První čtení: Sk 10, 34-48

Základ kázání: 1J 5, 1-6

 

Kdo má dnes největší moc? Kdo získá nejvíce vlivu?

Kdo přemáhá svět?

Při pohledu na veřejné dění se může zdát, že rozhodující vliv má ten, kdo vlastní nejvíc peněz, ten, kdo má zjevnou mocenskou převahu, ten, kdo si udržuje nejvýhodnější konexe, ten, kdo dovede přechytračit, kdo umí výhodně obchodovat i uplácet druhé, ten, kdo dokáže nejvýřečněji zmanipulovat většinové mínění, ten, kdo si získá co nejvíc sympatií, ten, kdo se snaží zalíbit pokud možno všem – anebo zalíbit se hlavně určující většině – mimo jiné i tím, že nevybíravě, bez rozlišování očerní méně oblíbené a méně úspěšné menšiny, pomluví slabší, ty, kdo jsou mimo… Někdy se zdá, že rozhodující vliv získává prostě ten, kdo bez zábran zastrašuje druhé…

Podobné dojmy se v nás někdy nahromadí při pohledu na současné dění, ale jsou bezpochyby nadčasové. Vyjadřuje je už spousta veršů z biblických Žalmů – na téma, jak se vzmáhají svévolníci, zatímco spravedliví jsou utiskováni, anebo třeba takový sonet 66. od Williama Shakespeara (který vám odcituji v překladu Marie Fantové):

 

„Už chci – vším unaven – jen smrt a věčný klid

a nemuset zas a zas poznávati,

jak je pan Nikdo samý lesk a třpyt,

jak mošnou žebráckou se za velikost platí,

jak hrubci šlapou něžná srdce v prach,

jak na rytířskost číhá smečka katí,

jak sílu obrů uhlodává strach,

jak tupost, tupost, tupost vrchovatí,

jak jazyk umění je sevřen v kleštích,

jak dobří pro lotry dřou jak mourovatí,

jak Její Jasnost Pravda sklízí leda smích,

když blbci na trůnech jsou ctěni víc jak svatí.

 

Byl bych už dávno šel, zhnusen a unaven,

jak tě však, Lásko, mám tomuhle nechat v plen?!“

 

Ale uprostřed všech těchto neveselých dojmů najednou slyšíme: „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká, neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“

Vítězství, které přemohlo svět… Právě ten náš svět, o kterém není třeba dělat si mnoho iluzí… Podivuhodná slova týkající se víry. A velmi nadějná!

Ač musím přiznat, že když v souvislosti s vírou slyším o vítězství, naskakuje mi trochu husí kůže. Vybavím si též některá triumfální shromáždění křesťanů, kteří v tu chvíli necítí už nic jiného než vášeň při pomyšlení, že stanuli v čele vítězné armády – a teď nesou vstříc lepším zítřkům její hrdě vlající prapor… Vycházejí s ním do světa dobývat další a další území lidských srdcí, zpátky ni krok a vždy už jen samá pozitiva a životní jistoty… Obávám se, že i v takto přepjatých náladách víry doposud kvasí vliv onoho starého světa, který už měl být přemožen. Vliv toho starého světa převahy, utlačujícího vlivu a přespříliš výhodných konexí… I když je fakt, že nám, někdy trochu povadlým evangelíkům by nemuselo uškodit víc zdravého sebevědomí a větší jistota víry – pevnější vědomí správného směřování v Kristu… Ale na nezpracovanou touhu po moci je třeba dávat si pozor. (Ostatně, někdy i touha pomoci může být převlečenou touhou po moci nad druhým člověkem, v jehož životě bych chtěl uplatnit svůj vliv.) Na různé převleky touhy po moci je třeba dávat si velký pozor…

A právě proto dává takový smysl, že právě víra v Ježíše Krista přemáhá svět! Ne víra v kohokoliv. Ne víra v cokoliv. Ne jakákoliv víra. „Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věř, že Ježíš je Syn Boží?“ Sice to na první poslech zní jako hrozné omezení, spoléhat na jedno konkrétní jméno. Ztotožnit víru v nekonečno Božích možností s jedinou konkrétní osobou. Ale když Krista osobně poznáváme, rozpoznáme stále znovu, jak podivuhodně nás nezklamává. Jak jiný je proti všem mocipánům, kteří nás klamou – a zklamou.

Podle dnešního čtení z Prvního listu Janova Ježíšův význam rozpoznáme zvlášť skrze vodu a krev. Skrz vodu, ve které s námi byl pokřtěn, ve které s námi vstoupil do jedné řeky, aby se s námi setkal úplně natěsno, aby nám pomáhal zříkaje se touhy po moci, aby sdílel náš úděl… A navíc skrze krev kříže, na kterém své dílo dokonal, na kterém za nás sám položil život. Skrze krev kříže se ukazuje nejjasněji, že právě tento Pán netouží shromáždit co nejvíc moci, netouží mít nejvíc peněz, mít co nejvýhodnější konexe, netouží přechytračit, obchodovat a uplácet druhé, netouží nejvýřečněji manipulovat, netouží po sympatiích, nepotřebuje se zalíbit většině a očerňovat menšinu, ale naopak donekonečna vyzdvihuje království nebeské i mezi lidmi na okraji, i mezi slabými, i mezi těmi, kteří jsou úplně mimo, i mezi těmi, kterých se ostatní zřekli (i mezi námi všemi – obzvláště tam, kde jsme nejslabší), a dokonce i za cenu úplné ztráty popularity se s nimi Ježíš ztotožňuje, dokonce za cenu vlastní smrti i na jejich (i na našem) místě… A právě proto se mu dá tak věřit…

„A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“

A stejně to zní tak zvláštně – že v našem světě, často tak násilném, hromotluckém, hřmotném – získává výsadní moc něco tak křehkého, neviditelného, lehčího než zrnko prachu, někdy i tichého – něco tak riskantního a nesamozřejmého, jako je víra v Ježíše Krista… Ale snad už nám dává zřejmý smysl přinejmenším to, že díky spojení s jediným pravým Pánem, tím ukřižovaným, se nemusíme nechat omámit všemi ostatními mocichtivějšími, manipulativními a omezenějšími pány. Nemusíme jim odevzdat svá srdce, svázat s nimi své životy a zmizet s nimi v propadlišti dějin. A nemusíme se ztrácet ani v propadlištích svých vlastních omezených já.

Tu sílu vítězné víry a dalších hodnot tak pevně spojených právě s Kristovým jménem mi neodbytně připomíná ještě jiný text. Text nadějnější a projasněnější než Shakespearův sonet 66. (V jistém smyslu jeho protipól.) Text u nás rovněž dost známý. Spojený mimo jiné s tím nejčistším z očekávání Sametové revoluce, co stojí za to si připomínat i v těchto letech – a totiž Hutkova Náměšť. Víry se dotýká její druhá sloka:

Pevný je stůl
Pevnější je hora
Co je nejpevnější
Ta člověčí víra

O lásce (která se naplnila v Kristu) se zpívá ve třetí sloce:

Pustá je poušť
I nebeské dálky
Co je nejpustější
Žít život bez lásky

Ve čtvrté sloce se zpívá o kvalitě pravdomluvného slova:

Mocná je zbraň
Mocnější je právo
Co je nejmocnější
Pravdomluvné slovo

A my křesťané dokonce věříme, že slovo, v němž je plnost pravdy, se stalo tělem v Ježíši Kristu. V něm se též otevřela bezbřehá svoboda (i od všech spoutávajících vlivů našeho světa) – a o svobodě se zpívá ve sloce páté:

Velká je zem
Šplouchá na ní voda
Co je však největší
Ta lidská svoboda

A cítím potřebu zdůraznit: Nepodléhejme pocitům, že dnes by bylo už nějak naivní podobným slovům (a podobným písním) věřit. Vždyť právě my křesťané máme to štěstí, že nám nejhlubší pravdivost těch slov srozumitelně přibližuje sám Pán Pánů a Král králů – Beránek ukřižovaný;

„a Duch o tom vydává svědectví, neboť Duch jest pravda.“

V tom Duchu, v němž nám už do sebe začínají jak ozubená kolečka zapadat všechny ty rozličné (a na první poslech někdy i vyloženě nesourodé) pojmy, jako je víra v Boha Otce a víra v Ježíše Krista, láska a přikázní, voda a krev… V tom Duchu spočívá pravdivost, spolehlivost, jistota – osvědčená moc, která i v úplné bezmoci vítězí nad světem.

 

Slovo poslání: Kristus říká: J 15, 9-17