První čtení: Ž 37, 1-9

Základ kázání: L 17, 5-6

 

„Dej nám více víry“, prosí Ježíše apoštolové. Nejspíš je dobře chápeme. I my známe různé pochybnosti, zápasy, období, kdy víra prochází ohrožením.

A také Ježíš sám opakovaně kritizoval malověrnost či slabou víru učedníků.

Ale co vůbec znamená mít víru dodatečně silnou? Někteří křesťané šijí bič na druhé nebo i na sebe samotné kvůli představě, že když jim Bůh nesplní každé přání, které v modlitbě vysloví, tak asi nejsou dost pevně věřící a nějak špatně se modlí. Taková představa může ubližovat. Protože člověku, který už beztak trpí, naloží na hrb vedle dosavadního trápení ještě i pocit, že Bohu není dost dobrý, že Bůh s ním asi nechce mít nic společného, když mu kvůli pomyslně špatné víře odmítá pomoci z nemoci či z neštěstí… Člověk pak zabředá do koloběhu pochybností a sebeobviňování. Může si připadat jako prokletý a vyřazený z Božího lidu. Takový bič na člověka Ježíš nejspíš právě ušít nechtěl. Naopak, mít silnou víru přece znamená důvěřovat Bohu také v tom, že se mnou počítá i přes mé slabosti, v obdobích bolestí, v obdobích trápení. A že slyší každou mou modlitbu. Jenže ne všechny vyslyší tak, jak si představuji.

Avšak v některých oblastech života přináší víra v Krista dobré plody neustále. Ať už je člověk zdravý, anebo nemocný. Ať už je šťastný, anebo nešťastný.

Učedníci o více víry prosí bezprostředně po Ježíšově řeči o odpuštění. Po Ježíšových slovech: „A jestliže proti tobě (tvůj bratr) zhřeší sedmkrát za den a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: ‚Je mi to líto,‘ odpustíš mu!“ Cítíme, že tak velká odhodlanost odpouštět vyžaduje na první poslech hodně silnou víru. Učedníci se dost možná zalekli Ježíšova nároku. Divili bychom se jim? Vzpomeneme si nejspíš na různé situace, kdy jsme už necítili další odhodlání prokazovat druhému milosrdenství, laskavost, smířlivost. Vzpomeneme si na situace, kdy jsme už neměli chuť dál odpouštět. Člověk si nevzácně říká: Nedokážu víc milovat. Moje víra je nedostatečná. Už na to prostě nemám.

„Apoštolové řekli Pánu: ‚Dej nám více víry.‘“ Ale je přece dobrý nápad už jenom obracet se právě na Ježíše s takovou prosbou. Někdo jiný než věrní Kristovi učedníci by se naopak kvůli problémům s vírou a s Božím slovem uzavřel. Vedl by už jenom vnitřní monolog, v němž by si opakoval své námitky a pochybnosti. A nezeptal by se Boha na nic dalšího. Neotevřel by se nové odpovědi. Dál by se k Bohu už nemodlil. Mohl by skončit u dojmu, že věřit dál v Boha nemá cenu. Apoštolové dělají dobře, když dál vedou s Ježíšem rozhovor a předkládají mu i svou prosbu: „Dej nám více víry“. A když zůstávají přístupni jakékoliv Ježíšově odpovědi.

A Ježíš odpovídá: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice“. Hořčičné semínko bylo typickým symbolem něčeho příslovečně malého. A Ježíš s oblibou zdůrazňuje, že z takhle nepatrného zdroje nakonec vyroste nečekaně velká a rychle se šířící rostlina. Dá se říct invazivní jako plevel. A navíc poskytující prostor pro hnízdění ptákům, jak Ježíš říká podle jiných veršů evangelia. Klade nám srdce: Příliš se netrapte obavami, co všechno v životě víry nemáte. Abyste kvůli takovým obavám nepřehlédli, co máte. I když se vám zdá, že vaše osobní prostá a holá víra nic zvláštního nezmůže… I když se vám zdá, že máte prázdné ruce. Anebo i když váš křesťanský život podceňují lidé kolem vás. I když vás znevažují oni. Nepodceňujte malé začátky ani možnosti růstu. Už jenom víra jak zrnko hořčice znamená nedozírně mnoho.

Ale napadá mě, že v Ježíšově podobenství nejde jen o množství, o kvantitu, o změřitelnost, o malost či velikost víry. Vždyť obraz semínka hořčice může též vypovídat cosi podstatného o obsahu, náplni, celkovém zaměření… Srovnejme si zrnko hořčice třeba s takovým zrníčkem prachu. Jedna věc je, že jsou podobně malá. Ale spočívá mezi nimi nesmírný rozdíl. Zrníčko hořčice je od začátku živé a dalšího života schopné. Odnepaměti v sobě ukrývá život celé rostliny. Základní genetickou informaci, která se postupně rozvine do plné krásy. Chvíli to sice potrvá, ale rozvine se a rozmnoží. Má v sobě od začátku zakódovanou naději na budoucnost. Kdežto ze zrnka prachu už nevzejde nic dalšího…

Z tohoto pohledu Kristova slova naznačují také: Nesejde až tolik na tom, jestli je vaše víra na pohled malá, anebo na pohled velká. Avšak záleží také na tom, jaký nese obsah. I kdyby na pohled byla křehká, jakou náplň a informaci ukrývá… Jakou má naději spojenou s budoucností.

Víra, jež by se dala přirovnat k zrnku prachu, by jenom kroužila kolem Ježíšových slov. Kroužila by kolem společenství církve. Poletovala by si v paprscích světla, a říkala by si: „Hmm, to je všechno docela hezké, ale stejně to pro mě nemá žádnou zvláštní cenu, příliš se mě to netýká, můj svět to neovlivní.“ Taková víra si jen chvíli rozvířeně poletuje… A potom usedne a zapadne.

Kdežto víra jak zrnko hořčice si udržuje vždy naději: „Opravdu mi patří budoucnost podle Božích příslibů, a tak má smysl zakořenit ve výživné půdě, má smysl zůstávat ve světle, přijímat vodu a živiny a růst…“

Z tohoto pohledu nezáleží jen na tom, jestli je naše víra na pohled veliká, či malá. Ale záleží také na tom, jaký nese obsah. A jestli je živá, nebo mrtvá.

Ježíš pak přibližuje účinek té správné slovy:, „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře,‘ a ona by vás poslechla.“ Morušovník v Ježíšově době představoval zas typický příklad čehosi těžko vykořenitelného. Kořeny tohoto stromu se mohou držet v zemi až 600 let. Ježíš nám tímto obrazem připomíná situace, o nichž si říkáme: „S tím se už nedá hnout.“ Ježíš vůbec rád používá různá šokující přirovnání. Aby dal sílu Božích možností náležitě najevo. Podle Matoušova evangelia o síle víry vypovídal pro změnu těmito slovy: „Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné.“ Semínko versus hora… Opět dost nápadný kontrast. My při poslechu těchto slov tušíme, že křesťanům nemá jít v první řadě o zázračné přemisťování morušovníků nebo horstev. Připomeňme si, že Ježíš nám těmito obrazy naznačuje, co znamená moc víry spojená s milosrdenstvím a s odpuštěním. Právě i tam, kde máme pocit, že s tím špatným mezi námi a v našich vztazích se nedá už opravdu hnout. Podobně jako se nedá hnout s památným stromem či s prastarou horou. Ale říká se přece také, že láska hory přenáší… A o víře se dá říct podle Ježíše totéž. A samozřejmě, že ta pravá víra je s tou pravou láskou nerozlučně spojena.

Takže i tam, kde si říkáme: Tyhle vztahy se nezmění, tenhle člověk se nezmění, tahle komunikace už nemá cenu, nemá smysl se vciťovat, tady už nelze usilovat o smíření a o další milosrdenství… I tam Ježíš klade na srdce: Nepodceňujte zdánlivě nepatrné Boží možnosti, které vám v životě zbývají. Zasévejte dál kolem sebe právě to málo, které vám zbývá – právě ta zrníčka víry, která máte vy osobně k dispozici. A nepřestávejte vyhlížet, že z nich vyroste spousta dobrého, co se může stát součástí skutečně zásadních změn…

 

Slovo poslání: 2Tm 1, 1-14