První čtení: L 12, 32-40

Základ kázání: Zj 3, 1-6

 

Dopis do Smyrny zaskočí nejednoho čtenáře hned na začátku. Na rozdíl od těch předešlých nezačíná žádným kladným hodnocením. Směřuje do sboru, v němž podle toho dopisu už není vcelku co kladně hodnotit. „Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev.“ Co je to za sbor? Nakolik doslova je v tom dopisu míněno slovo „mrtev“? Pořádají se tam nějaká bohoslužebná shromáždění, která však pozbyla svého pravého, živého smyslu v Kristu? Nebo jde o sbor, v němž si pár zbylých věřících říká, že už nemá cenu dál pokračovat v jeho provozu? Nebo se smísilo obojí? Můžeme si stav takového sboru připodobnit i k situaci nějaké zanikající kazateleské stanice v naší Českobratrské evangelické církvi? V seznamu na konci Evangelického kalendáře sice ještě najedeme jeho jméno, ale na místě panuje rozpoložení ve stylu „poslední zhasne“. Těch několik zbylých aktivnějších věřících už další pokusy o místní oživení pomalu vzdalo. A desítky kartotékových členů, kteří se na bohoslužbách po desetiletí neukázali, to nevytrhnou… (Přemýšlím navíc, nakolik tehdy ve Smyrně mohlo jít o problémy spojené s modloslužbou a s nadměrnou přizpůsobivostí okolí pohanskému či protikřesťansky židovskému, podobně jako to hrozilo i v jiných okolních sborech. Zmínka o několika osobách, které svůj šat nepotřísnily, naznačuje, že ostatní se něčím potřísnili, ale nevíme blíže čím.) Každopádně těch zbylých pár nejvěrnějších možná už docela vyhořelo. A možná by pomalu chtěli mít pokoj od problémů se sborem spojených.

Zachránce života a dárce pravého pokoje jim však nedopřeje klidu. Burcuje svým slovem: „Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem;“ – takovou větu slyšíme podle ekumenického překladu Bible. Ještě přesněji se dá přeložit: „Neshledal jsem totiž tvé skutky naplněné před Bohem.“ Je pořád potřeba něco víc naplnit. Doplnit. Uskutečnit. Něco nezanedbatelného, co by jinak na světě chybělo. A v čem by se právě sbor ve Smyrně dal těžko nahradit. Nehledě na to, že by o něm teď kdekdo prohlásil: Tady už je to mrtvý, z toho nic dalšího nekouká. I Kristus tento dojem realisticky potvrzuje, ale zároveň dohlíží nové příležitosti i tady. Z Kristova pohledu tady toho kouká ještě mnoho, přestože Kristův pohled ani ten neutěšený stav sboru nikterak nepřikrášluje ani nezastírá.

Úplnost Kristova pohledu je potřeba si očima víry osvojit. K němu se navracet. Nezmírat, nespat, otevřít oči a bdít – i podle instrukcí, které v dopisu následují; „rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání.“ Možná, že slovo pokání v nejednom z nás vyvolává pachuť sebemrskačství a ubíjející sebekritiky. Máme už význam toho slova negativně zabarvený. Ale teď jsme ho vlastně slyšeli v souvislosti vyloženě pozitivní, v souvislosti s rozpomínáním na to dobré: „rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel“. Rozpomenutí na to, čím lidé ve sboru dřív rádi žili a co jim dávalo smysl, může být přece radostné. A tak i s tím spojené pokání může přinášet úlevu, šťastnou katarzi, návrat do světla.

Když je řeč o životadárném rozpomínání, abychom si to uměli co nejlépe představit… Vybavíte si jakékoliv vzpomínky, které vás dodnes dobíjejí, povzbuzují a inspirují? Životodárné vzpomínky, k nimž dodnes stojí za to se vracet? Třeba na setkání s lidmi, která vás hodně ovlivnila? Na rozhovory, které vás formovaly? Na pomoc, která k vám přišla v pravý čas? Na obohacující spolupráci? Na pohled z očí do očí, který vám prozářil celý den, anebo proměnil celý život? Na životní jiskru, která k vám od někoho druhého přeskočila? A vůbec na lásku druhých? Určitě může být léčivé se takhle rozpomínat, rozplétat svou historii v hřejivém světle. A dokonce i lidé, kteří už prožili tolik traumatických zkušeností, že se raději ani nechtějí ke své minulosti vracet, někdy i přesto druhým dechem dodají, že o nějakou radostnou, spontánní energii ze svého dětství přijít nechtěli a k ní má smysl se navracet, i když byla překryta pozdějším trápením.

Stojí za to si připomínat všechno dobré, co člověk prožil. A uprostřed toho především, jak byl už v minulosti zasažen Božím oslovením: „rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání.“ Vzpomínáte si přímo na nějaké silné okamžiky víry, když se vás dotklo Boží oslovení? Když prostě, čistě a bezprostředně a zapadlo do vašeho života jako chybějící díl skládačky, díky kterému do sebe začalo zapadat i všechno ostatní, a věděli jste, že takhle to má být? A vzpomínáte si na okamžiky, kdy jste byli osloveni přímo v souvislosti se sborovým děním, životem církve? Co byste rádi připomněli nejenom sobě, ale i celému sboru či širšímu společenství církve? Takové vzpomínky slouží jako základy, na nichž má pořád dál smysl stavět. Nebo jako nit, na niž je potřeba navázat, i když se mezitím roztřepila. A slovo pokání ve spojitosti s takovým rozpomínáním vůbec nemusí mít sebemrskačský či ubíjející význam. Převažuje v něm naopak význam obratu ze tmy ke světlu, od skepse k naději, od dojmu nesmyslnosti života – nebo i sborového života – k novým, smysluplným vyhlídkám. Pokání spojené s takovým rozpomínáním představuje vítanou proměnu vnímání v Kristově Duchu.

Kdyby však naopak člověk setrvával v ubíjejících pochybnostech a v nevěřící nedůvěře, kdyby se namísto dobrého rozpomínání dál točil v bludných kruzích neživotného a neplodného myšlení, kdyby se bez otevřenosti k pokání přizpůsoboval svému okolí ve zlém, pak by ho mohl Kristův příchod dost zaskočit: „Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu.“ Po takto varovných slovech však obratem zaznívá další pozitivní vyhlídka: „Přece však máš v Sardách několik osob, které svůj šat nepotřísnily; ti budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni.“ I přestože na začátku dopisu nezaznělo žádné ocenění pro celek sboru, slyšíme alespoň o několika osobách, jejichž životy slouží jako majáky i uprostřed takového pohaslého společenství. Ti, kteří skutečně svědčí o Kristu… Symbol bílého roucha, v němž budou nakonec chodit, může nést význam mučednictví pro Krista. Těch několik osob, jimž bylo zaslíbeno bílé roucho, mohli tedy být lidé, kteří pro víru v Krista třeba i umírali, a přece se právě na jejich životech dalo stavět uprostřed ospalého a zbohatlického velkoměsta Sardy spíše než na čemkoliv jiného.

A kdo jsou pro nás ty orientující osoby ve víře, které nás oslovují svým životem a třeba i svým umíráním?

Pro všechny, kdo se nechají vést až do konce v této orientaci a nenechají se semlít vlivem zlého okolí, zní závěrečné zaslíbení:

„Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly.“

Jména těch, kdo se ani uprostřed duchovně mrtvého sboru nenechají vykolejit dokonce ani vyhlídkou vlastní smrti a zůstanou zakotveni ve víře ve vzkříšeného Krista – přesně taková jména nebudou vymazána z knihy života. Na pohled nepatrný a z nevěřícího pohledu i dost neperspektivní hlouček lidí, ale rozhodně má budoucnost.

 

Slovo poslání: 2Pt 3, 9-14