První čtení: 2 Král. 4,38-41

Základ kázání: Jan 4,1-14

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

V pohádce Zlatovláska od Karla Jaromíra Erbena se mluví o živé vodě. Dokonce o obojí

vodě. O živé i o mrtvé. Tyto pojmy se používají běžně i dnes. Můžeme si koupit ionizační0

konvici a živou či mrtvou vodu, ionizovanou, si doma udělat. Živá voda je alkalická,

zásaditá, s kladným nábojem. Mrtvá voda je kyselá, s nábojem záporným. Ta zásaditá je

pro tělo velmi prospěšná. Má hojivé účinky, prokrvuje tkáně, posiluje organismus. Ale tak

zvaná mrtvá voda je užitečná také. – Má dezinfekční účinky a působí proti zánětům a

otokům.

Ve zmíněné pohádce Zlatovláska jsou také užitečné obě vody. Mrtvá dokáže spojit a

zahojit rozsekané části těla. A když jsou ony zase pěkně spolu, pak už může nastoupit

voda živá. Tělo je pokropeno a zvíře nebo dokonce i člověk ožije.

A jak je to v Bibli? Přímo o mrtvé vodě se nedočteme. /V Izraeli máme jenom Mrtvé

moře. To také pomáhá./ Píše se jenom o „smrti v hrnci“. O tom jsme slyšeli v prvním čtení.

Zde smrt porazí – zažene prorok. Správně však musíme říci, že tu smrt porazí Boží moc.

Boží moc, která zachraňuje a uzdravuje.

V Písmu se ale mluví o vodě živé a to ve spojení s Ježíšem Kristem. Ta Ježíšova voda je

tak mocná, že i ona poráží, překonává smrt. Ovšem i tady musíme vycházet od základu,

od pramene. Jde vždy o Boží moc, o Boží působení. To platí jak o příběhu proroka Elizea

tak i o jednání Ježíše Krista a o jeho slovech o vodě vzácnější, než je voda ze studny.

V rozhovoru se samařskou ženou Ježíš Kristus jasně řekne: „ Kdybys věděla, co dává

Bůh a kdo ti říká, abys mu dala napít…“ Pak rozhovor pokračuje. Nejdřív se musí ale

zbořit jedno obrovské tabu. Celý rozhovor se odehrává v pohanské zemi, pro Izraelce v

zemi nečisté, s nečistými obyvateli. Židé Samařany pohrdali. Byli to původem pohané. Měli

svatyni na hoře Garizim a tam přinášeli oběti, tam měli centrum svého náboženství.

Jeruzalém je nezajímal, což jenom podtrhuje to je jich modlářství, modloslužbu. Věřící Žid

by Samařanu ruku nepodal a stolovat by s nim rovněž nedokázal.

Ale Ježíš se nenechává svazovat ničím. Ani zvyklostmi, ani strachem, že se stykem s

někým z těchto končin poskvrní. A to je podstatné. Ježíš vidí člověka v jeho nejzákladnější

hloubce. Ježíšovi nikdy nejde jenom o vnější věci, neulpívá na povrchu. -Jsi celník, sloužíš

římské moci, odíráš lidi, kradeš? To je špatně, ale teď o tom nemluvíme. Teď se zajímá o

tebe Pán Bůh… Jsi Samařanka, mrvíš si svůj život, jak se dá? Patřila jsi pěti chlapům a

nyní žiješ s šestým? Dobře to není, ale teď o tom není řeč, to nechme stranou. Teď se

zajímá o tebe Otec v nebi… Ale můžeme to je rozšířit, posunout do naší reality… Máš za

sebou kriminál, máš za sebou špatné věci? Anebo, když se obrátíme na ženské pokolení:

Máš za sebou například drogy či práci v nevěstinci? To tě nechválí, ale o to teď nejde. Teď

se o tebe zajímá Pán, Otec všech…

Takto se právě na nás dívá Bůh. Ne jako na ty, kdo mnoho věcí v životě kazili a třeba i

stále kazí. Ale jako na součást svého stvoření, které musí být zachraňováno, podpíráno.

Každý z nás je jako rostlina. Potřebuje svou vlastní péči a ochranu před škůdci a plevelem.

A také potřebuje vláhu shůry. – A vlastně o tom je celý rozhovor u studny.

Je kolem poledne. Ježíš je unaven a odpočívá u studny. Je sám, „učedníci odešli

předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu“. Přijde nějaká místní žena. Ježíši ji požádá:

„Dej mi napít.“ Ona začne samozřejmě tím, co ji nejvíc překvapí. Říká: „Jak to, že ty, Žid,

chceš ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Ježíš, ale tuto rovinu přehlíží. Tak to

máme ve verši 10. Jde k jádru věci. „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká: Dej

mi napít, požádala bys ty jeho a on by ti dal vodu živou.“

„Voda živá“. Co to je? …- Hned od začátku víme, že pod pojmem živá voda se nemysli

jenom tekutina na zalévání rostlin či na uhašení tělesné žízně, což je také jenom druh

zalévání. 60% těla tvoří tekutiny a když vodu v těle člověk nedoplňuje, organismus

zkolabuje. Pít musíme všichni; pít musel i sám Ježíš. – Ovšem u té „živé vody“ jde o víc

než o prospěch těla.

Ale ať to nevyzní jako pohrdání tělesnou stránkou lidské existence. V Písmu, hlavně v

Desateru, nacházíme mnohé o úctě k životu a úkolu člověka, život jako Boží dar chránit…

Biblický svědek život oslavuje, lpí na něm. Kniha Kazatel říká: “Všichni, kdo žijí, mají

naději. Vždyť živý pes je na tom lépe, než mrtvý lev.“ /Kaz 9,4./ A žalmista volá: „Vrať se,

Hospodine, braň mě…Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat, což ti v podsvětí vzdá někdo

chválu?“ /Ž 6, 5n/…O ochraně života a o vzájemné pomoci mluví i sám Ježíš Kristus. „Kdo

by napojil třebas jen číši studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník,

amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ /Mt 10,42nn/

Avšak i při všem respektu k ochraně života, smíme zaměřit svůj pohled i na bytí, které

přesahuje pozemsky horizont. Ježíš říká: „Kdo se napije této vody“, myslí vodu ze studny,

„bude mít opět žízeň. Ale kdo bude pít vodu, kterou mu já dám, nebude žíznit navěky.

Voda, kterou mu já dám, stane se v něm pramenem vyvěrajícím k životu věčnému.“

Samařanka nejdřív zareaguje trochu legračně. „Dej mi napít té živé vody, abych už

nemusela chodit sem ke studni.“ Ale Ježíš samozřejmě mluví o něčem jiném. O jiném pití.

Kdo bude pít to, co dává Bůh, už nebude strádat, nebude žíznit po poznání, po pravdě.

Myslím, že jedno z největších utrpení je, nevidět smysl života. Člověk může mít všechno

potřebné, může mít všeho dost a přitom se může cítit, být ve vesmíru sám. Může hladovět

po pravdě, po základu bytí a tím deficitem skutečně trpět… Být odříznut od samotného

pramene existence, to je cesta do pekel. Aby se člověk takto existenciálně netrápil,

přichází nabídka z Boží strany: Voda. Voda živá.

Když se budeme trochu držet příkladů ze Zlatovlásky, tak můžeme říci: I kdyby byl

člověk ve své duši roztrhán na kusy, pokropen tou Boží vodou dostane nový život. Vstane

k životu. – Ale ne tak jako vzkříšený Lazar. Vstane k životu s Bohem.

A jak je to s tím pramenem vyvěrajícím k životu věčnému? Takový pramen má být,

podle slov Ježíše Krista, otevřen v každém, kdo uvěří. – Není to až příliš velká nadsázka?

Může něco zde ze země pramenit směrem k nebi?… Takto postaveno to vyzní

prapodivně. Ale Ježíš Kristus to vysvětlí. Mluví o Duchu Svatém. A ten Duch svatý, Duch

Boží, není přeci ze země. Je jen a jen z Boha, tedy je shůry. A vzhůru k nebi nás také

táhne a vede.

Jistě to neznamená, že už se vznáším v oblacích, že se vzdalujeme od země a že k

zemi nás už nic nepoutá. Jsme jako ten Jiřík z naší pohádky. Byl vzkříšen živou vodou, ale

ještě svou Zlatovlásku neměl, ještě království neobdržel. Ještě jeho příběh u konce

nebyl… – A tak je tomu i s námi. Také nejsme u cíle. Ježíš Kristus nám dává živou vodu,

ale ještě jsme na cestě k Božímu království. /To, co ukazuje pohádka na postavě Jiříka je

dost zvláštní: Neposlušnost, trest, smrt, vzkříšení a království jako cíl! – Nepřipomíná nám

to něco? Jistě ano. Tak jdeme všichni. Jen tu Zlatovlásku nám nikdo nedá. Má ji Jiřík./

Ovšem naprosto podstatné je, že ten Boží pramen nevysychá. Že na nový důvod k žití

už nemůžeme nikdy zapomenout. – Pokud nestárne Bůh, tak to platí až na věky.  A On asi

nestárne. V žalmech čteme o Bohu, že On se nemění: „Ty jsi stále týž a bez konce jsou

tvoje léta.“ /Ž 102,28./

Pokud platí, že „ten, který byl, který je a který přichází“, bude až navěky, tak bude

navždy platit, že na důvod k žití zapomenout nikdo nemusí – a smrt žízní po pravdě už

nehrozí. Amen..