První čtení: Mt 24, 3-14

Základ kázání: Zj 2, 1-7

 

Jak je na tom náš sbor?

Co je tu dobře? A co ne?

Uchováváme si to nejdůležitější, co dělá společenství křesťanským? Zůstávají nám nedostatky jen v druhořadých věcech, dá se říct v podružnostech?

Anebo je náš sbor naopak ohrožen tím, že ztratí to základní? Může se nám stát, že promarníme své poslání?

V čem spočívá naše bohatství? A co nám naopak schází?

V posledních letech řešíme v celé Českobratrské církvi otázku, jestli se naše sbory udrží nad vodou finančně. Nezadržitelně pokračuje odluka církve od státu a její přechod na samofinancování. Řešíme, zda sbory získají dost peněz z vlastních zdrojů. Z tohoto pohledu jsou na tom líp třeba některé početnější velkoměstské sbory, než naše rodinné společenství v Chomutově. Ale je dostatek majetku tím hlavním bohatstvím od Boha?

Dopisy sedmi sborům v biblické knize Zjevení Janovo tak říkajíc nastavují zrcadlo. V každém z těch sedmi se jinak nakombinovaly typické silné stránky i typické slabé stránky církevního života. Podobné silné i slabé stránky se v církvi kombinují stále znovu. Ve světle slov těch dopisů snad uvidíme jinak a lépe i náš chomutovský sbor nebo další církevní společenství, která známe.

Za pozornost stojí už jenom to, že adresáty těch dopisů jsou právě celé sbory. Nejenom jednotliví věřící. Protože zdaleka nejde jen o spásu osobní – ať už tvou, nebo moji. Náš osobní křesťanský život zůstává ruku v ruce provázán s tím, jaké navzájem utváříme vztahy. Apoštol Pavel napsal slova určená rovněž pro celé církevní společenství: „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.“ Je tedy nesmírně důležité ptát se: Jak se navzájem propojujeme a sjednocujeme? Jak se navzájem doplňujeme v Kristově Duchu? Jak jeden v druhém přijímáme to, co nám schází ke vzájemné úplnosti od Boha? To znamená, že nejdůležitější není třeba, jaký mám dneska z bohoslužeb pocit a zda si z nich odnesu něco pro sebe. Ještě důležitější je: Jak se dnes setkám s bratrem či sestrou? Jaký duch mezi námi působí, jaký se odtud bude šířit dál do světa? „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.“ Také těch sedm dopisů ve Zjevení Janovu oslovuje vždy celek místního církevního společenství, nikoliv jenom jednotlivé věřící.

(Respektive – abych text vykládal přesně: Oslovuje anděly těch sborů, což zřejmě znamená jakési jejich duchovní velvyslance před Boží tváří. Podle tehdejšího pojetí bylo celkem normální předpokládat bohatý duchovní i andělský svět za různými skutečnostmi, ale podle Zjevení Janova hrají důležitější roli právě andělé jednotlivých sborů než třeba velkých světových říší. Oslovuje tedy je… Ale skrze ty anděly mají být bezesporu oslovena celá ta společenství.)

První z těch sedmi dopisů je adresován do Efezu. Efez byl v podstatě hlavním městem římské provincie Malé Asie, v níž se nacházely i ostatní sbory, jimž Jan píše. Efez byl významný přístav, úspěšné obchodní i kulturní centrum. Svého času tu misijně působil i sám apoštol Pavel. Předtím dokonce i učedníci Jana Křtitele. Efezské církevní společenství si dovedeme představit jako pestré a plodné centrum křesťanské teologie a křesťanského života. Ale stěží se v takovém prostředí dala udržet harmonická jednota.

Vlastní vzkaz začíná pozitivně: „Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti; vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě.“ Slyšíme ocenění vytrvalé věrnosti, která pro Krista leccos snese a vytrpí. A zároveň slyšíme i ocenění toho, co sbor pro Krista nesnese. Působení falešných apoštolů, misionářů a kazatelů, jejichž učení odvádí od pravé křesťanské víry. O kus dál následuje také ocenění, že zdravé duchovní jádro sboru nenávidí skutky Nikolaitů. Zní nám to už dnes záhadně, protože nevíme, kdo vlastně Nikolaité byli. Dle jiné zmínky se dá odhadnout, že Nikolaité smíchali křesťanské vyznání s nějakou jinou duchovní praxí tak, že tím své křesťanství pokřivili a zkazili. Mohlo jít buď o smíšení křesťanství s jinými z tehdejších nepřeberných náboženských kultů, z něhož by nakonec vyplývalo jiné svědectví o Bohu a o Ježíšovi, než které dosvědčuje běžná církev. A mohlo jít také o účelové smíšení křesťanství se státním kultem, který prokazoval božské pocty římskému císaři. Musíme si uvědomit, že křesťanská církev se v Římské říši tou dobou už ocitala v ilegalitě a že za vyznání víry v Krista hrozilo pronásledování, v horším případě i popravy. V takové atmosféře mohli někteří lidé tíhnout ke kombinaci křesťanství se státním císařským kultem, ať už ze strachu, nebo i z fascinace císařovou mocí. Podobné situace známe z novodobých totalitních režimů, například z nacistického Německa, kde někteří faráři tvrdili třeba, že Hitler je stejný génius jako Ježíš. Anebo z komunistických zemí včetně současné Číny, kde se dá oficiálně vyznávat spíš už jenom ta podoba křesťanství, která je přepracovaná a povolená státní cenzurou. V takových zemích také mnohdy vznikají křesťanské organizace, které s tou totalitní státní mocí kolaborují. V případě Nikolaitů byl tedy problém v míšení křesťanské víry s nějakými cizími vlivy, které sváděly na scestí. A zdravému duchovnímu jádru efezského sboru se dostává chvála za to, že skutky Nikolaitů nenávidí. Že nemůže projevy jejich špatného působení vystát. Ale pozor! Je velký rozdíl mezi tím, když nemůžu vystát něčí zlé projevy a mezi tím, že přestanu mít rád toho člověka jako takového. Klasický církevní učitel říkal, že Bůh miluje člověka, ale nenávidí jeho hřích. Nenávidí hřích, ale miluje člověka. Proto i nás Bůh vede k tomu, abychom za každých okolností milovali druhého člověka jako takového, i když se vůbec nemusíme ztotožnit s tím, čemu věří a co dělá. A křesťanská láska není jen zbožný cit, ale životní styl. Je to úplně jiný přístup k životu a síla jiného jednání, jež může přesvědčit i toho člověka, se kterým bytostně nesouhlasím – že se dá opravdu žít jinak, než podle toho jeho přístupu.

Efezský sbor však bohužel vylévá s vaničkou i dítě. Právě ta výchozí láska mu začala scházet. O tomhle problému vypovídá kritika efezskému sboru adresovaná – kritika sice jediná, nicméně zakončená nekompromisním a tvrdým varováním: „Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Ne-li, přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa, jestliže se neobrátíš.“ Podle slov tohoto varování by sbor mohl úplně přijít o svou křesťanskou identitu. Pokud ta svíčka jeho lásky pohasne, plamínek bude předán jinému. Je to dost smutná představa, sbor, který už mnohé pro Krista vytrpěl, snesl už mnohé těžkosti a v němž se udrželo dobré povědomí o správném vyznání víry, o správné křesťanské teologii… A nakonec by mu to všechno mohlo být k ničemu, protože by přišel o to nejdůležitější, v čem spočívá jeho pravý smysl a pravá náplň, pravý důvod i cíl existence křesťanského společenství – o lásku.

A co my? Jak je na tom náš sbor před Boží tváří? Rozhojňujeme tu první lásku? Anebo o ní též přicházíme? A co nás od ní odvádí tam, kde ji ztrácíme? Co klade překážky do našich vzájemných vztahů? Na čem si zakládáme natolik, že nám to zatarasí přístup k druhému člověku? Mohou to být nejrůznější věci, na čem si zakládám, na co jsem pyšný a v čem si připadám lepší než bratr či sestra vedle mne.

A někdy nejzákeřnější překážky leží právě v oblasti zbožnosti. Když si zakládám na tom, že jsem lépe věřící než sestra nebo bratr vedle mě. Neřkuli, co jsem pro Krista už za život vydržel, vykonal, obětoval. A ten druhý by měl k téže lásce přijít jako slepý k houslím? Úplně „nezaslouženě“?

Ježíš sám navíc prorokoval právě o vyhrocených časech života církve: „Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno. A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět; povstanou lživí proroci a mnohé svedou, a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“

Také vzkaz efezskému sboru končí zaslíbením: „Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji.“ Strom života symbolizuje stav, kdy člověk ještě pobýval v neporušeném společenství s Bohem, v neomezeném prostoru Boží životadárné lásky. Na začátku Bible čteme, že pádem do hříchu člověk přístup ke stromu života ztratil. V Kristu se tahle ztracená cesta však znovu obnovuje – v Kristově životě i smrti za nás na kříži, v celé té cestě Kristova smíření a jeho lásky k nám… Nesestupujme z té cesty, která je mezi námi až dodnes otevřená…

 

Slovo poslání: 1K 13, 1-13