První čtení: Ex 3, 1-15

Základ kázání: Mk 12, 18-27

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

1. listopadu je Svátek všech svatých /v katolické církvi/ a 2. listopadu je Památka zesnulých. Určitě mají ty dny souvislost, ale zastavíme se nejprve u svátku druhého – u Památky zesnulých. Tuto památku drží téměř všichni bez ohledu na víru či příslušnost k církvi.

Většina našich známých v tomto období zamíří na hřbitov, upravit hrob, případně ho vyzdobit, zasadit nové květiny, dát do vázy chryzantémy, umístit věnce a podobně. A také zapálit svíčky. Proč svíčky? Ze stejného důvodu, proč zapalujeme svíčku zde na stolu Páně. Světlo /svíčky/ je symbolem života.

Něco nás vede k tomu, abychom zavzpomínali a abychom s našimi mrtvými mluvili. Ten rozhovor si někdy uvědomujeme víc a podruhé zase možná trochu méně. Ale v rozhovoru jsme a to nejenom nad hrobem svých zesnulých. Na hřbitově možná trochu víc bilancujeme, myslíme v širších souvislostech.

„Měla jsi pravdu, mami, když jsi mi říkala, abych si ho nebrala. Zkusila jsem si s ním opravdu své, ale teď už je lépe. Už jsme od sebe – a děti si také ani nevzpomenou“. Nebo: „No vidíš, tati, říkal jsi, abych barák neprodával; co jsme se my dva kvůli tomu nahádali. Ale nakonec to muselo být. Nikdo z nás nemohl vyplatit další sourozence. Teď máme každý své soukromí a rádi se navštěvujeme“…- Tím, že na hřbitovy nechodíme tak často, tak se nám vynoří v myšlenkách spíše nějaké širší hodnocení, pohled zvětší perspektivy. Ale mluvíme s našimi blízkými i jinak.

Vidíme to například na Kateřině u naších sborových přátel. Zde je bratr Milan, totiž jeho obrázek, v rohu místnosti a ze svého strategického místa jakoby pozoroval všechno, co se u nich v kuchyni, v tom srdci domácnosti, děje. A když se třeba něco oslavuje, rodina si připíjí s ním… A také jsem to viděl u našich. Když se moje máma vrátila z nákupu, obrátila se k otcově fotografii a obvykle řekla: „Tak, tati, už jsem doma.“ – Prostě, asi to všichni vidíme kolem sebe a nejspíš i při sobě. Mluvíme k našim blízkým, kteří nás předešli. Vnímáme je, jakoby jenom někam odcestovali. Sice a dýl, na dlouho, ale ne do zapomnění, ne do ztracena.

Bohu se neztratili ani ty nejprvnější z prvních, od kterých začal Pán Bůh budovat svůj lid – Abrahám, Izák a Jákob. A to má slyšet u hořícího keře i Mojžíš. Možíš, jak čteme v Bibli, se zatoulal v midjánské stepi. Když pásl stáda, dostal až k hoře Choréb. Tuto horu nazývá Bible Horou Boží? Tam se stalo něco zvláštního. Keř poblíž něj se ocitl v plamenech. Oheň hoří, hoří, ale keř zůstává celý. Je to divné. A Mojžíš tomu chce přijít na kloub. Jde blíž. V tom na něj někdo zavolá: „ Mojžíši, Mojžíši!“… „Tu jsem“, odpoví Mojžíš. Ještě stále mu nedochází, o co jde, kdo ho oslovil. – Tak přitom ovšem zůstat nemá. Ani tehdy, když byl Mojžíš zastaven a ani dnes. Když nám Bůh zkříží cestu, nenechává nás v nejistotě. Proto i teď Hospodin pokračuje. „Mojžíši, nechoď dál. Nepřibližuj se sem. Zuj si svoji obuv, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá. Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Tak se Pán Bůh představuje. To jistě jako jméno nevypadá. A nezdálo se to ani Mojžíšovi. – Ale velikost a velebnost tohoto Božího zjevení si uvědomuje. Rychle si zahalí tvář, aby Svatého neurazil ani jen svým pohledem, pohledem hříšného smrtelníka. Má před Bohem respekt, posvátnou bázeň. A když mu sám Panovník řekne, co se má dít, co od něj chce, lekne se.

Pán chce vytrhnout svůj lid z moci strašného nepřítele. Říká: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost poháněčů. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil a vyvedl z oné země. Nuže, pojď pošlu tě k faraonovi a vyvedeš můj lid, Izraele, z Egypta. 

To je samozřejmě na Mojžíše až příliš. Má udělat něco nemožného. „Kdo jsem já, ptá se abych šel k faraonovi a vyvedl Izraelce?“ Jak to má on, chudák pastýř s dřevěnou holí, udělat? Na koho se má odvolávat, co řekne svým soukmenovcům, které už tak dlouho neviděl!? A co řekne, kdo že ho to posílá? „To mám říct – posílá mě k vám Bůh vašich otců?“ Jistě se hned zeptají: „A jaké je jméno toho, kdo tě posílá? Co jím odpovím?“ 

Jméno – nejméno. Jsem. Jsem, co jsem. Jsem, kdo jsem. „Řekni: „Jsem posílá mě k vám.“… Jenže i sám Bůh ví, že to Možíšovi nestačí. Proto dodává: „Řekni Izraelcům toto. Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův. To je navěky mé jméno jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení.“ 

A jsme u toho hlavního. Bůh přichází jako ten, koho nosí v srdcích ti, kdo úpějí jako otroci v cizí zemi, i ti kteří je zplodili. A přichází stejně tak jako ten, koho budou nosit v srdcích jejich děti. – Bůh není jenom dnes. On teď nepřestává být tím, kdo byl včera a je hned i tím, kdo bude zítra. Je dozadu i dopředu… /Existuje vůbec čas?/ On je s těmi, kdo jsou teď. A s těmi, kdo byli dřív je rovněž. Minulost, přítomnost, budoucnost – to všechno je Bůh. A ti, co byli, jsou s ním stále. Pro Něj neumřeli. 

Proto máme ten pocit i my. Neumřeli. U Boha jsou živí. A ten pocit nás neklame… Jen mu možná málo rozumíme. Jen mu možná málo věříme. A to je ta otázka pro dušičkové dny: Věříme?… – A jak to řekl Ježíš? Ježíš řekl: „On, Bůh, přece není bohem mrtvých, nýbrž živých.“ Máme odvahu si to připustit? 

Chtěl bych abychom neřešili takové otázky jako: Kdyby ti, co už tady nejsou, nezemřeli, kam by se ty miliony a miliardy bytostí poděli? Kam by se to ohromné množství vešlo?… Taková otázka nedává smysl. Vědomí přece nezabírá místo. A že jde o vědomí a ne o fyzická těla o tom v Bibli čteme jasně. „Všichni budeme proměněni“, píše apoštol Pavel… A už Ježíš Kristus, když učí své učedníky, říká: „V nebi už není ani muž ani žena, ale když lidé stanou z mrtvých, jsou jako nebeští andělé.“… Andělé se jistě v nebi netísní. Vzpomeňte si. Kdysi se svatého Tomáše ptali, kolik andělů se vejde na špičku jehly. A co jim Tomáš odpověděl? Kdo to ví? /Odpověď: Nekonečné množství, andělé jsou nehmotní./

V této souvislosti možná nezaškodí přečíst si slovo Ježíše Krista ze Zjevení /2. 17/. „Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze skryté many, dám mu bílý kamének a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo, než ten kdo je dostává.“ – Je mi jasné, že fandové reinkarnace v tomto výroku najdou potvrzení nového vyslání na náš známý svět. Nové jméno, nové narození, nový pobyt zde – jen možná v jiné podobě… 

Ale dá se tomu rozumět i jinak. Mana a bílý kamének jsou skryté obrazy, stejně jako má skrytý význam „Nový Jeruzalém“ sestupující na zem na konci věků. Podstatné je, že všechno bude jednou nové. A novou bytostí bude i ten, kdo dostane kamének s novým jménem. – Dostane kamének s tím jménem a bude vědět vše. I to, co se děje, i kde je. Nestane se takový člověk prázdnou skořápkou a neskončí na dně vesmíru jako mušle na dně moře. Ten bílý kamének se jménem znamená, že jeho identita přetrvává. Identitu si zachovali ti, kdo se například utopili při zkáze Titaniku, i ti, jejichž těla rodina nechala odvézt do krematoria. A svou identitu si zachovali i ti, kdo byli uložení do rodinného hrobu.

V těchto dnech myslíme na ty, kdo spoluvytvářeli a měnili naše životy, ale už mezi námi nejsou. Určitě se nemýlíme, když na ně myslíme jako na lidi, kteří nám byli blízcí a kteří jsou pro nás blízko i nadále. Naše životy nejenom měnili kdysi, ale mění je i dnes. Mluvíme s nimi, některé věci si neustále vysvětlujeme. Mluvíme i nasloucháme…

Podobně, však můžeme naslouchat i postavám z minulosti, které katolická církev prohlásila za svaté a které si připomíná právě 1. listopadu. Bible pojmu „svatý“ rozumí trochu jinak než je v kraji zvykem. Ale to nevadí. Všichni v něčem skutečně mimořádní lidé nám mohou také promlouvat do životů. Ne, tak že by nám dorostla zakrnělá noha nebo zmizel hrb. – To nemusíme asi zdůrazňovat. Ovšem můžou nám promlouvat do života tím, co dokázali vykonat pro své bližní, pro chudé a trpící, pro lidi ve veliké nouzi. Na takové lidi v těchto dnech vzpomínáme jako na vzor a inspiraci. 

Ovšem nejde jenom o odkaz. Jak tito mimořádní jedinci, kteří vynikli dlouhé historii církve, tak i ti mimořádní pro nás osobně, kteří patřily k našim nejbližším – ti všichni jsou s námi nejenom jako příklad obětavosti a cnosti. – Provázejí nás neustále svoji skrytou přítomností. Víme o tom ze zkušenosti a víme o tom i z Písma. Ježíš říká: „Kdo věří ve mne, přešel už ze smrti do života.“ To značí, jsme živí Bohu a v Bohu. Podobně jako jsou pro Boha živí ti, kteří nás předešli.

A ještě je tady jedna věc. Možná se při myšlenkách na naše činy někdy i za stydíme. Možná jsme i ublížili.- Nepřetrvává u někoho v nebi stále hněv? – Ale andělé se neumějí zlobit. – Nicméně pro nás by to mohlo být poučení. To, co nám přináší výčitky, bychom víc neměli opakovat.

Jsme blízko všem, živým i mrtvým. Morituri te salutant, zpíval Kryl. My zpíváme s apoštolem Pavlem: „Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu.“ Haleluja, amen.