První čtení: Jb 19, 23-27

Základ kázání: Mk 12, 18-27

 

Tehdy se s Ježíšem střetli saduceové. Saduceové – to znamená vysoce postavená kněžská šlechta. Měli své pozice. (I své majetky.) Měli také své politické zájmy, do nichž se Ježíš dle jejich představ nehodil. Udržovali totiž vstřícné vztahy s Římany, aby si zajistili poklidné zachování provozu jeruzalémského chrámu, v němž také oni sami měli to své jisté místo. Když se v lidu objevil nějaký Mesiáš, znamenalo to v jejich očích především riziko politické nestability. A mimoto saduceové drželi svoje pojetí výkladu Bible. Drželi se toho základního, osvědčených hodnot, které nacházeli v Pěti knihách Mojžíšových… Ale nepřijímali raději nic, co se zdálo být za hranou takové osvědčené a střízlivé zbožnosti. Raději žádné duchovní probuzení, od něhož jeden dopředu neví, kam ho to zavede. Raději příliš nespekulovat o záležitostech jako vzkříšení nebo poslední soud, natožpak o andělech a podobně. Raději nic, co by se vymykalo kontrole.

Nakolik vůbec toužili po vážné diskuzi s Ježíšem? A nakolik ho chtěli spíš znemožnit? Jejich historka o ženě a o sedmi bratrech zní trochu jako absurdní divadlo. I když je fakt, že židovské vyprávění snese leccos… A fakt je také, že dodnes někteří lidé přemýšlejí o vzkříšení na podobné úrovni… Prostě jen jako o pokračování běžného pozemského života. (Saduceové tehdy mohli narážet na farizeje a jejich pojetí toho druhu.) Zástupci takového pohledu na vzkříšení pak rozvíjejí různé konkrétní představy království nebeského, které pak vypadá spíš jako líbivý obrázek z reklamy na bydlení v nějaké luxusnější destinaci… A na této úrovni představ se vynořují i velmi konkrétní otázky, jež občas někoho napadnou, jako například: Když vstanou z mrtvých lidé všech dob a míst, jak se pak na Zemi všichni najednou vejdou? Nebo: Budou-li všichni muset předstoupit k poslednímu soudu, udělá se tam strašně dlouhá fronta… Saduceové narážejí svou historkou na stejnou rovinu představ. A nejspíš i samotného Ježíše (dost sebevědomě) považují za nedovzdělaného blouznivce, který jim neodhalí nic nového na dané téma.

Ježíš však bere i saduceje životně vážně. Přišel i mezi ně a pro ně. Též o ně jeví absolutní zájem. A touží je oslovit i přes jejich omezený pohled. Proto jim naléhavě klade na srdce. „Mýlíte se“ a pak zase znovu: „Velmi se mýlíte“, velmi bloudíte… Chce ovšem velkou dávku pokory, aby si člověk na místě takového saducea připustil výtku: „neznáte Písma ani moc Boží!“ Ježíš však míří do černého: Pokud mi kladete takové naivní otázky o Bibli, tak o ní v tu chvíli sami uvažujete naivně. Biblické verše vám v takové chvíli chtějí odpovědět na jiné otázky, než na které se ptáte. Nemluvě o tom, že byly napsány z jiných důvodů, než abyste se jejich citací druhého zesměšňovali, nebo než abyste jimi znevažovali jiné důležité otázky víry. … A nadto neznáte ani moc Boží; Náleží-li Mu moc tvořit světy, pak by pro něj už nemusel být takový problém ani vyřešit právní postavení něčí manželky ve sféře vzkříšení. A uvažovat o Bohu tak, že by něčí manželku raději ani nevzkřísil z mrtvých, jenom aby se vyhnul řešení složité právní situace…?

Čertovo kopýtko se skrývá možná i v tom, jakou otázku doslova saduceové kladou. Ptají se: Komu z těch bratří bude ta žena patřit? Vždyť ji přece všech sedm mělo… Saduceové možná dávají mezi řečí najevo, že uvažují docela majetnicky. Oni ostatně mají své postavení, svůj chrám, svoje rody, mají své jmění, své manželky, své jisté. Na tom si zakládají. A tak je nezajímá v první řadě, ani čím žena z jejich vyprávění je, jak žije, ani jaká se jí týká naděje… Zajímá je v první řadě, komu ta žena bude patřit. A možná se podvědomě lekají představy, že vzkříšení by právě do téhle majetkoprávní roviny mohlo vnést nějaký nepořádek…

Dost možná právě na téhle rovině Ježíš odpovídá, že po vzkříšení se už lidé nebudou ženit ani vdávat. Co přesně to znamená? Že zmíněná vdova už nebude patřit nikomu? Nebo že bude úplně patřit Bohu, takže se o ní už nikdo jiný nebude muset dohadovat? Snad hlavně v tomhle smyslu se zmrtvýchvstalí nežení ani nevdávají… Přestože v jiném smyslu pro Boha určitě zůstává důležité, jaké člověk rozvíjí vztahy, koho miluje, s kým spojuje svůj život. Věřím, že když Boží požehnání naplňuje něčí manželství, pak takovému vztahu věrné lásky dvou lidí náleží také naděje na věčnou budoucnost. Ale mám také dojem, že v království nebeském bledne zdůrazňování slovíčka moje, jež mnohdy proznívá ze slovních spojení typu „moje auto“, nebo i „moje kariéra“, „moje žena“… Pakliže někoho miluji, soustředím se v první řadě na něj samotného a ne na svou chuť si ho nárokovat… Tak přinejmenším v tom smyslu mohou být vzkříšení lidé jako nebeští andělé, protože andělé tolik neřeší svoje auto nebo svou kariéru. Možná, že v tom smyslu Ježíš saduceům naznačuje: Falešný problém vám brání vnímat opravdovou Boží moc. Zabydleli jste se a obrnili jste se příliš v tom svém jistém, a teď v tom bloudíte. Přicházející Boží budoucnost vás míjí… Takhle vás neoslovuje… Nedotýká se vás svou živoucí mocí… Z takových andělů si vemte příklad… Z těch, na něž stejně nevěříte.

Celkově jsou ale Ježíšova slova o andělech samozřejmě dost zvláštní… Protože celkově toho o životě nebeských andělů nevíme mnoho. Biblická líčení andělů navíc nejsou ani zdaleka tak přehledná jako barokní sošky okřídlených baculátek. A Ježíš to myslel stejně spíš jako takové přirovnání, když řekl: „nežení se ani nevdávají, ale jsou jako Boží andělé.“ Co si z těch slov máme odnést? Co nám může být aspoň trochu jasné? Anděl znamená v překladu posel. Jedná se hlavně o funkci Božího posla, nikoliv o přesné určení živočišného druhu. Co se dá říct o andělské existenci? Je zcela transparentní pro Boží přítomnost… Vydaná do Božích služeb… Odevzdaná Boží vůli… Jedině Bohu je zavázaná… Vztah s Bohem dosvědčuje a zprostředkuje druhým… Tlumočí Boží slovo. A tak podobně. Tohle jsou snad už trefnější úvahy, než komu bude patřit žena sedmi bratří nebo než jak dlouhá fronta bude stát na poslední soud. Andělská má být i naše budoucnost. A do té budoucnosti nás Ježíš už teď svými slovy vtahuje.

A vtahuje nás do ní dál i tím zvláštním dovětkem: „A pokud jde o mrtvé, že vstanou, nečetli jste v knize Mojžíšově, ve vyprávění o hořícím keři, jak Bůh Mojžíšovi řekl: ‚Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův‘? On přece není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých.“ Ježíš tak saduceje upozornil na jeden ze základních biblických veršů, který by měli znát už od nedělní školy. Ale na rozdíl od nich v tom verši dohlíží fascinující význam. Objektivně nám toho Ježíšova odpověď opět mnoho neusnadňuje, protože podobně jako o životním stylu andělů, ani o věčném Hospodinově vztahu k Abrahamovi, Izákovi nebo Jákobovi toho moc nevíme. Nicméně napojujeme se snad alespoň trochu na Ježíšovo vidění nepřeberného bohatství Božího života v jeho závratné šířce a délce, výšce i hloubce, i v jeho závratném rozsahu, koho všeho se týká. A navíc si uvědomíme, že Abraham, Izák či Jákob spojovali své životy s Božím už tehdy v přítomnosti, proto i do budoucna jejich životy zůstaly ke vzkříšení zralé. Správně přijaté vzkříšení se nás dotýká už tady a teď, jak také symbolizuje voda křtu a jak se to stále znovu začíná dít v životě každého, kdo Bohu důvěřuje a odevzdává se jeho věčné oživující moci… A ještě z jednoho důvodu jsem Ježíšovi za připomínku Abrahama, Izáka a Jákoba vděčný: Slyšíme z ní totiž jasně, že jde o konkrétní lidi. S jedinečnými tvářemi, s jedinečnými příběhy, s jedinečnými jmény. Nejde jen o nějakou odosobněnou masu anonymních andělů.

Boží život se dotýká každého z nás osobně. A ke každému z nás doléhá otázka, jak k němu osobně přistoupit, jak jej osobně přijmout…

  

Slovo poslání: Žd 11, 8-20