První čtení: Sk 11, 1-18

Základ kázání: 1K 9, 16-23

 

Poslední dobou se častěji mluví o rozdělené společnosti. Možná tu atmosféru sami cítíte. A možná vás také trápí. Zákopy mezi lidmi různého smýšlení se prohloubily. Střetávají se (anebo se už úplně míjejí) i velmi protichůdné názory. Je to znát nyní v souvislosti s epidemií. Bylo to znát i předtím: Názory na migrační krizi, na ekologické otázky, názory ohledně budoucnosti Evropy… Střetávají se, anebo úplně míjejí. Názory, kam Česká republika má, anebo kam naopak nemá patřit… Kdo nás především ohrožuje, a kdo nám naopak může prospět… Navíc se v takovém podhoubí daří i zprávám vyloženě pokřiveným i záměrně lživým. A také jednostranné a nepřátelské propagandě šířené ze strany zahraničních, protidemokratických mocností.

Někteří vlivní lidé i u nás takového stavu využívají ve svůj prospěch. Manipulují s vyhrocenými náladami. Dál prohlubují vzájemnou nedůvěru a černobílé rozdělení na my a oni. Očerní nějakou skupinu druhých, o které naznačí: Některé naše největší problémy způsobují oni. A tak se vůči nim ohradíme tvrdě a nekompromisně. Manipulátoři posilující takové nálady se chovají jako ti vlci v rouše beránčím. Tváří se, že to myslí dobře, ale ve skutečnosti kořistí a trhají. Rozeštvávají a posilují svůj vlastní vliv na úkor druhých. Ve společnosti, která je už částečně vykořeněná, jejich vliv často nabývá na síle. A tak se uzavírá bludný kruh.

Je sice pravda, že i sám Ježíš říkal: „Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!“ Avšak Ježíš to myslel tak, že pro Boží smiřující vztah k lidem a pro Boží sjednocující pravdu má smysl žít i navzdory nepochopení, nesouhlasu a konfliktům. Má smysl pro ně i trpět. A jít třeba do předem prohraných bitev, když není vyhnutí. Netvářit se, že vše je v pohodě a v klídku.

Ale Ježíš sám nepřiživuje rozdělení proto, aby získával výhody na úkor druhých. Nerozděluje, aby panoval. Naopak, pokorně slouží a osvobozuje, vyvádí z vyhloubených zákopů, sbližuje. Neříká o problémech druhých: S tím nechci nic mít, to je jejich věc, ale naopak přijímá naše problémy za své. Na vlastní kůži odnáší překážky, které klademe druhým do cesty. A tak prokazuje Boží přítomnost právě v té zdejší atmosféře, která je někdy tak plná nepochopení. Až do roztrhání těla ukazuje, kam naše protichůdné zájmy vedou. Celým svým životem otevírá Boží cestu z nich.

V té Kristově cestě pokračuje též apoštol Pavel. Dokládá to i úryvek z jeho dopisu Korintským, který četli dnes. V Kristově Duchu Pavel hledá cesty i k úplně odlišným skupinám lidí, z nichž by se mnozí i navzájem nesnášeli. Přibližuje se i k lidem velmi vzdáleným. Vysvětluje svůj program slovy: Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem … – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona – … i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým… Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé. A vysvětluje, že slovem „získal“ myslí: získal pro evangelium – a tedy pro otevřenost Kristova života, nikoli pro vlastní sobecké zájmy.

Sám Pavel byl původně ortodoxním židem, vzdělaným zástupcem židovských elit. Pronásledoval křesťany. Měl za to, že vede svatou válku proti sektářům a odpadlíkům od víry. Pak prošel podivuhodným životním přerodem a obratem, když se sám setkal se vzkříšeným Kristem a obrátil se k němu. Na vlastním židovském původu si už pak ani trochu nezakládal a nepyšnil se jím. A psal sice, že už ho za nic nepovažuje, ale na druhou stranu ho ani násilně neodvrhl. Dokázal se dál též do židů vcítit, a navíc je obhajoval před lidmi pohanského původu, před případnou protižidovskou povýšeností a pohrdáním. Úplně stejně, jako když obhajoval bratry a sestry z pohanského prostředí před židovskými křesťany. Rozuměl podstatě tradic svých předků. Ale zároveň rozhodně nechtěl, aby z nich cokoliv zbytečně překáželo ve vztazích k lidem odjinud. Nevyžadoval po nikom obřízku. Stoloval zřejmě též s lidmi, co nejedli košer. Žádný z těch nejvzácnějších židovských rituálů by nechtěl druhému vnutit, kdyby v tu chvíli neukazoval přímo k otevřenému vztahu s Kristem. Kdyby v tu chvíli od toho živého vztahu naopak odváděl cizími, nesrozumitelnými, zatěžujícími nároky.

Pavel musel být velmi odvážný v takovém hledání cest, kudy naproti. Z pohledu pravověrných židů se úplně znemožnil; riskoval nejspíš podle nich totální duchovní úpadek a zkázu. (Podobným zápasem procházel třeba i apoštol Petr, jak jsme četli dnes v prvním čtení.) A umím si představit, že ani před ostatními lidmi to Pavel neměl jednoduché, když nikomu černobíle nestranil a zdůrazňoval vždy zároveň smysl vcítění do těch druhých. Upřímný Pavlův zájem však mohl každý prožít sám na sobě, a díky té zkušenosti uznat i věrohodnost Pavlova zájmu o druhé.

Je dobré vcítit se! Vžívat se odlišných prožitků i do těžko pochopitelných problémů druhých. Nezůstávat jen v postoji: Já jsem já, a ten druhý je mimo. Ale přestěhovat se jakoby do kůže druhého a odtud dál mluvit. Je to vysoké umění. Náročná cesta. A navíc může být navenek podezřelá z rozplizlosti vlastní identity, a dokonce i ze zrady „těch svých“ – těch, kteří zůstali až po krk obrněni ve vlastním zákopu. Když ovšem člověk zůstává upevněn ve vztahu ke Kristu, tak není zdaleka jenom bezpáteřním „kam vítr tam plášť“, ale může se naopak sám v Kristu stávat pevninou, propojující oddělené ostrovy druhých.

Vcítění začíná už od základních pocitů. Jak také apoštol Pavel píše na jiném místě: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého.“ Když někdo zrovna zapadá do bahna v hluboké jámě, nepomůže mu, když na něj shora zavolám, ať se raduje, protože venku svítí sluníčko a je hezky Pomůže mu, když za ním do té jámy sestoupím a když mu podám ruku. Sám musím v tu chvíli riskovat, že se přinejmenším ušpiním (nezapadnu-li přímo do té bažiny spolu s ním). Ale je dobré stát se tak trochu jedním z těch, které chci oslovit.

Tak také nejlepší učitelé umějí být sami zároveň hravými dětmi. Anebo když někdo zajde navštívit smutné a osamělé lidi v domově důchodců, zaujme je třeba fotkami a předměty z jejich mládí či jejich srdečními písničkami. (Když člověk mnoho desítek let zpíval evangelické písně, nemusí si už vzpomenout téměř na nic jiného, ale klasickou písničku z našeho zpěvníku si s vámi třeba velmi rád zazpívá.) A nejlepší terapeuti lidí s duševním onemocněním berou situaci pacientů skutečně vážně. Přijímají jejich svět jako část společného světa. Vstoupí i do jejich halucinací a doprovázejí je v nich. Vynacházejí spolu s pacienty cesty, jak se vyhýbat fiktivním nepřátelům atd. (O jednom takovém terapeutovi se vypráví historka, že když ho zavedli za dívkou, která odolávala veškeré léčbě a celý den již jen seděla svlečená na židli, monotónně se kymácela a nic víc, tak za ní přišel, svlékl se, sedl si vedle ní a začal se kymácet ve stejném rytmu, dokud se s ním nerozpovídala.)

Být s druhým v jeho světě. V jeho stavu. A v jeho situaci. (A vůbec s ním nemuset uctívat jeho modly – což ani Pavel rozhodně nechtěl –, a přesto být s ním v jeho prožitcích.) Tak může začínat rozhovor, který je opravdovým dialogem; nejenom dvěma vzájemně se přehlušujícími monology. Tak může začínat rozhovor i s těmi, kdo se už jenom uzavřeli do sebe a s nikým jiným už doopravdy nepromluví.

A živý rozhovor v Kristově Duchu může dál pokračovat a rozvíjet se i přes hranice národů, kultur, jazyků, zvyklostí i tradic. (A proto také přes barikády uvnitř rozdělené společnosti.) O apoštolech je také psáno, že po seslání Ducha svatého začali zvěstovat evangelium pro lidi nejrůznějšího původu srozumitelně. Cyril a Metoděj si dali záležet na jeho překladech do slovanského jazyku, a proto u nás křesťanství zapustilo kořeny díky jejich misii. Mnozí Romové si dodnes připadají dost vzdáleni od gadžovských kostelů, ale zároveň četní Romové s láskou vzpomínají na faráře, kteří se třeba i sami naučili romsky, anebo k nim jinak hledali cesty a upřímně jim vycházeli naproti. Před pár dny zrovna zemřel bývalý chebský českobratrský fafář Lubomír Líbal, na něhož krásně vzpomínali i lidé, s nimiž jsem mluvil v jirkovském azylovém domě. Někteří řeholníci se přestěhovali do ghett, kde sdíleli zoufalství chudých a vykořeněných, čímž navraceli církvi věrohodnost i v dobách, kdy vzrůstala popularita komunismu. Pravoslavný mnich Serafim Rose přitahoval americké pankáče, když jim dával najevo: Vpravdě nevnímáte budoucnost v systému, který vás obklopuje – a dá se to brát tak, že jste zemřeli tomuto světu s Kristem, ale spolu s ním můžete i žít. … Nedávno zemřel také Sváťa Karásek – pověstný farář undergroundu, který mimo jiné chodil s ostatními máničkami do jejich hospod a byl s nimi také svého času uvězněn. Hrál na kytaru, zpíval o Kristu a zvěstoval evangelium. A tak bychom mohli vzpomínat dál a dál.

Ale možná si mezitím už říkáte: Jak se však ztotožnit s příznivci vyloženě nenávistných a zločinných ideologií? S šiřiteli lží? S lidmi nějaké vyloženě protikřesťanské víry? … Přese vše věřím, že i na rozhovory s takovými lidmi má smysl vynakládat námahu. A hledat cesty i k nim. Naslouchat usilovně a hledat alespoň za slovy, alespoň mezi řádky nějaké skryté hodnoty, chráněné rodinné poklady, anebo alespoň nějaký prostor, v němž se lze setkat. Pokud jsem křesťan, neztotožním se s bojovným ateistou či satanistou, a přesto mohu v kontaktu se silně protikřesťansky zaměřenými lidmi upřímně vyznávat i spoustu selhání, pokrytectví a povrchnosti v církvi přítomných. Anebo nemusím se stát bojovným nacionalistou, a přesto mohu vnímat vztah k rodné zemi. Nemusím považovat každého cizince za národní ohrožení, a přesto mohu pochopit touhu po stabilitě a bezpečí. Nemusím se stát fanatickým teroristou, a přesto mohu touze po naprosté duchovní odevzdanosti i zoufalství z proměnlivého moderního světa. A zde se lze koneckonců vrátit i k samotnému apoštolu Pavlovi. Vzkříšený Kristus mu vyšel odevzdaně naproti přímo na cestě Pavlova nenávistného fanatismu. Pak také zapřáhl Pavlovu planoucí energii přímo do otěží své lásky, a vlastně i přijal Pavlovu horlivost pro víru, ale zároveň úplně obrátil její směr.

Sám Pavel po této zkušenosti vyslovuje už závratně bez hranic: „Všem jsem se stal vším, abych získal alespoň některé.“ Sice vás možná pořád tahá za uši ono: abych „získal“ – byť pro víru v Ježíše… Možná si u toho slova pořád ještě říkáte: Tak nehrál přece jen Pavel ten svůj zájem o druhé jenom tak vychytrale jak podomní obchodník, jenom je aby je pro něco přetáhl, přesvědčil a získal? Ale věřím, že čím blíž se setkáme s Kristem, tím hlouběji také rozpoznáme, že právě v Kristu je svoboda ode všech neupřímných her a od jakékoliv zištnosti, že právě v Kristu je možný skutečný zájem o bytosti druhých lidí.

 

Slovo poslání: L 22, 25-27