27. 12. 2020 – L 2, 22-40
První čtení: Ž 71, 14-18
Základ kázání: L 2, 22-40
Setkání starého věku s novým. Setkání starších lidí s mladšími – i se samotným Ježíšem, který je zatím v plenkách. Předání štafety napříč generacemi. Střetnutí minulosti Božího lidu s jeho budoucností. Setkání prastarých dějin Izraele s rodícími se dějinami národů obracejících se ke Kristu. To všechno a určitě i leccos dalšího probleskovalo tehdy mezi Simeonem, Annou, Marií, Josefem, samotným novorozeným Ježíšem Kristem.
Zažíváme též, anebo zažijeme ještě nějaká podobně podivuhodná střetnutí? Prolnutí? Vzájemná obohacení mezi starým a novým – v prostoru Kristovy přítomnosti? Lze předat něco zvlášť cenného na prahu Nového roku? Může se překvapivě spojit něco přicházejícího z budoucnosti s něčím hodnotným z minulosti – v úžině přítomnosti přechodového období koronavirové krize? Předáváte si něco důležitého napříč generacemi v rodinách? Mohou se nečekaně a podivuhodně setkat lidé či celé skupiny lidí kolem vás? A jak bude pokračovat příběh Kristovy církve v následujících letech? Co ještě současné generace věřících z přicházející Kristovy budoucnosti přijmou? A jaký vklad třeba z naší českobratrské minulosti bude stát za odevzdání těm budoucím? Jaká slova? A jaké dotyky?
Je dobré, když lidé v průběhu přechodového období stanou v pravý čas na pravém místě. Je dobré, když nastane chvíle sjednocení mezi tím odcházejícím i přicházejícím, co si vzájemně ztělesňují. Setkání Simeona a prorokyně Anny s Marií, s Josefem, a hlavně s novorozeným Ježíšem bylo velmi dobré.
Josef a Marie šli tehdy s Ježíšem v náručí do chrámu, aby tam obětovali na znamení zasvěcení novorozeněte Hospodinu. Jednali pravověrně podle židovských tradic. Ale naštěstí nezůstalo jen u formálního náboženství. Důležitější bylo, že chrám se stal zvláštním prostředím setkání věřících s Kristem i mezi sebou navzájem. Marie s Josefem šli tehdy obětovat jenom dvě hrdličky nebo dvě holoubata, což znamenalo, že neměli ani na obětního beránka, a proto volili levnější dovolené řešení. I ve svých nedostatcích však zůstali otevřeni něčemu jinému než svým starostem.
O Simeonovi nevíme nic dalšího, než co píše Lukáš v této kapitole. Ani ten Simeon se tedy nemusel těšit významnějšímu postavení v tehdejší společnosti. A prorokyně Anna nejspíš vypadala jako někdo, kdo zůstal vyloženě vzadu. Kdo svůj život spíš prohrál. Sedm let provdaná, pak celé desítky let vdovou. Dá se odhadnout, že byla chudá a nezajištěná. A mohla by být i zahořklá a nešťastná.
Mohli by oba se Simeonem hořekovat, že staré staré dobré časy odešly a svět se nenávratně pokazil. Jejich duchovní síla a inspirace spočívá mimo jiné v tom, že takhle právě vůbec nehořekovali. Naopak. Sloužili už jen svým nadějeplným čekáním. Přestože taková Anna navenek neoslňovala žádnými výkony… Z pohledu těch, kdo jsou zaměřeni na výkon, žila až nepochopitelně pasivně. Možná, že ani Simeon nikoho neuhranul žádnou zvláštní prací. Avšak svým naladěním na Boží věci slouží oba – jakožto vynikající příjemci rozhlasu Božího slova. O Anně navíc čteme, že systematicky rozvíjela modlitební i postní život v chrámu. (A Bohu díky za všechny babičky, které se i v této době soustavněji modlí – též za nás a pro nás ostatní. Také takto se v církvi navzájem doplňujeme.)
Na první pohled sice Anna vypadá jen jako chudá vdova. Jako někdo z těch pár procent lidí, kteří by mohli třeba předčasně umřít na koronavirus bez výraznějšího povšimnutí. Ale z Ježíšova úhlu pohledu je ona určitě tou blahoslavenou chudou. A navíc i blahoslavenou chudou v duchu. Zůstává pokorná, svým způsobem až prázdná jako nádoba toužící po naplnění.
O Simeonovi ani nevíme, kolik mu bylo let. Podle církevní tradice jde o starce Simeona. Přímo z našeho biblického textu vyplývá přinejmenším tolik, že reálně vyhlížel smrt. Dost možná rekapituloval svůj život smrti tváří v tvář. Ale něco mu pořád scházelo. Nějaká třešnička na dortu. Boží tečka za lidským příběhem. Simeonův čas dosud neuzrál. I přes jeho spravedlnost a zbožnost zůstalo něco tak bolestně nenaplněného. Neukázal se doposud výhled na konec tunelu, k budoucnosti pro Boží lid ubezpečující a příznivé. Simeon dosud nespatřil zaslíbenou zemi na obzoru. Jeho vyhlídka víry však bohudíky otevřená zůstává: Simeon drží na paměti, jak mu bylo „Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše.“
Simeon ani Anna naštěstí nepodlehli zahořklosti, pocitům marnosti života či zkaženosti doby. A nepodlehli naštěstí ani pouhému nostalgickému stýskání po zašlých časech. I ve svých nedostatcích zůstali otevřeni novému, vzácnému setkání.
A tak se Josef, Marie, Anna i Simeon – i přes svou vlastní nezajištěnost, nenápadnost, křehkost – navěky stali soudržnými články dlouhého řetězu věřících pokračujícího napříč časem a prostorem. A jejich slova nám znějí i po všech těch letech živě, inspirativně a aktuálně.
Simeon konečně tváří v tvář Ježíšovi vidí celkový smysl, sjednocení a završení života. Přijímá Ježíše do náručí. Chválí Boha. A dochází pokoje. A jeho chvalozpěv, tak jak je tradičně zachycen, se dokonce stal klasickou, velmi rozšířenou církevní modlitbou. Někde se zpívá též po Večeři Páně. Simeonovo kantikum – Nunc domittis…: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“
A Simeon žehná a mluví přitom dál jako člověk opravdové hloubky a vnitřní celistvosti. Neříká jen sladká, líbivá slova. Neprojevuje se jen jako roztomilý dědeček, kterého bychom přijali spíš se shovívavým nadhledem. Naopak. Žehná jim, ale zároveň prorokuje až nečekaně syrově a drsně: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ – Tak upozorňuje Marii. Předává nesnadnou pravdu o životě. Ukazuje už na cestu kříže. A na zármutek matky přicházející o syna. Na těžké zápasy víry. Také vánoční čas se ocitá v tomto stínu. Anebo lépe řečeno v tomto zvláštním světle. I Simeonova nepopulární slova však zůstávají součástí vzájemného obohacení. Dokonce právě ona zůstávají spojena s tímto požehnáním. K lidsky i duchovně zralému setkání patří též otevřenost k přijetí náročných, někdy i bolestných skutečností. Ve světle Kristovy přítomnosti se však přijmout dají.
Po Simeonovi přichází Anna. Také ona se dočkala. Též ona dosvědčuje Ježíšův význam. I její existence najednou dostala ještě další rozměr: „v tu chvíli k nim přistoupila, chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma.“
Vzájemné obohacení na prahu Ježíšovy budoucnosti se už začíná šířit jako epidemie.
Slovo poslání: 1J 1, 1-4