První čtení: L 1, 67-79

Základ kázání: Iz 40, 1-11

 

„Potěšte, potěšte můj lid“. Zvoláním „potěšte“ začíná prorocké slovo, které je samo o sobě prastaré, ale stále v sobě nese Boží obsah – ten obsah stále znovu ožívající a oživující, jenž může zčerstva oslovit i nás.

Potěšte… Ale čím? Nestačí laciné útěchy… A je fakt, že ani nejzářivější vánoční výzdoba sama o sobě nezakryje, co všechno je v našem světě nedořešeného, bolestného a marného, co všechno je vykořeněného a vykolejeného, co všechno je v konfliktu kolem nás i v nás.

Původně bylo to proroctví začínající slovem: „Potěšte můj lid“ zvěstováno v babylonském vyhnanství, v němž pobývali deportovaní židé poté, co Babyloňané dobyli jejich izraelskou vlast a poté co v ní zbořili jeruzalémský chrám – což byla událost v tehdejších dějinách Božího lidu bezprecedentní. Židovští vyhnanci v babylonském mohli pochopitelně klesat na mysli. Mohli podléhat pocitům, že víra jejich otců nedává smysl, že Hospodin je opustil, pokud s nimi kdy vůbec byl, že nemá cenu se dál nazývat Božím lidem, že jejich kontinent nečeká dobrá budoucnost a tak dál. Pak se však mezinárodní poměry změnily. Babylonu se zmocnili Peršané. A perský vládce Kýros nakonec umožnil židovským exulantům návrat do izraelské vlasti. Tam zanedlouho postavili i druhý jeruzalémský chrám. To slovo: „Potěšte můj lid“ zaznělo tedy na konci babylonského vyhnanství, v dozvuku neveselé doby, když krize vyvrcholila a čas dozrál. Podobné okamžiky se opakují nejenom v dějinách Izraele. Poznaly je i jiné národy, včetně našeho, když prošly nějakým krizovým obdobím, okupací nebo totalitou. Prorocky nadané osobnosti mohou v takových obdobích dohlédnout předešlé chyby, klamná rozhodnutí a špatné volby v dějinách takto postižených národů. A mohou dohlédnout i zřetězení takových chyb, které provázelo národní cestu až do hloubi té krize. Ale ruku v ruce s tím mohou tyto prorocky nadané osobnosti rozpoznat, když nastává čas vysvobození, když nazrává čas změny, kdy přijdou chvíle volat: „Už je to tady“, „Potěšte, potěšte můj lid“. Někdy se dá těmi potemnělými a krizovými obdobími projít k tím jasnější, nápadnější a jednoznačnější útěše. A známe to někdy i v osobních životech, když projdeme nějakými problémy, na jejichž konci najdeme nový smysl a nové důvody k radosti. A někdy se vlastně ještě nemění celkem nic prokazatelně, objektivně a navenek, někdy jdou okolnosti na první pohled pořád ještě od deseti k pěti, a přesto už mezi lidmi začíná docházet k obratu – k momentu zlomu a blízkého zvratu – když se projeví Boží přicházení přímo doprostřed těch problémů.

V židovských dějinách se začalo to prastaré prorocké slovo připomínat s nebývalou silou v období, kdy byla celá země pod římskou nadvládou. Osobně ho tehdy připomínal Jan Křtitel – před započetím veřejného působení Ježíše Krista. Z celého Janova života tehdy vyzařoval smysl slov: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!‘ Z vnějšího pohledu se tou dobou neměnilo celkem nic k lepšímu, možná až na to, že překvapivě dost lidí vzalo Jana Křtitele překvapivě vážně. Z pohledu víry se však tou dobou změnilo všechno: Přichází v ní Ježíš Kristus.

A z vnějšího pohledu se na světě nic pořádně nevyřešilo ani od té doby. Ale pohled víry se stále soustředí tam, odkud Kristus přichází – a odkud vchází i do našich dní a oslovuje nás ve svém Duchu, v němž upoutává naši pozornost Božím zrozením v betlémských jeslích, zasahuje nás Boží přítomností v nejrůznějších mezilidských setkáních, v nichž přináší novou důvěru, naději, odvahu, posilu, smíření, svobodu, změnu pohledu, dotyky uzdravujících proměn… A nejvážněji nás může oslovit na kříži, v hloubi opuštěnosti, na úplném dně. A v prázdnotě hrobu. Nakonec i v té opuštěnosti, na dně a v prázdnotě k nám přichází. Svědectvími o Kristově vzkříšení proznívá, že jeho příchod nezastaví ani hranice smrt. Pohledem víry nepřestáváme vyhlížet Kristův příchod ve slávě, i když se ve světě kolem nás z vnějšího pohledu ještě nic pořádně nemění.

Ale pokud se i my necháváme oslovit tím potěšujícím prorockým slovem, tak se my stáváme součástí té vytoužené změny, ta změna v tu chvíli začíná také u nás, v nás, mezi námi. Přidáváme se k přípravám, když bereme vážně hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně.“ Četl jsem jeden hezký komentář k těmto veršům, v němž je psáno: „Kamkoli Ježíš přijde, svět se rozjasňuje a uzdravuje: co uschlo, začíná kvést, zavřené oči se otevírají, to, co je skryté v srdci, se odhaluje. Nic by nemělo stát v cestě jeho příchodu: ani údolí smutku, ani hory arogance.“ Žít v Duchu takových příprav pak znamená: „Utěšovat smutné, objímat jeden druhého a povzbuzovat ty, kteří to vzdali.“ … „Nic by nemělo stát v cestě jeho příchodu: ani údolí smutku, ani hory arogance.“ – Stojí tedy v tom komentáři. A nejspíš si vybavíte i další prohlubně, propasti a jámy, anebo další vysoké zátarasy, bariéry či piedestaly, které nám zabraňují ve vzájemném setkávání i v bezprostředním setkání s Bohem. Někdy se právě v těch krizových obdobích hroutí vrcholy pýchy a zneužívané moci a ruku v ruce s tím se prodírá na povrch moc bezmocných, ukazují se tváře pošlapávaných, proznívají hlasy umlčovaných, zesiluje se hlas tichý, jemný.

V takových chvílích se také tím obnaženěji ukáže křehkost lecčeho, na čem si zakládáme a co považujeme za jisté, ale ukazuje se, že: „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí“. Což samo o sobě znamená prozření smutné a melancholické. Ale je dobře, že uprostřed vadnoucí polní slávy se zároveň tím průzračněji ukáže stálost Božích záměrů: „Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé, navěky.“ A Boží záměry vedou až k věčnému životu, nikoliv k nekonečnému koloběhu marnosti a smrti.

A v centru Božího lidu se dostává pověření zesilovat poselství toho tichého, jemného hlasu, který se dá ještě snadno přeslechnout, ale byla by škoda pominout jeho nadějný náboj: „co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se.“ Řekni: „Hle, váš Bůh! Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády.“ K přípravám cesty Hospodinu tedy náleží zesilovat hlas. Stávat se zesilovači obsahu a také smyslu a významu radostné zvěsti o Boží pastýřské péči, která potěší každého, kdo si již připustil svoje meze, dosah svých krizí, své slabosti, svou hříšnost a potřebu Kristova příchodu i doprostřed svých záležitostí. Potěší každého, kdo se do té cesty nestaví povýšeně – druhým i sám sobě na překážku. Potěší každého, kdo se Kristovu přicházení otevírá a obrací se s novou nadějí tam, odkud vítr vane.

 

Slovo poslání: 1Pt 1, 3-21