První čtení: Sk 2, 1-21

Základ kázání: J 14, 23-31

 

Otázka, která se stále navrací: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?“

Proč, Pane, zůstáváš skrytý? Proč se Tvé království ještě nerozšířilo v celé své kráse? Proč se Tvá vláda až dodnes neprojevuje úplně očividně? Proč jsi již neučinil přítrž bezpráví? Proč jsi už konečně nestanovil hranice zločincům a různým manipulátorům a jejich lžím? Proč jsi už rázně neskoncoval s překrucováním Tvého slova a zneužíváním moci v církvi? Proč sis už nezískal zoufalé, zlomené lidi, kteří jsou natolik zdeptaní, že snadno podlehnou zahořklosti a svodům temnoty? Proč se dál dějí zlé věci? Proč lidé nespravedlivě trpí? Proč se, Pane, chceš dát poznat nanejvýš ještě nám, ale ne světu?

Ježíš odpovídá podle svědectví Janova evangelia na první poslech poněkud šroubovaně a složitě. Odpovídá na jiné rovině. Je to zvlášť typické pro rozhovory s Ježíšem v podobě, kterou nám Janovo evangelium zprostředkuje: že Ježíš nám odpovídá na naše otázky zpravidla jinak, než podle našich nalinkovaných možností a), b), c), které bychom mu chtěli předepisovat předem. Nenechává se zahánět do kouta našimi jednostrannými způsoby myšlení a ptaní. Všude, kde bychom Ježíše chtěli svými slovy zaškatulkovat, někam dostat – a potom i moci obvinit z nedostatečnosti, se nenechává se přitlačit k těmto našim zdím našimi černobílými představami o světě. Mezi černou a bílou zjevuje neomezené spektrum barev Božího slova.

Nejprve na tu odvěkou otázku odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova.“ A tak dál. Mimo jiného z Ježíšovy odpovědi slyším: Není to tak, že bych se přímo nechtěl dát tomuto světu poznat. Nehraji před světem na schovávanou. A před naléhavými problémy tohoto světa neutíkám. Naopak, přijímám je, a dokonce umírám kvůli nim. A nemyslete si ani o nebeském Otci, že by nestačil na to, co se na světě děje. A nemyslete si, že bych komukoliv nepřál poměry nebeského království. Naopak, přišel jsem proto, abych ty poměry co nejvíc přiblížil, zpřístupnil, ba ztělesnil. Ale jde o to, že doopravdy mě poznává ten, kdo mě miluje. Ten, kdo se ke mně vztahuje opravdu takhle důvěrně, ten mě zná. Takový člověk též zachovává má slova. Nejenže chápe, co říkám, ale ožívá tím a žije smyslem mých slov. A naopak člověk, který mě nemiluje, mě ani doopravdy nepoznává. Ve světě takových lidí doposud nejsem známý. A nic by se dost možná nezměnilo, ani kdybych před takovými lidmi vykonal bůhvíjaké zázraky. Stejně by mohli říct, že to jsou podvody, anebo ďáblovo dílo… Nic by se dost možná nezměnilo, ani kdybych před nimi nainstaloval výtah do nebe. Stejně by mohli prohlásit, že nefunguje, nebo že představuje riziko smrtelného úrazu. Nechci se vnucovat. Ten, kdo mě miluje, ten může zachovávat smysl mého života, i kdyby do smrti nespatřil žádné zvláštní zázraky a divy. Pro ty, kteří mě až dodnes nechápou a nemilují mne – zůstanu pořád přesvědčivější na golgotském kříži, než abych upadl v podezření, že jsem přišel vyhledávat jen vlastní úspěchy, slávu a moc. Ježíš skutečně podle závěru toho dnešního čtení z Janova evangelia obloukem odpověděl, že na kříži bude alespoň něco z významu jeho života i pro okolní svět rozpoznatelné: „Ale svět má poznat, že miluji Otce a jednám, jak mi přikázal.“

Ten, kdo Ježíše miluje, s ním však zůstane spojen důvěrně – jak Ježíš říká: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Ta věta: „přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ zní o to podivuhodněji, že nedlouho předtím Ježíš utěšoval své učedníky slovy: „V domě mého Otce je mnoho příbytků, kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.“ Slyšíme tedy, že nabídky spolubydlení v Božím království jsou krajně vzájemné a oboustranné. Na jednu stranu nám Ježíš sám přislíbil příbytky v Otcově domě. Na druhou stranu sám Ježíš i s nebeským Otcem si učiní příbytek u člověka, který jej miluje. A již se v nás zabydlují skrze Ducha svatého.

Podle Janova evangelia nazývá Ježíš Ducha svatého výrazem Paraklét. Jde o slovo těžko přeložitelné, s celou škálou významů, neznamená jen přímluvce, ale i zastánce, obhájce, utěšitel, poradce, ten, kdo je blízko a pomáhá nám. Ježíš dál vysvětluje jeho působení slovy: „ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ Všemu vás naučí a všechno připomene. Objasní pravý smysl slov Kristových. Naučí nás je niterně. A připomene nám je v pravý čas tak, jak bude potřeba. Existuj dva rozdílné typy vnímání, poznávání a chápání: Jeden, když poznávám objekt svého zájmu zvenčí. A druhý vnitřní, vžívající se do „objektu“ zájmu, osobní. Například o své milé bych zvenčí mohl konstatovat, kolik měří a váží, jakou má tělesnou teplotu a kolik jí je let. Mohl bych zvenčí též analyzovat zákonitosti jejího psychického vývoje i popsat její náboženský život… Úplně jinak ji ovšem poznám, když s ní budu mluvit, budu jí naslouchat a budu se jí dotýkat, bude mě zajímat, co řekne, vcítím se do ní, bude mi na ní záležet, budu se s ní také modlit a budu s ní zkrátka doopravdy žít. Nevěřící svět by mohl objektivně popsat Ježíše zvenčí, ale důvěrně ho nepozná, pokud s ním nenaváže důvěrný vztah. Ve víře však již Ježíše poznáváme v Duchu svatém – a osobní vztah v něm nás osobně proměňuje a nadále prohlubuje i naši známost.

Osvobozuje nás také od strachu i od hořkosti. Zprostředkuje nám Boží pokoj, ten pokoj, o kterém Ježíš říká: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako svět dává, já vám dávám.“ Ne jako svět dává, to znamená, že nejde jen o takový klídek, o únik do soukromého pohodlí jen s myšlenkami typu „to chce klid a nohy v teple“. Neznamená to tvářit se, že je vše v pořádku, i když není… Ježíšův pokoj můžeme naopak přijímat právě i uprostřed konfliktů a obtíží. Ne jako statickou vyrovnanost stojatých, zahnívajících vod. Ne jako nepohyblivost hospodského povaleče… Spíš jako dynamickou stabilitu napjatých plachet na rozbouřeném moři, sladěnost pohybů člověka plně zaujatého čím, čím se zabývá, či třeba podivuhodnou vyrovnanost provazochodce nad propastí… A nakonec jako ten sobotní, nedělní pokoj loďky, která již dorazila k protějšímu břehu, pokoj nad překlenutou propastí, nad dokonaným dílem. A nade vše jako harmonii vzájemného sjednocení, která se završí v nebeském Jeruzalémě. (Jerušalajim přímo znamená město šalomu, město Božího pokoje.) Takovou harmonii již můžeme ve víře začínat prožívat. Ale nezorganizujeme si ji sami – dostáváme ji darem, působením Ducha svatého. Zde v našem světě a v nynějším čase se také již projevuje jako upokojení i tváří v tvář Kristovu kříži. Upokojení, v jehož atmosféře se svět ani přes to všechno zlé navěky nerozpadne, ale může se dát naopak po tak hrozné události konečně dohromady.

Ježíš k těm výrokům o Duchu svatém a o pokoji dodává ještě zvláštní slova útěchy, znějící na první poslech dost tvrdě a těžko stravitelně: „Jestliže mě milujete, měli byste se radovat, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já.“ Pro naše běžné chápání to vyznívá dost nepatřičně – radovat se z toho, že někdo tak tragicky, nespravedlivě zemře, i přestože to má nějaký vyšší účel. Kristus nás ovšem oslovuje již jako Vzkříšený, jehož smrt nemohla ponechat ve své moci. Jeho slova se stávají silným lékem proti pocitům marnosti, zahořklosti, zoufalství, které se někdy tolik šíří…

V Kristově Duchu existuje i uprostřed těžkostí a trápení smysluplnost a hluboká radost, a nadto i Boží pokoj převyšující každé pomyšlení, tedy přesahující vše, co je v našem světě obecně známé, a přesto skutečný pokoj, jenž bude střežit naše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

 

Slovo poslání: Ř 8, 5-17