První čtení: Ž 13

Základ kázání: L 18, 1-8

  

„Zastaň se mě proti mému odpůrci!“ „Dlouho ještě se bude můj nepřítel proti mně vyvyšovat?“ Myslím, že tahle zvolání vdovy z Ježíšova podobenství či autora třináctého Žalmu dobře chápeme. Obzvlášť když vidíme, jak nehorázný prostor si v našem světě dokáže uzurpovat vláda útisku, hrubá síla, teror a manipulace… Když vidíme, kolik prochází lží a válečných zločinů, kolik nespravedlnosti a bezpráví se i v těchto dnech děje… V době, kdy bylo sepsáno Lukášovo evangelium, si jako ta chudá vdova hledající zastání mohla připadat prvotní křesťanská církev. Nicotná, pronásledovaná, vydaná na pospas. A v jakékoliv době si tak můžeme připadat už jenom ve svém lidství, křehkém a vydaném na pospas, toužícím po spravedlnosti a po spásném zastání.

Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Tahle věta zní na první poslech možná spíš jako nějaký nadbytečné dovětek celého toho úderného podobenství o soudci a vdově. Možná ta věta zní jako nějaký vedlejší komentář či dodatečný povzdech. Ale možná, že právě ta věta je naopak nejdůležitější pointou celého podobenství provázaného s apelem, proč je třeba stále se modlit a neochabovat: Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“

Někdy si lidé stěžují slovy jako: Kdyby byl dobrý Bůh, tak by přece nemohlo existovat tolik zla, tolik trápení a tolik nespravedlnosti na světě. Podobné otázky si mohou klást věřící i nevěřící. Ale někdo se za hradbou těchto slov uzavře a obrní se sám v sobě. A nemá už náladu dál Boha hledat, dál opravdové otázky klást. Někdo jiný však právě v Bohu hledá tu správnou adresu, kam zaslat všechny své stížnosti, otázky a nářky. Přestože nechápe, přestože trpí, přestože nad mnoha událostmi ve světě mu zůstal rozum stát, hledá tu správnou adresu až do poslední chvíle právě v Bohu.

Ta vdova z Ježíšova podobenství se v žádném případě nepřestává na soudce dobývat. Protože do poslední chvíle věří, že to má smysl. Naprosto opačně by se zachovala vdova, která by zůstala doma se svěšenou hlavou a s beznadějným pocitem, že stejně nemá cenu nikam chodit a že se žádného zastání nedovolá.

Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Ptá se Ježíš každého z nás osobně. Představuji si, jak už konečně přichází a jak hledá mezi přemnoha zklamanými lidmi víru. Jako kdyby se někdo nejbližší najednou vrátil z válečného zajetí, přestože byl už po léta nezvěstný, po léta oplakávaný… Dorazil by až před vrata domova, ale uvnitř by jeho příbuzní zůstali zabarikádovaní, se zatemněnými okny, a ještě by na svého nejbližšího v panice mířili zbraněmi, protože by se domnívali, že přišel převlečený nepřítel. Jak dobré je najít mezi lidmi základní důvěru, odvahu k přijetí a – navzdory všemu zlému – otevřenost pro to, co teprve přichází.

„Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ A jak daleko mu naše víra půjde naproti? Ta vdova z Ježíšova podobenství nám může připadat až zuřivě neodbytná. Může se zdát, že se projevuje až vyšinutě, když tluče na vrata cynického soudce jako zběsilá. Ale projevuje se tak ve vyšinuté situaci. A přitom rozhodně neztrácí důvěru, že i s tímhle soudcem se domluví. Důvěru, že se právo, pravda a spravedlnost nakonec musí prosadit. Důvěru, že je změna možná. A také neztrácí důvěru v Moc bezmocných. V nejhlubší slitování pro nespravedlivě ubíjené a terorizované. Vždyť právě takováhle vdova v Ježíšově době patří mezi ty nejzranitelnější. A zní to dost neobvykle, že chodí za soudcem sama. Nejspíš to znamená, že nemá už žádného blízkého mužského příbuzného. A pokud jí ten soudce dlouhodobě nedopřává sluchu, vdova si může připadat opravdu odepsaně, odstrčená na poslední kolej.

A přesto vsadila vše na tu jedinou dobrou kartu. A spolehla se jen na víru, že tahle sázka dává smysl, že nejde o nesmyslnou sázku. A pak už neměla co ztratit… A mobilizovala veškerou životní energii, veškerou odvahu dohrát tu hru až do konce. A nepodlehla už rezignaci, malomyslnosti, ba ani obavám, jestli se cynický soudce nakonec neobrátí proti ní, pokud ho její neodbytnost začne hodně štvát. Ta vdova ztělesňuje cesty nekompromisní víry. I kdyby nakonec úplně vysílená otevřela soudcovy dveře pádem vlastního těla, nepřestane na ně bušit.

A ten soudce jí podle Ježíše pomohl pro její neodbytnost.

Ježíš pak s příměsí svého originálního smyslu pro humor apeluje na nás: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh!“ S podobnou příměsí originálního smyslu pro humor zase jindy Ježíš říká: „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!“

Lhostejný, cynický soudce z Ježíšova vyprávění nejspíš záměrně připomíná některé naše představy Boha. Upřímně řečeno si tak Boha někdy snad všichni představujeme: Jako někoho odděleného, nebesky vyvýšeného, uzavřeného a chladného vůči našemu trápení. Jako někoho, kdo nás prostě nechápe a nevěnuje nám hlubší pozornost. To je právě ta představa, která se snadno spojí s pochybnostmi typu: Kdyby byl dobrý Bůh, tak jak by mohlo existovat tolik zla a bolesti. Ježíš na tuhle představu svým podobenstvím navazuje, ale zároveň ji překonává: Pokud je Bůh nekonečně lepší než ten špatný soudce, tak nám neodpovídá podle našich představ z nějakých jiných důvodů, než protože by byl netečný, citově chladný a lhostejný. Pokud jsme věřící, tak přece můžeme věřit, že našeho rodiče v nebesích upřímně zajímají naše problémy, že on nám touží naslouchat, chce s námi mluvit, ba že on sám v našem středu usiluje o prosazení vlády práva, pravdy a spravedlnosti na celém světě. Od vdovy si však odnesme tu její dlouhodechost a neodbytnost v usilování o Boží věc, v důvěře, že se dobrá vůle prosadí.

Ona se prosadí – někdy jinými cestami, než by nás vůbec napadlo… Jako když od Ježíše někteří čekali prostě vítězství nad římskými okupanty a nastolení mesiášského království čistě politickou silou… Záchranu pro Izrael, vítězství nad okolními nepřáteli… Nečekali však Ježíšovo ukřižování. Neočekávali tuhle cestu jakoby dál a dál od deseti k pěti. Bůh v Kristu jednal nečekaně. Vsadil vše na tuhle jedinou kartu Kristovy cesty skrze smrt. A započal tak poslední dějství záchrany celého vesmíru, nejenom jednoho národa. Vítězství nade vším zlým, nejenom nad okolními nepřáteli. Možná nás někdy ve víře čekají podobné překvapení jako k smrti unavenou vdovu, která se na soudce konečně doklepe, a najednou od něj zaslechne nějaký ještě úplně jiný rozsudek, než sama na základě svých vlastních znalostí práva čekala. Na první poslech ten nový rozsudek příliš nechápe. Netuší přesně, v čem je to pro ní dobré. Ale nakonec pochopí, že je neuvěřitelně osvobodivý i pro ni.

Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“

(Ticho.)

 

Slovo poslání: 2Tm 3, 14-4, 8