho. Při těchto obřadech jakkoli vážných a slavnostních nemusíme potlačovat radost z Božího stvoření a z Božích darů.

Óda, kterou zpívá žalmista, se také nedělí na čas vážnou a pak na jakousi třešinku na dortu – „na závěr si trochu zajucháme“. Ne. „Celým srdcem tě budu chválit za všechno, co nám dáváš“, zní z Bible.

Žalmista nemusí pít víno, aby byl v povznesené náladě. Promítne si širokou scenérii života, slyší hlasitý tep stvoření na zemi, a zdá se, že je opojen. Měsíc, slunce – to tvoří denní řád. Den, tu „člověk vychází za svoji práci a vykonává až do večera svoji službu“. Všude kolem to vře. „V Hospodinových stromech hnízdí ptactvo, na cypřiších má domov čáp. Přijde tma, noc se snese, celý les se hemží zvěří, lvíčata řvou po kořisti, na Bohu se dožadují stravy“.

„Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Vše si učinil moudře!“, volá náš bard. „Země je plná tvých tvorů a to vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš pokrm v pravý čas“.

To vše s nadějí vzhlíží k tobě… Zdá se, že pisatel někdy sahá až na samotný počátek stvoření. Ale to, co vidí tady, v říši živých tvorů, nám odhaluje veliké tajemství. Země je plná Božích tvorů. „V moři, velikém a širém, se hemží nespočet živočichů maličkých i velkých“ – a to všechno patří Bohu. To vše – od lvíčat, kozorohů a damanů až po ty hemžící se obyvatele moří, ba až k dovádivému leviatanovi, to všechno vzhlíží k rukám svého Pána. /Ten způsob trochu známe od našich domácích mazlíčků, kteří z vás nespouštějí oči./ Tak podobně vše živé vzhlíží s nadějí k Bohu, že jim dá pokrm v pravý čas… Tedy žádná tupá zvěř, nýbrž tvorové s tajuplnou vazbou na Stvořitele! – A co Bůh? Nezklame jejich naději?

My už mnoho nevíme o hnutích skrytých pod povrchem. Avšak verše, které máme před sebou, hlásají: „To vše s nadějí vzhlíží k tobě… a ty, Bože, rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a příhodně se sytí“. 

Tak se nám to tady zvěstuje: Vše, co drží život při životě, přichází z Boží ruky. Za to děkují synové /a dcery/ světla a za to se učíme děkovat i my. Neboť je to On, kdo nám dává chléb pro sílu a víno pro radost. A je to zase jenom Bůh, kdo svým duchem udržuje podobu světa.

Napadlo někoho z nás, proč to Bůh dělá? Nevím… Ale žalmista odpověď zná: „Hospodinova sláva potrvá věčně! Hospodin se bude radovat ze svého díla“. – Tou odpovědí je radost. S radostí a pro radost Bůh tvoří a radost lidem chce darovat. Proto žalmista sám za sebe spěchá dodat: “Budu zpívat Hospodinu po celý svůjživot… Hospodin je moje radost“. Amen.

Modlitba: Pane Bože, vše si moudře učinil. Pomoz nám, abychom i my moudře spoléhali na tebe. Děkujeme za to, co nám dáváš i za to, co nám připravuješ. Amen.