První čtení: Ž 23

Základ kázání: J 10, 1-16

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Dobrý pastýř.

Dobrý pastýř; to je obraz velmi známý. Říká nám ale něco osobně?

Asi nejenom mně téměř vždy přijde na mysl Ž 23. „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatku.“ V tomto žalmu se sice výraz „dobrý pastýř“ sice nevyskytne, ale ta absence slova „dobrý“ není vůbec důležitá. Protože celý žalm vyznívá jako chvalozpěv na Boží dobrotu, Boží péči. – A o to jde!

Vyplývá to i z většiny vašich reakcí. Bůh – nebo ten, kdo nám Boha zpřítomňuje – Ježíš Kristus, nám dává pocit ochrany a bezpečí. Spojení Žalmu 23. s Ježíšem vychází ze samotného základu Mesiášovy existence. „Já a Otec jsme jedno…Syn činí jenom to, co mu ukazuje Otec.“…Žijeme z faktu, který vyjadřuje jedna poučka. Ta zní: „Ježíš Kristus nám zjevuje Boha.“ Jistě, jsou to jen slova, ale snaží se vystihnout vše důležité.

„Vodí mě na klidná místa u vod, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno.“ To hlásá žalmista o Hospodinu, a to činí i Ježíš Kristus. Klidná místa u vod našly zástupy, když šly za Ježíšem a On učinil znamení, zvané „zázračné nasycení“. Jen pár chlebů a dvě ryby stačilo na pokrm pro velké množství posluchačů. Všichni přítomní tak prožili to, o čem mluvil žalmista. Najednou byli na pastvách zelených, na klidných místech u vod.

– Někdo v anketě napsal, že dnes nás už nikdo nepase, že „pastýři“ se už nehodí do naší technické a racionální doby… Pravdou je, že termíny jako pastýř, farizeus, celník – a také Boží království a andělé – to vše jsou pojmy, kterým rozuměla lépe jiná doba než je ta naše… Ale i kdyby tyto prvky byly 100x nemoderní, my se budeme ptát, co nám takové výrazové prostředky chtějí říct. Jeden náš profesor nám prozradil základní klíč pro práci s Biblí. Říkával: „Ptejte se nad textem: Co se mně tady káže.“ A tak se ptejme, i když jsme někteří živého pastýře pořádně ani neviděli, co máme či smíme slyšet z Ježíšových slov a co máme/smíme vnímat z Jeho činů.

Ježí říká, že vyvádí ovce. Volá je jménem. A ony za ním jdou, protože znají jeho hlas! – Už toto by stačilo, abychom dosáhli hloubky té metafory. Ježíš zná své ovce jménem. Když k nim přichází a zavolá, každá z nich je oslovena osobně. A když je vede, ony jdou za jeho hlasem bez nejistoty, beze strachu, protože mu důvěřují.

Jeden z vás do ankety napsal, že jde o vztah důvěry. „Pastýř“, cituji, „důvěrně zná ty, kdo ho následují. Vzájemná znalost spojuje pastýře se stádem a vzniká vzájemná jistota.“

A jak je to s tím vedením? Co řekneme těm, kdo říkají, že dnes nás už žádný pastýř nepase? Než se pokusíme odpovědět, připomenu ještě jeden příspěvek od vás. Mluví také o jistotě, o bezpečí. Je to vyznání, které „chytá za srdce“. Dotyčná či dotyčný, to nesmím prozradit, psal: „Dobrý Pastýř je Kristus, pro mne to znamená někoho, kdo vede ovečky do bezpečí, případně je udržuje v bezpečí; dá se na něho maximálně spolehnout a má za všech okolností vše pod kontrolou.“

Těmito slovy je řečeno, že Kristus – Pastýř nás vede. /A ne že ne!/ A vede tak, že když půjdeme za ním, vždy můžeme mít klid a jistotu, že ta stezka nás nezradí, nezavede do močálů, z kterých není návratu… Dá se na něj maximálně spolehnout! – Tak se odevzdává do rukou lékařů pacient, před operací srdce, naposledy Vláďa Repčík před týdnem. – Takto totálně se odevzdáváme Ježíši Kristu my – jako lékaři našich duší, našich životů. Takže, spolu s každým, kdo takto vyznává, budeme tvrdit, že Ježíš Kristus nás vede do bezpečí – anebo v bezpečí nás udržuje…

Ale co se stane, když některá ovečka zatouží po „neznámých dálkách“? Její důvody teď nechme stranou. Stávalo se, stává se a stávat se to bude. – Na toto téma jsem v anketě dostal jakési novodobé podobenství, něco jako moderní bajku. Přečtu: „Jedna hloupá ovce neposlechla svého chovatele a pořád hledala skulinu v plotě, kterou by mohla jít na vandr. Když za ní začalo chodit několik dalších ovcí, tak ji její majitel utratil, přestože ji měl rád“…A pisatel dodává: „Jak moc se podobáme právě těm ovcím?“

Je to smutná bajka. Ale místo slz nad osudem jedné tulačky se i tady raději zeptejme, co bychom si z tohoto příběhu mohli vzít? A můžeme se podobat těm nerozumným tvorům?

V té jedné odpovědi jsme slyšeli, že Pán církve jako ten dobrý pastýř nás vede do bezpečí anebo nás v bezpečí udržuje. Pevný, ochranný val vytyčuje zákon, včetně Desatera, a Ježíš Kristus, který je naplněním zákona. Proto bereme vážně Ježíšovo slovo: „Kdo slyší má slova a plní je, je podobný rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.“ /Mt 7,24/ – Avšak někdy nás něco přemůže a sejdeme z pevné půdy, vypravíme se za hranice obory podle vzoru nerozumné ovce. – Co se pak stane? Nebudeme utraceni?

V bajce je chovatel krutý. Spočítá si, že je lepší přijít o jednu ovci než o dalších deset kusů. A tak tu popletu sprovodí ze světa… – A jak je to v životě, který žijeme my a naší bližní? Jak je to s naším Pastýřem?

„Jak jiný je ten náš Pastýř Ježíš Kristus!“, píše odesílatel té hrozné bajky. Jak jiný je On sám a jak jinak se máme chovat k těm zatoulaným ovečkám i my, to vidíme dobře v podobenstvích z Lukáše o ztracených věcech. Ztracená věc je najednou důležitější než vše ostatní. Ztracený peníz, ovečka nebo syn se v mžiku dostává do centra dění. A když pastýř vystrká a vynese tu bečící ovci ze strže u potoka a vrací ji do stáda, ani ji nepotrestá. nanejvýš řekne: “ Muselo to být, ty tele pitomý?“ Je rád, že se našla, utře si pot z čela a otevře láhev borovičky, aby ten šťastný konec chlapi zapili.

– A otec po návratu mladšího, „marnotratného“ syna? Ten je tak rád, že klukovi nic neřekne, jen ho obejme. /A připraví hostinu!/… A to je myšlenka, která většinu vašich hlasů spojovala. Jde o hledání té ovečky, která se ocitne v nesnázích. Dobrému pastýři záleží na každé duši, na každém, a hledá ho, aby ho – aby ji – vrátil do stáda.

Je zcela zákonité, že pomyslíte i na lidské pastýře, na faráře, farářky. A je to i biblické. Sr. Ezechiel 34: „Běda pastýřům, kteří pasou sami sebe…“ A spontánně si vzpomenete na různé postavy. Jeden z vás psal: „Pastýřů prochází světem víc, i když ne na stejné duchovní úrovni. Jsou to rodiče, prarodiče, učitelé, vychovatelé, v dospělosti nadřízení, ve stáří pečovatelé. Zdaleka ne všichni tito „pastýři“ však jsou dobří. Vůbec to nesouvisí s politickými názory. Zažili jsme i dobré pastýře, kteří vycházeli s bývalým materialistickým režimem, a špatné pastýře, kteří měli plnou pusu lásky, svobody a sociálního cítění. Naštěstí dobrých pastýřů je mnohem víc… To hlavní na závěr. Dobrý farář je i dobrý pastýř.“

Dobrý pastýř se pozná tehdy, když jednotlivci anebo celý sbor, případně církev, prochází těžkým obdobím. To je fakt a faktem zůstane.

Ale nesmíme zapomenout ani na další důraz, konkrétně z Mt 18, 10-14. Zde Ježíš říká: „Má-li někdo 100 ovcí a jedna z nich se zatoulá, nenechá těch 99 na horách a nejde hledat tu, která zabloudila? A když ji najde, bude se z ní radovat víc než z těch 99, které nezabloudily.“ Pak Ježíš dodá pro nás v této chvíli podstatnou věc: „Právě tak je vůle vašeho Otce v nebesích, aby nezahynul jediný z těchto maličkých.“

A to je pro naše dnešní téma důležité. V každém sboru jsou lidé různí. Silné osobnosti, i lidé kteří stále něco studují a vždy mají, co říct… Ale jsou tam i lidé zvláštní, podivínští, o kterých trochu z legrace říkáme, že jsou pěkně praštění /ovšem, kdo z nás není?/. – A také se ve sborech vyskytují takoví, kteří o věcech přemýšlejí půl roku, než jim něco dojde. /Jenže, proč to nepřiznat -to se nám také stává./

A do toho nám Ježíš Kristus říká, že vůle nebeského Otce je, aby nezahynul nikdo z těchto maličkých… Zní to jako drobnost. Má ovšem hluboký dosah. Ten pokyn znamená, že všichni jsme ve sboru pastýři – a Boží vůle je, abychom byli pastýři dobrými, obzvlášť pro ty „maličké“.

Není nikdo, kdo by nebyl Boží péče hoden. Po ovoci poznáme nejen jednotlivce, ale i celý sbor.

A jak uzavírá své zamyšlení na téma Dobrý pastýř jeden z vás, tak ukončíme i dnešní kázání. Totiž parafrází na píseň Karla Kryla.

„Možná jsem slabí ve víře, když Krista na kříž vlekou. I kdyby smrt si vzala pastýře, byl-li dobrý, ovce se nerozutekou.“

Amen.