První čtení: 1S 2, 12-25

Základ kázání: L 14, 25-33

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

„Jde-li někdo ke mně a nemá v nenávisti otce svého, mateře, ženy i děti, bratří a sester, ano i té duše své, nemůže být mým učedníkem“…

Když tato slova čteme v kralickém překladu, tak se trošku zděsíme. – Láska a nenávist, jak to jde dohromady? Bůh je láska, a zde čteme o nenávisti… Je to zvláštní. Pro jistotu se podíváme na jiný překlad, na český ekumenický. Tam to zní už jemněji. „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem“… Je to jemnější, ale stejně nám vrtá v hlavě otázka, co to znamená to „zříci se“. Zříci se dokonce rodičů i dětí.- Že by najednou neplatilo přikázání Desatera „Cti otce svého i matku svou“? … A zodpovědnost za děti už také není nutná? Je to divné. Zdá se, že něco tady nesedí.

Ale když přihlédneme k judaistické tradici, tak si lehce vzpomeneme na některé příběhy ze Starého zákona, které s naším slovem souvisí a jsou tradovány jako varování… Příklad za všechny je příběh kněze Éliho a jeho synů z 1. Samuelovy, kapitola 2.

Éliho synové znevažovali přípravu obětí ve svatyni v Šílu. Brali násilím maso, vařené maso z hrnců a kotlů, hrubým způsobem narušovali vážnost připrav k obětem. Tím uráželi členy Božího lidu a odkláněli lidi od Hospodina.

Éli poslouchal stížnosti lidi, ale nedokázal se proti synům postavit. Sice jim vytýkal jejich jednání, ale fakticky proti tomu neudělal nic. Nakonec zasáhl sám Bůh. Přišel Boží soud, Boží odsouzení. „Oba tvoji synové, Pinchas a Chofní, zemřou v jeden den, protože více jsi ctil své syny, nežli mne“.

Tak to vidí Bible. Více ctil své potomky než Boha a jeho řády… Co měl vlastně starý Éli přesně udělat, to umíme jenom těžko říci. Možná podle tehdejších zvyklostí měl svolat starší z lidu, aby je zastavili, aby je odsoudila celá náboženská obec… Možná je měl před očima všech zpohlavkovat, i když už byl starý a fyzicky slabý. – Nevíme přesně, ale něco udělat měl. Napomínal je v tichosti, opatrně, aby nevyvolal skandál. A to bylo málo. Pohoršení zůstávalo. Nedokázal se zříct svých synů. Až nakonec zasáhl Bůh.

Tak to bylo u Éliho. Ale podle toho, co jmenuje Ježíš, podobným kamenem úrazu může být i vztah s otcem a matkou nebo také s manželem, manželkou nebo sestrou či bratrem.

„Kdo přichází ke mně a nedokáže se zříci…“, říká Ježíš. To v této souvislosti znamená, že někdo jedná ustrašeně a nerozhodně, ze strachu, že o někoho přijde. Nechce riskovat, že by mohl ztratit přízeň svých oblíbených nebo blízkých…

Ale Ježíš na závěr svého výčtu uvádí ještě jednu věc. „Kdo se nedokáže zříci i své duše, nemůže být mým učedníkem“… Může se zdát, že toto poslední by už nemuselo být tak velikým problémem. Vždyť to je zápas na poli soukromém. Tady nehrozí žádný skandál, žádná ostuda. Nikdo nic nevidí – tedy kromě Pána Boha. To je pravda, z lidí nikdo nic nevidí. Nikdo nevidí náš případný zápas. Ale to neznamená, že by ten zápas nebyl těžký.

Každý z nás si tímto bojem nebo podobnými zápasy občas prochází.

Co to je, zříci se své duše? Copak se můžeme zříci sebe? Platón viděl lidskou bytost jako určitou dvojici těla a duše. Duše byla podle něj ta vyšší stránka. Pojem duše zahrnoval i slovo „rozum“. Zde slovo „rozum“ ovšem není jenom chladný intelekt, kalkul. Rozum je to, co může uchopit věci bytí, věci ducha. Rozum otvírá to ctnostné, dobré, duchovní. Prostě to vyšší. To mizerné a nízké je tělo – je naším nepřítelem.

Zde by „zříci se duše své“ vlastně znamenalo, zříci se toho hlavního, podstatného. Jenomže, co by pak zbylo? Jenom tělo? Jenom biologicky tvor, živočich? Člověk by pak chodil světem jako jedinec po lobotomii. A to by bylo špatně. Tak by to nešlo… Co je tedy duše podle Bible?

Některé věci už známe. Bible u člověka rozlišuje ruach a nefeš. Ruach je duch, nefeš je duše. Duch je centrum bytosti, je to jádro člověka. Díky tomuto jádru člověk také dokáže naslouchat Božímu hlasu, vnímat, na čem závisí celé lidské bytí. A všechno ostatní, z čeho jsme utkání, je duše, nefeš – pocity, touhy, přání, ale i hněv, svár a dokonce i nenávist a vraždy. To všechno je duše spojená s tělesnou existenci.

Když apoštol Pavel vyjmenovávat tzv. skutky těla /Galatským 5/, tak mezi ně nezahrnuje jenom ty „populární“ věci jako cizoložství a smilstvo, ale i záležitosti nečekané. Jmenuje nepřátelství, závist, modloslužbu, čarování nebo dokonce sekty. To prozrazuje úplně jiný způsob vidění člověka. V Bibli tělesné a duševní z tohoto pojetí jedno jest. Srdce je potvora, je falešné. Jde o to, k čemu se přikloní… Takto může být nefeš i ten našeptávač a svůdce k nepravostem. Na základě tohoto pojetí už lépe rozumíme požadavku „zříci se i té duše své“. A ani se tolik nelekáme onoho kralického: „mít v nenávisti duši svou“. /Pro pořádek připomeňme, že kraličtí jsou v tom nevinně – pouze vycházejí z řeckého originálu./ Od určitých věcí není špatné držet se co nejdále. A závist nebo nenávist, pokud to objevíme při sobě, by jistě bylo nejlepší přímo nenávidět.

Zatím jsme mluvili spíše o stinných stránkách duše. Ale napadne nás otázka: Je opravdu v našem nitru všechno jenom černé? Musí být všechno jenom negativní? Určitě není všechno v člověku jenom zavrženíhodné. A na to nezapomíná ani apoštol Pavel. Jenom připomíná, že pokud je něco kladného a vzácného v člověku, tak to není z nás, ale dostáváme to jako dar. Proti těm zmiňovaným skutkům těla staví apoštol Pavel ovoce Ducha svatého. Je zřejmé, že to píše jako protiklad proti těm špatným, negativním věcem. Říká: „Ovoce pak Ducha je láska radost, pokoj, tichost, dobrotivost, věrnost, krotkost a střídmost… Proti takovým věcem“, píše Pavel, „se zákon nestaví.“

Začínali jsme slovy Ježíše Krista, že ten, kdo chce být Jeho učedníkem, musí se zříci vazby i na věci jemu nejbližší. Jenže, lehce se radí, hůř se udělá. Vzdát se někoho, o koho stojím, na kom mi záleží, to není jednoduché. Stejně jako není snadné zapřít sebe, svou duši.

Tak jak to udělat? Pavel to vysvětluje. Práce „našeptávače“ nás může „dostat“. Ale dílo Ducha, jeho působení, nás může dostat z ohrožení. Jeho moc odsouvá ty tzv. zlé žádosti. A v tom je velikost daru Ducha svatého. Přemáhá zlo dobrem. Osvobozuje nás, abychom nabyli jako Éli, ale beze zbytku, celí, patřili Bohu.

Pavel to formuluje zcela prostě. „Žijte z moci Ducha a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.“ A dodává: „Dát se vést Duchem, je život a pokoj“. Amen.