cce-chomutov

První čtení: Gn 28, 10-15

Základ kázání: Mt 22, 29-33 (podle Bible kralické)

(Kazatel: Petr Pazdera Payne)

1.

„A tak nahromáždil Jozef obilí velmi mnoho, jako jest písku mořského, tak že přestali počítati; nebo mu nebylo počtu.“ (Gen 41:49)

„Vystavěltě sobě Týrus pevnost, a nashromáždil stříbra jako prachu, a ryzího zlata jako bláta na ulicích.“ (Zec 9:3)

Anebo dokonce: „Bůh dal Šalomounovi moudrost, převelikou rozumnost a takovou hojnost myšlenek, jako je písku na břehu moře.“ (1Ki 5:9)

Prach, písek, bláto… to jsou symboly množství. V uvedených příkladech je to množství pozitivní, dobré, užitečné. Jenže prašnost, rozdrobení do množství znamená také ztrátu jedinečnosti. Množství znamená zestejnění. Na množství může být i cosi pokořujícího: „Jsem prach a popel,“ řekne v jistém okamžiku Abraham. Ba přímo, je to zmnožení tragické: „V potu tváři své chléb jísti budeš, dokavadž se nenavrátíš do země, poněvadž jsi z ní vzat. Nebo prach jsi a v prach se navrátíš.“ (Gen 3,19)

Nejde totiž jen o množství, ale o určitou degradaci. Erozi. Destrukci. Rozklad. Entropii. Exspiraci, Likvidaci. Zpopelnění. To množství je produkt destrukce, je to ztráta celku. Třeba takový kámen, se může stát štěrkem či pískem. Krásný, pořádný kvádr vytěžený z lomu nebo i socha při rozdrcení přestává existovat. Jde o zánik, rozložení na prvočinitele, na prach. Je to pád a rozpad.

Rozmělnění, rozdrobení spěje venkoncem k úplnému zničení, k anihilizaci. Něco přichází tzv. vniveč. Tak jako sůl, jež byla podle evangelií zmařena, vyhodí se ven. Prach je symbol smrti a marnosti, tak podle autora knihy Kazatel: Béře se člověk do domu věčného… rozrazí se číše zlatá, roztříští se věderce nad vrchovištěm, roztrhne se kolo nad studnicí, a – navrátí se prach do země. Marnost nad marnost. (paraf. Kaz 12,1-8) A byl to had, komu Bůh řekl na začátku Bible: „…plaziti se budeš a prach žráti…“ Jako bychom si to měli spolu s ním již během tohoto života vylízat.

Naléhavá je již ona disperze, ono rozprašování, které probíhá dennodenně a jež každý známe, disperze v psychologickém smyslu. Náš život jako by se rozpadal na množství životních epizod. Množství nespojitých vzpomínek. Množství osob, s nimiž máme co do činění, a přitom s nimi nevstupujeme do žádného zvláštního vztahu. Množství starostí a povinností. Množství pohledávek. Množství čísel a hesel. Množství zpráv a dezinformací. Množství neutříděných dat a věcí.

Zvláštní kapitolou multiplikace čili „zmnožstevnění“ a zároveň degradace je převod všeho na peníze. Peníze, ne náhodou se jim říká množným číslem slova prach, tedy prachy. Prachy se rozdrobují, dají se prošustrovat, díky inflaci ztrácí na hodnotě. Prachy se stávají prachem. Množení peněz je velká marnost. A ostatně taky převod všeho na peníze, potažmo na čísla bývá takovým rozdrobením, rozmělněním, rozkladem. Kvantita ničí kvalitu.

Od jisté doby lidstvo také ví, co je to termojaderná, štěpná reakce. Rozklad hmoty nejen na atomy – za mého otce se atomu říkalo „nedrob“, protože se dále nedal drobit – ale dále na protony, neutrony, elektrony atd. Biblický prach dostává velmi jemnou, běžnému zraku neviditelnou podobu. A ví se taky, jaká destrukce může být onou hrou s jádry navozena.

Starověký člověk stejně jako ten dnešní cítí bytostnou potřebu přestat se tříštit a rozprskávat. Potřebu vymanit se z množství, jímž jsme obklopeni, neztrácet se v jednotlivostech, alebrž dojít jakéhosi vnitřního sjednocení, prožívat jedinečnost. Ve starověké gnosi se původní božstvo rozprskne, je rozdrobeno do fyzického světa, je v něm zajato, zmnoženo a rozpuštěno. Jistý směr v gnosi kupříkladu využívá příběh o Dionýsovi, který se díval do zrcadla, a zrcadlo bylo rozbito, takže se tento bůh rozpadá na tisíce kousků, případně je lapen a rozkouskován Titány. Původní jednota je ztracena. Cesta gnostické spásy je pak cestou zpět, je vymaněním z množství, do něhož byl původní duch rozptýlen. Je to svého druhu psychologie, která může být poučná, ale je to stále jen cesta, která má své meze dané psychickými schopnostmi člověka.

Určitým opakem rozpadu na prach, na písek, na sypký materiál je umělecká tvorba, ona iluze, která usiluje udělat z ničeho něco, z hlíny sochu, dát beztvaru tvar. Nezůstat u analýz, ale odvážit se syntézy. Přechodné jednoty. Umění je protipohyb, neumělá pocta stvoření z ničeho, jehož však nikdo kromě Stvořitele není schopen.

2.

Leč v Bibli se vyskytuje ještě jiná možnost, jiná metafora prachu coby množství. Vedle toho negativního obrazu, jenž je rozkladem, rozpadem, rozdrcením, je tu i pozitivní obraz:

„A rozmnožím símě tvé jako prach země; nebo jestliže kdo bude moci sčísti prach země, tedy i símě tvé sečteno bude.“ (Gen 13,16) To říká Bůh Abrahamovi. Prach nebude zkázou, ale právě naopak. Rozmnožením. Plností A ještě jinde Bůh opět Abrahamovi říká:

„Požehnám velmi tobě a velice rozmnožím símě tvé jako hvězdy nebeské, a jako písek… Ano požehnáni budou v semeni tvém všickni národové země…“

Ta zaslíbení se v obměnách opakují, nejenom Abrahamovi, ale i Izákovi, Jákobovi, Mojžíšovi.

Prach coby símě, potomstvo. Představme si, že zažíváme s některým z praotců hvězdnou noc nebo jsme spolu s ním ne pláži u moře. Anebo obojí zároveň. Písek a hvězdy. Prašný písek. Hvězdný prach. Tady to rozmnožení není degradací, ale naopak něčím progresivním, něčím naveskrz pozitivním. Něčím krásným. Není to rozmnožení smrti, i když by se to tak mohlo zdát – vždyť kolik živých, tolik ve finále i mrtvých! To množství není rozmělněním, rozpadem, rozkladem, je to rozmach nejen kvantity, ale i kvality. A nejde jen o fyzické rozmnožení, ale také o rozšíření duchovního společenství napříč věky a generacemi.

Bůh zaslibující to obrovské zmnožení se začasté představuje jako „Bůh Abrahamův a Bůh Izákův a Bůh Jákobův“. A jak říká Ježíš, ten Bůh není Bohem mrtvých, ale živých. Praotci jsou u Boha, takže i když z našeho pohledu mrtví, ve skutečnosti jsou živí. A stejně živí mají být i miliony jejich potomků; předci a potomci jsou spojité nádoby. I potomkům je zaslíben život, i oni budou u Boha spolu s praotci. Tak jako třeba žebrák jménem Lazar z Lukášova evangelia, který se po smrti ocitá v klíně či náruči Abrahamově. Notabene ono símě či potomstvo je nutno chápat nejen v pokrevním, ale i v duchovním smyslu. Je to jakási štafeta pravého života. Ježíš skoro jako by tu relativizoval nutnost existence vzkříšení. Zkrátka živí jsou živí. Bůh není Bohem mrtvých ale živých.

Obraz prachu tu není obrazem smrti a uniformované masy, ale právě naopak: je obrazem neuvěřitelného množství jedinečnosti. Je zde zalíbení pro obrovské množství lidí, množství jedinečných příběhů a osudů. Nikoli tedy rozpad, popření jedinečnosti, ale právě naopak. Lokální a globální není v rozporu. Miliardy lidí – jako hvězd, jako prachu… ale každý má svou cenu, každý příběh stojí za to… každý život lze naplnit láskou, a láska je vždy jedinečná.

–

Je tedy dvojí způsob disperze, dvojí způsob množení. Jeden smrticí a jeden k životu.

Je přirozený rozpad na prach – a ten lze urychlovat a umocňovat: destrukcí, vražděním, hromadným ničením, genocidou (viz Ruská agrese na Ukrajině), Řáděním smrti a vůbec vším zlým jednáním. Promarňováním a zmárňováním. Ničením, tedy množením prachu jako takového.

A pak je tu život, který jde proti smrti. Je tu množení v jiném smyslu, je to růst: „Tak jest království Boží, jako kdyby člověk uvrhl símě v zemi. (…) sama od sebe (automaté) země plodí, nejprv bylinu, potom klas, potom plné obilé v klasu. (Mar 4,26-29)

A jindy praví Ježíš: „Amen, amen pravím vám: Zrno pšeničné padna v zemi, neumře-li, onoť samo zůstane, a pakliť umře, mnohý užitek přinese.“ (Jan 12,24)

Navzdory disperzi, nebo dokonce právě pro ni a skrze ni je tu zaslíbení. Vždyť Bůh sbírá, kde nerozsypal a žne, kde nerozsíval, jak se píše v jiném Ježíšově podobenství – u Matouše (25,26). Bůh je ten, který dává dohromady rozdrobené, shromažďuje rozptýlené, narovnává nalomené, staví zbořené. Netřeba se o nic a ničeho bát. Ačkoli dochází k destrukci, nemusí být vše ztraceno. Bůh prostřednictvím proroka Jeremiáše vzkazuje:

„Aj, což jsem vystavěl, já bořím, a což jsem vštípil, já pléním… A ty bys hledal sobě velikých věcí? Nehledej. Nebo aj, já uvedu bídu na všeliké tělo, dí Hospodin, ale dám tobě život tvůj místo kořisti na všech místech, kamž půjdeš.“ (Jer 45:4-5)

Ano, Bůh je Bohem živých, a Ježíš, jak se víckrát píše v Novém zákoně, je prvorozený ze všech mrtvých.

Navzdory umírání, válce, zkáze a marnosti lze milovat, i v rámci zanikání lze tvořit, dávat, obětovat; sůl nemusí pozbývat slanosti.

AMN