(Hod slavný velikonoční)

  

První čtení: Sf 3, 14-20

Základ kázání: Mk 16, 1-8

 

Tak nečekaně se střetly u Ježíšova hrobu dvě protichůdné cesty. Ta stará, lidská, ke smrti, k hrobu. S tou druhou, netušenou, Boží.

Tři ženy chtěly prokázat alespoň poslední službu. Alespoň jeden dobrý skutek ještě pro Krista udělat. Alespoň něco. Pomazat mrtvé tělo. Důstojně zorganizovat základní pohřební náležitosti. Tam, kde už člověk víc nezmůže. Tam, kde se z lidského hlediska nedá už s ničím hnout.

Ježíš je pryč. Jak kouzelný, vyvanulý sen. Zdá se, že si už nikdo nepřijde poslechnout Kristova nebývalá slova do shromáždění. Zdá se, že s jeho mocnými činy je konec. Svět osiřel.

A společenství několika žen za nedělního úsvitu vypadá tak slabě, naivně, nanicovatě. Kdo by zde hledal byť o trochu pamětihodnější událost v dějinách Římské říše? Na čelo by si poklepali slovutní historici. Kdo by zde hledal pohřební obřady s královskými poctami? Pár neznámých jde pomazat tělo ukřižovaného. Člověka popraveného na způsob vzbouřených otroků, na způsob obyvatel nižší kategorie bez občanských práv. Škodolibější divák by se teď mohli ironicky usmát při pomyšlení, že ty tři ani nevědí, jak se k tělu dostanou. Najednou horečnatě a hekticky začaly řešit: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“ Těžký a mohutný kámen, jak ubíjející tečka za Ježíšovým příběhem. Jen další nepřekonatelná překážka pro těch pár slabých žen. Jakoby nebylo už dost překážek.

Možná, že znáte podobné pocity. Když pominuly dobré časy. A vy se musíte plahočit v nějakém srabu. Jakmile se trochu rozkoukáte, tušíte před sebou jen další bariéry. Nahánějí vám hrůzu. A zatemňují váš obzor. Ještě jste sice nehodili flintu do žita. O něco se snažíte. Ale myslíte pořád jen na další problémy. Na bludné kořeny, na další kameny, které z vlastních sil nedokážete odtáhnout.

Tak ke konci směřuje ta lidská cesta, která se bez příkras ukazuje v chůzi tří žen. Je fakt, že se zrovna chystají prokázat krásný skutek. Projevit nejsilnější vzepjetí víry, která jim zbyla. Ale co potom? Přetrpět ještě x šedých a jednotvárných let, pekelně šedých a pekelně jednotvárných let? Vzpomínky, které zavane prach? Na Ježíše ukřižovaného před čím dál delší dobou? Další a další balvany na kamenité poušti, kde neuvidíš obzor? Směřuje ke konci ta lidská cesta, jež se tak syrově ukazuje v chůzi tří žen.

A naproti ní už jen…

Proti všem očekáváním: V ústrety vychází ta druhá, ta dokonale svobodná cesta Boží. Proti všem výpočtům a přirozeným řetězcům příčin a následků.

Svět, z něhož přicházejí ženy, doposud zahaluje tma velké noci. Ale naproti nim už svítá.

Hlavy žen zůstávají skleslé. Zasekle hledící do země pod sebe. Zatěžované ještě k tomu vyhlídkou neodvaleného kamene. Ale když přece jen vzhlédnou… Když jejich pohledy povyplují z kalu zármutku, starostí a obav… Vyhlédnou o trochu výše k nebi – a najednou spatří něco až neuvěřitelně jiného, než co čekaly: Ten kámen je odvalen. Ten problém je pryč. I když byl nadživotně veliký!

Tady už zapracovala jiná síla. Nepozorovaně, neokázale, tajemně, ale nezvratně. Vzdor našim obavám. Vzdor pochmurným vyhlídkám. Vzdor beznaději. Jiná síla už zapracovala na tom, aby odsunula masu našich těžkostí. A dokonce aby od začátku změnila pravidla hry! Aby navrátila život.

„Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. Řekl jim: ‚Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde.‘“ Tehdy to zaznělo ještě opravdu nezvykle, zvláštně: Ježíš – ten Nazaretský, ten z toho galilejského zapadákova. Z obce jen málo perspektivní nejenom v měřítkách Římské říše, ale i z izraelského pohledu. (Jak řekl Natanael, než v Ježíše uvěřil: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“) A hlavně – ten ukřižovaný, prokletě, otrocky popravený… Z pohledu Římanů nevyzpytatelný živel. Z pohledu židů sektářský blouznivec, podezřelý z posedlosti a z rouhání. Ze světa zprovozený tak snadno a rychle. Tak právě on je už vzkříšen!

Kde jinde než na tomhle místě se jasněji ukazuje, že na konci všech cest nezíská poslední slovo chladný a neúprosný běh tohoto světa, železné zákonitosti, cynismus mocných, nátlak a zastrašování, arogance, hřích, smrt. Bůh vzkřísil Ježíše Nazaretského. Toho tak bezvýhradně milujícího, odpouštějícího a smiřujícího s tak nevšedním nasazením a rozšiřujícího naše omezené možnosti až do krajnosti. Toho, kdo jak svěží jarní vítr rozčeřil zatuchlé poměry. Ale výhod se zřekl. A vyšel čelem do prohrané bitvy. Tak právě toho Bůh vzkřísil!

Opravdu zvláštní: Najednou zjistit, že tohle není konec, ale naopak teprve vrcholící začátek! Zvláštní – náhle moct bez zábran přehodit výhybku. A úplně se obrátit. Od smrti k životu. Ze staré cesty k zániku, na novou otevřenou dokořán!

„‚Hle, místo, kam ho položili. Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje, tam ho spatříte, jak vám řekl.‘“ Jak vám řekl… Ale kdo by si dal sám od sebe správně dohromady význam Ježíšových slov? Ještě že těm třem ženám byla andělsky, inspirovaně interpretována. Takže následovat ho do Galileje. Zpátky do zapadlých rybářských vesniček, kde Ježíš začínal se svým veřejným působením. I teď ta vyhlídka vypadá podobně bláznivě jako tenkrát. Anebo spíš znásobeně, umocněně bláznivě. Bláznovství Boží se teď už projevuje naplno! Vzkříšením Ježíše Krista.

Tři slabé, navenek bezvýznamné ženy dostaly pověření zahájit novou etapu mise záchrany celého světa. A začít mají od Petra, což samo o sobě zní trochu ironicky. Pravda, za normálních okolností bychom v tom slyšeli obvyklé: Začít od předního z apoštolů. Ale nyní se ozývá neméně silně: Od Petra, který Ježíše třikrát zapřel. Přes svoje předchozí velkolepá prohlášení. Na celé čáře zklamal. Od nejkřehčích a od popraskaných článků se znovu navazuje. Klasický Ježíšův styl. A Ježíš je nyní vzkříšen.

Jsou to však příliš významné, příliš mohutné a příliš slavné skutečnosti na jednoho křehkého člověka. Na ty tři ženy. Těžko se dají pojmout. Vždyť váží víc než odvalený kámen! Nebo co vzbudí větší šok? Když všechno běží dál při starém, byť očividně stereotypně a marně? Anebo když se zničehonic ohlásí skutečnost závratně odlišná, nezařaditelná, v podstatě nesrovnatelná s dřívějšími? Je toho příliš na několik obyčejných žen. Na pohled zavalit je hrozí přemíra nového života.

„Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.“

„A nikomu nic neřekly, neboť se bály.“ Co s tím?!

„A nikomu nic neřekly, neboť se bály.“ Původně touto větou končilo celé Markovo evangelium! Dodatky připsali zřejmě až pozdější věřící, kteří ten původní konec neunesli. Marek byl odvážný svědek víry. Text jeho svědectví skončil až neúnosně otevřeně a na hraně. Svědectví, podle kterého Ježíš za svého pozemského opakovaně prosil lidi, aby o něm bezhlavě nemluvili. Například poté, co někoho uzdravil. Nejspíš též proto, aby mu nedělali lacinou, povrchní reklamu bez rozpoznání plného smyslu jeho cesty, která se završila právě až na kříži a která právě z kříže tak životodárně pokračuje… Ježíš ty lidi prosil, aby o něm nemluvili bezhlavě, v nepravých chvílích, nepravým způsobem – a oni jeho přání porušovali na potkání. A mluvili o něm často, až se kvůli tomu musel i stahovat z centra pozornosti do ústraní.

A teď když konečně tři z jeho nejbližších dostaly tak jednoznačné, privilegované a jediné poslání povědět o jeho vzkříšení alespoň nejužšímu okruhu učedníků – první (a původně i poslední), co o nich čteme: „A nikomu nic neřekly, neboť se bály.“ Takže už prvotní církev se jevila jako poněkud křehká, neslavná a nedostatečná. A právě uprostřed ní už naplno působí Ježíš vzkříšený svou mocí!

Marek nás navíc vtahuje do děje, tím otevřeným koncem. „A nikomu nic neřekly, neboť se bály.“ Opět taková biblická léčba šokem. Jakoby se nás Marek nepřímo ptal: Jak se k tomu teď postavíme?

Ne vždy jsme Ježíšovi vzkříšenému jeho působení usnadnili. Ale působí již!

Co my s tím ode dneška? Co dál?

 

Slovo poslání: 1K 15, 19-28