První čtení: Mt 4, 1-11

Základ kázání: Zj 2, 18-29

 

Kristus už zvítězil v boji s tím zlým, s ďáblem a s veškerým pokušením. A tak nás oslovuje jako ten spolehlivý a osvědčený. Jako ten, komu se dá stoprocentně věřit. Jako ten, který „do toho vidí“ – prohlédne i všechny zákruty manipulace zlého. Ten, „jenž má oči jako planoucí oheň“; jenž vidí pod povrch věcí, až do těch nejhlubších souvislostí. Vidí i do nitra každého člověka a prohlíží každou manipulaci toho zlého také v něm. A má také „oči jako planoucí oheň a nohy jako zářivý kov“, takže si za svým slovem stojí a dostojí mu. Pevně stojí a obstojí jako ztělesnění Boží. A náleží mu též moc šlapat po veškeré síle nepřítele, protože prošel veškerým pokušením bez úhony.

Kristus už jako Boží Syn zvítězil. A církev patří jemu. Ale v jednotlivých církevních společenstvích a v jednotlivých věřících se dosud svádí boj.

Dnes jsme slyšeli dopis adresovaný do sboru v Thyatirách. Thyatiry byly město malého významu, což však neznamená, že by měl menší význam zdejší křesťanský sbor. Hned v úvodu dopisu slyšíme bohatý výčet jeho kladných stránek: „Vím o tvých skutcích, lásce a víře, službě a vytrvalosti; vím, že tvých skutků je čím dál více.“ Zní to slibně: Výpověď o sboru, který se rozvíjí a dál roste. Zrovna předevčírem jsme si na pátečních Rozpravách o životě s vírou říkali, že v současné Českobratrské církvi občas až příliš automaticky převažuje pocit, že naše sbory zpravidla směřují ke zmenšování, ke slučování nebo k zániku. Nepřehlížíme možnosti růstu? Byl by hřích ztrácet naději na něj. A jde o růst celkový. Nejde jen o růst v nějaké jednotlivé oblasti církevního života. (Říkali jsme se na těch pátečních Rozpravách také, že naše soustředění se někdy příliš zužuje jen na tu oblast finanční, nejde však zdaleka jen o ni.) V takových Thyatirách jde o celkovou souhru lásky a víry, služby a vytrvalosti. Nepřevládla tam jen slovní vyznání víry bez reálného dopadu nebo jen prožitek lásky jakožto zbožného citu. Nepřevládla tam ani horlivá aktivita bez lásky. A nezavládlo tam jenom jednorázové nadšení, které by zanedlouho vyprchalo. Tamní láska se projevuje službou a zůstává nesena vytrvalou vírou.

Může být v takovém sboru vůbec nějaký problém? Leckdo by ho už ani nehledal… Ale ten, jenž má oči jako planoucí oheň, ho dohlédne i tam. Je fakt, že ani na společenství, v nichž se děje mnoho dobrého, se nedá dívat jednostranně. I když má bezpochyby smysl všímat si nejprve toho dobrého. Ale pak nezavírat oči ani před tím rozkladným.

„Ale to mám proti tobě, že trpíš ženu Jezábel, která se vydává za prorokyni a svým učením svádí moje služebníky ke smilstvu a k účasti na modlářských hostinách.“ Znepokojivě a nekompromisně kritická slova. Samotné jméno Jezábel zde slouží jako symbol. Odkazuje na pradávnou historii královny Jezábel – manželky krále Achaba, která ve staré Izraeli zaváděla modloslužebné uctívání božstva Baala. Nechala také vyvraždit mnoho Hospodinových proroků. Komu se dostalo té cti nosit přízvisko Jezábel v raném křesťanském sboru? Zpětně už nevíme. Z kontextu vidíme, že šlo o nějakou autoritu, která sváděla druhé k modloslužbě, a vydávala tento svůj svod za pravověrné křesťanské proroctví. O jaké modloslužbě je řeč? Ani toho se už s jistotou nedopátráme. Jak už jsem říkal minule, napříč celou tehdejší církví hrozilo pronásledování kvůli víře v Krista a kvůli odmítání božských poct římským císařům. S tím tedy mohly být spojeny také obvyklé tehdejší problémy s modloslužbou. Někteří vykladači i nad slovy o falešné prorokyni Jezáběl přemýšlejí o možnosti, že tato žena nabádala křesťany k tomu, aby se zúčastnili zároveň i císařského kultu, a tak se stali přijatelnější pro okolní společnost a vyhnuli se pronásledování. A že tento svůj postoj vydávala za proroctví přímo od Boha, nikoliv jen za svou domněnku, jen za svůj omylný názor. Každopádně šlo v případě Jezábel o nějaký problém přizpůsobení se pohanskému okolí. O přizpůsobivost v něčem, co jde vnitřně proti Kristu a v čem člověk přestává být jednoznačný jako Kristův vyznavač navenek. O přizpůsobivost odmítající vydat se úzkou cestou následování Krista, a dokonce vydávající tuto svou slabost za projev nějakého zvláštního prorockého osvícení. Jde vlastně o přizpůsobivost, která to úzkou křížovou cestou skrytě pohrdá. Asi ji považuje za omezenou naivitu s tím, že ona sama si v životě poradí líp. Protože umí chodit v dobrém i ve zlém zdatně chodit. Poznala už i hlubiny satanovy, je náležitě protřelá. Dalo by se říct, že oproti životu víry, která jde cestou sebeobětavé lásky, víra typu Jezábel raději obětuje druhé (jako když historická královna Jezábel vraždila Hospodinovy proroky). Raději nechává druhé umírat, aby se sama vyhnula utrpení s Kristovou cestou spojeného.

Ale stejně se utrpení nevyhne. Následující slova nejspíš leckomu z nás znějí až nečekaně tvrdě. Promlouvají k nám hlavně ve stylu „na hrubý pytel hrubá záplata“: „Dal jsem jí čas k pokání, ale ona se nechce odvrátit od svého smilstva. Hle, sešlu na ni nemoc a do velikého soužení uvrhnu ty, kdo s ní cizoloží, jestliže se od jejích činů neodvrátí; a její děti zahubím.“ Slova o smilstvu znamenají zřejmě modloslužbu (nevěru vůči Hospodinu) obecně. A dětmi té paní zřejmě není myšlena pokrevní rodina, ale následovníci zhoubného duchovního odkazu. Tak jako tak jsme vyslechli drastická slova, ale vysvítá z nich hned několik skutečností, s nimiž se můžeme ztotožnit.

Za prvé: Před bolestnými stránkami života člověk neuteče. Otázka není, jak před nimi utéct, ale jak je přijmout. Přijmout je jako součást křesťanské cesty – v pokorné víře a v souladu s vlastním svědomím? Anebo se jimi nechat o to víc zaskočit v zoufalé snaze se jim vyhnout?

Pak druhá věc: Ani v tak bolestných událostech, jako je třeba vážná nemoc, nemusí být nemožné najít příležitost obrátit se k Bohu. Současní křesťanští myslitelé obvykle zpochybňují představu Boha, který by na lidi bez mrknutí oka sesílal nemoci a jiné tragédie. Ale dovedeme si představit, že i čas nemoci – čas sám o sobě zlý – se může v lidském životě obrátit také v čas důležitého zastavení, v čas změny smýšlení. A v případě některých lidí to platí hodně očividně – že ona příležitost k zastavení přišla v pravý čas…

A ještě další rozpoznání něčeho dobrého uprostřed všeho toho zlého k nám z těch drsných slov proznívá: Rozpoznání, že Pánu Bohu i o tu sestru Jezábel pořád jde. Že ani nad ní doposud nezlomil hůl. I ji stále ještě usiluje obrátit k dobrému, byť tak, že ji uvádí na velmi nepohodlné cesty. Právě na nich se jí však může dostat i toho, o čem už předtím sebejistě tvrdila, že to má v hrsti. Už předtím tvrdila, že poznala závratnou hloubku – dokonce hlubiny satanovy prý – ale možná až v krizovém období objeví skutečně hluboké spojení s Kristem.

Sešli jsme se dnes na první neděli postní. V tomto čase si se zvláštní naléhavostí připomínáme volání k pokání, volání k obrácení a k obnově vztahu s Bohem. Kéž nejen v časech dobrých, ale i v časech zlých nacházíme příležitosti se k němu obrátit.

A navíc ještě k dopisu do Thyatir dodávám, že se v něm nemusíme soustředit jenom na problémy falešné prorokyně Jezábel. V dopisu proznívá i instrukce pro zbytek sboru, kterého se její problémy netýkají: „Vám ostatním v Thyatirech, kteří nepřijímáte toto učení, kteří jste nepoznali to, čemu říkají hlubiny satanovy, pravím: Nevkládám na vás jiné břemeno. Jenom se pevně držte toho, co máte, dokud nepřijdu.“ Jenom se pevně držte toho, co se již ve víře osvědčilo. Podobně jako Kristus sám se i během pokušení na poušti pevně držel prostého Božího slova.

„Kdo zvítězí a setrvá v mých skutcích až do konce, tomu dám moc nad národy“ – začíná závěrečné zaslíbení. Moc, kterou sice i ďábel nabízel, ale klamně, protože vpravdě mu stejně nepatří. Patří jen samému Bohu, a ten sám ji svěřil svému Synu. Tomu, který se na kříži veškeré moci zřekl. A protože se ničím na světě nenechal ovládnout, může sám nade vším vládnout. A zaslíbil tuto moc všem svým věrným. Těm, kteří ve víře projdou toutéž cestou. Na jejím konci jim vzejde hvězda jitřní – světlo v temnotách – obrat do nového dne.

 

Slovo poslání: 1Pt 5, 8-9