První čtení: Gn 11, 1-9

Základ kázání : Neh 4, 9-17

  

Kazatel: Marian Šusták

  

Když si přečteme úvodní slova žalmu 127 – „Nestaví-i dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé“, tak se nám vybaví budování babylónské věže. Ani ne tak tvar zikkuratu, jako spíše biblický obraz pro určitý typ lidského chování.

„Postavme si město a věž, jejíž vrchol bude sahat až do nebe a učiníme si jméno.“ Těmito slovy charakterizuje Bible motiv tohoto jednání. Opevnit se, /„abychom nebyli rozptýleni“/, zajistit si své trvání mocí shůry – to je ta věž s vrcholem v nebi… Jenže člověk míní, Pán Bůh mění.

Lidé by se rádi opevnili, rádi zajistili svůj život a rádi by ho také udělali odolným proti všemu ohrožení. Proti útokům nejen vnějších fyzických nepřátel, ale i proti útokům sil neviditelných, skrytých. To je ta touha po věčnosti, to je touha po moci, po jménu, jehož síla neochabuje, nevadne…Jenomže, „posvětit“ své dílo z vlastních sil, to žel není možné.

Není možně, něco si usmyslit a obstavit to božskou mocí. Boží moc nejsou cihly a asfalt, kterými bychom svůj výtvor vyztužili. – Spojit své dílo s nebem nedokážeme sami. Na nebe nejenom že nemáme nárok, nemáme ani nástroje, jak s nebem pohnout a přinutit ho ke službě… – Platí to pro ony budovatele babylónské věže a platí to i pro nás. Pro naše představy a plány.

Můžeme si 100x něco přát, můžeme to zkoušet a vzývat nebesa, pokud se mineme s Boží vůli, tak se nakonec z našeho úsilí vždy stane jenom „bábel“ – zmatek. Ovšem ta touha v nás je. Nejednou jsme v pokušení zkoušet to, dělat to znovu a znovu. Snad se nám to někdy povede a učiníme si jméno!

„Učinit si jméno“, to není jenom touha po slávě, po potlesku. To by bylo příliš jednoduché, proslavit se, být prvním ve státě, napsat knihu, být básníkem… Za tím vším může být jenom obyčejná ctižádost, ješitnost, jak to například vidíme u našich posledních prezidentů.

Ve starém Orientu jméno měl bůh nebo božstvo, to jméno bylo vzýváno, tomu jménu se lidé klaněli, přinášeli oběti. – A tu najednou Bible řekne, že člověk, lidé chtěli mít takové podobné jméno, chtěli být božstvem. Když to řekneme naplno, chtěli být sami sobě bohem.

To je docela vážné. Chtěli být sami sobě normou, zákonem, svébytní, soběstační. Chtěli být na bohu nezávislí, ale mít jeho moc. Chtěli být bohem.

„Stát jsem já“, to je jen nafoukaný hlas monarchy. Ale říct, nebo myslet: „Bůh jsem já“, v tom už je kus něčeho tragického. Takové šplhání se do nebeských výšin vždy končí pádem, protože člověk ztrácí orientaci.

Všechno, co jsme doposud řekli, může dělat dojem, Že se jedná „o nich“, o ty dávné budovatelé babylónské věže. Jenže ti „lidé“ to znamená zároveň i člověka jako takového. Člověka jako jsme my. A tak se nás to týká. Když budeme k sobě trošku kritičtí, tak si lehce uvědomíme, kdy jsme si i my bohem, kdy a v čem jsme a chceme být na Bohu nezávislí a děláme si vlastní zákony pro život.

Týká se to rodičů, kteří rádi dětem předepisují noty, podle kterých mají hrát, a týká se to často i prarodičů, kteří „s dobrou vůli“ rozbíjejí dospělým dětem jejich rodiny. A týká se to i partnerských vztahů, kdy se z vrkající hrdličky stane despota a násilník. A jistě je to věc i osamělých, kteří touží po naplnění, uspokojení…

Nejednou jsme jen krůček od toho, abychom se odlepili od země a omámeně vyrazili za tou pověstnou pohádkovou bludičkou. Vytvoříme si představu, co je pro nás dobré, co nám prospívá, jaké pravidla potřebujeme k tomu, abychom jako ti stavitele věže dosáhli do nebe, a abychom si posvětili své představy a touhy… – A Pán Bůh?

Co Pán Bůh? My. My víme. A Bůh – když bude chtít, porozumí… Stačí málo a než mrkneme okem, jsme stejní jako ti v Bábelu a chceme dobýt nebesa na úkor Boha.

Jenže, člověk se může na chvíli cítit být pánem nad sebou – ten pocit můžeme dosáhnout – ale nemůžeme být pánem nad Bohem a už vůbec ne nad vlastním určením. Pán je jen jeden. Pánem je Bůh, který všechno stvořil a který tvoří dál. On tvoří i tak, že do lidského konání zasahuje.

Tak tomu bylo i v případě stavitelů města a věže v Šineáru. Bůh jejich plány zmařil a místo věčného barbakanu, opevnění, přišlo rozptýlení. – Tak to podává Bible a chce tím zdůraznit, kde je pravé místo člověka. Je pod nebem, na zemi. Ne v nebeském velíně. „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé“, platilo a platí.

O zcela opačném přístupu je vyprávění o budování jiného chrámu, v situaci po návratu Božího lidu z babylónského zajetí. Izraelci znovu budovali chrám, z ruin znovu dávali dohromady dům Boží. Tam Pán Bůh při díle byl. – Nestavěl ho Hospodin fyzicky, se zednickou lžíci v ruce. Jistě tu dřinu obstarávali lidi, to je jasné. Ale nebylo to na úkor Boha, nýbrž pro něj. S Jeho pomocí budovali chrám, dokonce se zbraní v ruce, aby byli připraveni odrazit útoky nepřátel. A přesto platí, že vše se dělo s ochranou Panovníka Nejvyššího. Asi proto, že toto budování nemělo učinit velkým jméno lidí, ale naopak, mělo ukázat na jméno Boží.

„Bůh nebydlí v chrámech lidskou rukou udělaných“, to je pravda. Vždyť celá země mu slouží jenom jako „podnož pro jeho nohy“ – a „nebesa nebes ho neobsáhnou“. Avšak člověk ho smí vyznávat a chválit, a tak v tomto světě o něm svědčit a vyvyšovat jeho jméno… A to se opět obrací k nám.

Žijeme mezi lidmi. Říká se, že celý život je rozhovor s okolím. Máme plány, sny a touhy. A to je dobře. Tak to je a jinak to být nemůže. Ovšem u všeho, na co se chystáme, nám klepe na dveře otázka, zda můžeme počítat s Boží pomocí a ochranou. Zda můžeme věřit a doufat, že to, co budujeme /fyzicky či ve vztazích/ může ukazovat na Boží jméno – vyznávat ho a chválit ho.

Naše místo není v Boží velitelské kabině, nýbrž na zemi. Tím ale nejsme ochuzeni. Neboť nejsme opuštěni. V našich životech smí přebývat Bůh Stvořitel. – Tj. ten Bůh, který všechno stvořil a tvořit nepřestává. A počítá s námi. A počítá s námi tak silně, že svůj chrám si buduje i z nás. Z lidí obyčejných a omylných. Ujišťuje nás o tom evangelista Jan, který zaznamenává Ježíšovo slovo takto: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něj příbytek.“ /Jan 14,23/

Amen.