10. 10. 2021 – L 17, 1-4
První čtení: Am 2, 6–16
Základ kázání: L 17, 1-4
Běda tomu, skrze koho přicházejí pokušení…
Když je řeč o pokušení a o svádění k hříchu, nejde zdaleka jen o nějaké banální záležitosti typu zahřešit si a snít víc čokolády než obvykle. Ježíš má samozřejmě na mysli mnohem závažnější a širší spektrum problémů. A stojí též za pozornost, že na místě „pokušení“ (což stojí v našem ekumenickém překladu) užívá Ježíš řecké slovo „skandalon“ – což se dá překládat jako past, léčka, příčina úrazu, překážka na cestě, popřípadě i svod k odpadnutí. Vybavuji si také úsloví „házet někomu klacky pod nohy“ – které snad může také trochu napovědět, jaké významy má Ježíš na mysli. Koneckonců i slovo „svádět“ souvisí s představou komplikace na (přímé) cestě, říká se „svádět na scestí“, podobně jako „zavádět“ do slepé uličky, bludiště, bludu či bezcestí…
Může být velký problém odvádět druhého člověka od zdroje života.
Každopádně z Ježíšovy řeči vyplývá, že hřích se netýká jenom izolovaného jednotlivce, který mu podléhá. My mnohdy o lidském selhání přemýšlíme jako o čistě osobní záležitosti. Dost často se o někom řekne: „Může si za to sám.“ Takový úsudek zní přehledně. Na první poslech se ve spleti lidských životů snadno a rychle zorientujeme. Na druhý poslech takové zpřehlednění slouží spíš jako obrana před složitějšími úvahami. Dost často tak totiž přemýšlíme o lidech, jejichž životní příběh neznáme příliš do hloubky, anebo ho ani znát nechceme… Pod soustředěnějším pohledem se však pravděpodobně ukáže, že onen problémový jedince byl také sám poznamenán různými negativními vlivy, které působily zase na něj (popřípadě na celý jeho rod). Počínaje nedostatkem lásky a nefalšovaného zájmu v dětském věku, přes různá citová zranění po opravdu těžká traumata. Typickým příkladem bývají domácí násilníci vychovávaní násilnými rodiči, kteří v mnoha případech týrali i tyto budoucí násilníky samotné. Leckdy i v tak zvaně dobrých rodinách se ukrývají nejrůznější léčky pod pokličkou… Leckdo již zavedl na temná scestí své bližní, popřípadě i ony pokrevně nejbližší. Dá se říct, že čím podrobněji prozkoumáme jednotlivé osudy v celém předivu jejich vztahů, tím spíš se nám před očima rozmlžuje hranice mezi „může si za to sám“ a „můžou za to ti druzí.“ Rozsudek vyřkne až Pán Bůh. My máme šanci odpouštět… Ale nemáme právo odsuzovat; natolik do hloubky životních příběhů druhých lidí nevidíme.
Na druhou stranu i Ježíš zdůrazňuje osobní odpovědnost. I kdyby předtím ostatní udělali člověku cokoliv, Ježíš ho vede k odpovědnosti za svoje vlastní činy – ale právě s ohledem na jejich dopad na druhé lidi. Nejenom k odpovědnosti za to, aby neselhal člověk sám. Ale i za to, aby nekladl překážku do cesty nikomu jinému. Pro Ježíše jde o přednostně důležitý princip: Abychom se těm druhým nestali příčinou pádu. A je fakt, že druhému mohu uškodit, i když se sám chovám navenek spořádaně, ale nenajdu pro toho druhého dobré slovo, pohlížím na něj přezíravě a nepřeji si, aby byl součástí společného světa.
Ježíš pak říká překvapivě tvrdá slova o člověku působícímu ve vztazích záludně a zcestně: „Bylo by pro něho lépe, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře; než aby svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných.“ Přestože v tehdejší židovské společnosti představovalo utonutí s mlýnským kamenem na krku typický obraz zvlášť odstrašujícího konce… Ježíš tu variantu doporučuje jako přijatelnější než svést druhého někam do hlubin hříchu… Intenzivně přitom myslí na tak zvané nepatrné, maličké. Myslí na nejrůznější poslední, kterým náleží první místa v království Božím. Je dobře, že Ježíš pořád dokola připomíná zranitelnější pozici těch, kdo jsou schopni až dětsky nezáludně důvěřovat, těch, kdo se sami neumějí tak dobře bránit, těch, kdo si nedokážou zajistit mocenskou převahu, těch, kdo si nekoupí mediální prostor a nezajistí si přejícné veřejné mínění, jejichž hlas není brán tak vážně a tak dál…
Je krajně důležité zesilovat hlas těchto maličkých přímo v církvi. (Zrovna tento týden jsem četl ve zprávách, že podle výsledků vyšetřovací komise od roku 1950 francouzští klerikové sexuálně zneužili 216 000 dětí a zranitelných dospělých. 216 000. Má velký smysl o těchto skutečnostech otevřeně mluvit… Nezametat je pod koberec ani je nezlehčovat. Předpokládám, že církev zůstává věrohodná tehdy, když se k podobným skandálům či skandalonům staví čelem.) Upřímná sebereflexe a vyznání vin stojí v základu křesťanského života.
Ale i úplně nezávisle na kauzách sexuálního zneužívání dokážeme v církvi nejrůznějším způsobem házet pod nohy klacky pod nohy, odvádět od přímé cesty ke Kristu, zavádět k nějakým modlám, anebo vytlačovat, vystrnadit někoho ze společenství a tak dál… Vzpomenete si možná na Hospodinova varovná slova vyřčená skrze proroka Ezechiele: „Hle, já vykonám soud mezi ovcí vykrmenou a ovcí hubenou, protože odstrkujete bokem a plecemi všechna neduživá zvířata a trkáte je svými rohy, takže jste je rozptýlili mimo stádo.“
Ta dnes čtená slova o zcestném přístupu k nepatrným říká Ježíš podle Lukášova evangelia hned po vyprávění o boháči a Lazarovi, které jsme slyšeli před čtrnácti dny. Můžeme si tedy také domyslet, že jde i o přístup k lidem podobně slabým a zdánlivě bezvýznamným, jako byl chudák Lazar. A Ježíš o něm vyprávěl sebejistým farizeům, vystupujícím podobně sebejistě jako boháč, který o Lazara v první řadě neprojevil žádný zájem, a zůstal vzájemnému vztahu uzavřen.
Ježíš nám klade na srdce: „Mějte se na pozoru!“ Což zní podobně jako jeho klasická výzva: „Bděte.“
Církev může být podvědomě ovlivňována také celospolečenskou atmosférou… Měla by si dát na sebe pozor, aby se nenakazila zcestnými vlivy okolí… Každý z nás by se měl mít na pozoru sám před sebou – to je prostě fakt.
Ale neméně důležité mi připadá, jak Ježíšova řeč podle Lukášova evangelia pokračuje. Totiž hned po těch slovech o svodech a léčkách následují slova, že máš odpustit třeba sedmkrát za den tomu, kdo ti ublížil. Ano, s hříchem je potřeba se vypořádat, nastolit pořádek, nazývat věci pravými jmény. Proto zde Ježíš napřed říká: „pokárej“ toho, kdo ublížil. Ale z jiných biblických míst vyplývá, že ani takové pokárání nemá znít jako odsouzení, ale naopak má být vyřčeno v duchu mírnosti, z nefalšovaného zájmu o druhého a z upřímné touhy po usmíření s ním; „a bude-li toho litovat, odpusť mu.“
Připadá mi hodně důležité uvědomit si, že i neodpustit znamená de facto klást druhému do cesty nějakou léčku, překážku na cestě, příčinu úrazu. Protože také člověk, jemuž se nedostává milosrdenství a smíření, může tím znepokojivěji zahořknout, zatvrdit se a zvlčet. Jedná se o hazard s duší druhého.
Hezky podobné myšlenky shrnuje citát ze starého židovského mimobiblického spisu: „Milujte se navzájem ze srdce! Prohřeší-li se pak někdo proti tobě, řekni mu to pokojně! Tak odstraníš jed nenávisti a ve své duši nebudeš ukrývat lest. Jestliže on to uzná a bude se kát, odpusť mu.“
A dobře navazují třeba verše z listu Jakubova: „Bratří moji, zbloudí-li kdo od pravdy a druhý ho přivede nazpět, vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho“ (nebo lze číst i „svou“) „duši od smrti a přikryje množství hříchů.“ A slova z Matoušova evangelia: „dá-li si říci, získal jsi svého bratra.“ Slyšíme, že jde o to, zachraňovat duši, nikoliv ji zatracovat. Jde o to, získávat bratry a sestry, nikoliv odmítat je a ztrácet.
Slovo poslání: Ga 6, 1-10