První čtení: L 15, 1-17
Základ kázání: Mt 15, 21-28

Milí přátelé, je štěstí žít v Kristově přízni. Jeho milost vlastně není žádná samozřejmost. A někdy s námi Kristus jedná nečekaně a nesrozumitelně. A někdy se také ocitá na neobvyklých místech, v neobvyklých situacích, kde by jej většinou nehledali ostatní.
Na počátku dnešního příběhu se ocitl se svými učedníky kdesi na periferii židovského světa – nebo ve vnitrozemí světa pohanského – v okolí Týru a Sidónu. Ocitají se zde po Ježíšově sporu s farizeji a zákoníky. Poté, co se pokoušel přesvědčit příslušníky těchto náboženských elit, že otázky duchovní čistoty nevyřešíme pouhým vnějším dodržováním příkazů. K čemupak jsou nám příkazy, vyplavují-li hlubiny našich srdcí prázdnotu a tmu? Ale zabydlí-li se v nás milost Boží a víra Boží a touha po něm, nebudeme ho přece chtít od sebe odhánět. Avšak z dosahu farizeů a zákoníku podle dnešního zvěstování Ježíš s učedníky odcházejí. Možná i unikají. Z konzervativního centra kamsi do podezřelého okolí Týru a Sidónu. A když už tudy procházejí, najde i zde Ježíš nějakou tu zatoulanou ovci z izraelského domu? Třeba nějaké Židy v diaspoře, kteří by rádi uvítali vzácené hosty?
Najednou nečekaná osoba nachází Ježíše:„A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: ‚Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.‘“ Kananejská žena – tedy pohanka každým coulem. Zástupkyně všeho nečistého, co se v okolí Týru a Sidónu věky a věky kumulovalo. Tato města byla po staletí přístavními křižovatkami oplývajícími blahobytem. Vnější blahobyt někdy může umocňovat vnitřní prázdnotu – když lidé slouží v první řadě věcem a přestávají se věnovat sobě navzájem, potažmo vlastnímu hlubšímu duchovnímu určení. Jeden z vykladačů toho znepokojivého textu například zohlednil představu, že k matčinu pohanství patřily sklony jako upřednostňování kariéry a podobných odosobněných záležitostí před vztahem k vlastní dceři, což nakonec přivedlo dceru na pokraj zoufalství, a proto musel Ježíš matku také z terapeutických důvodů svým výrokem vystavit jakési zážitkové pedagogice: „Nesluší se vzít chléb dětem…“ Tak zní jen jedna z možností výkladu.
Je jisté, že ženina dcera trpí, ať už v ní ožilo cokoliv, čím týrské a sidónské kraje žily. „Hrozně ji trápí ďábelství“ – překládají kraličtí. I její matka zajisté už značně trpí. Možná ji život s tak zle postiženou dcerou dohnal na pokraj sil. Lze si představit i to, že se vyčerpávají navzájem; obě zčásti oběti a trochu také spolupůsobitelky zakletého stavu.
Nelze se ostatně divit nikomu, kdo se dlouhodobě stará o svého nemocného nebo jakkoliv bezmocného blízkého, když jemu samotnému už docházejí síly. Je důležité uchovat si volný prostor i pro něco jiného než pro těžkosti těch, kdo nás obklopují. Každý z nás potřebuje domov – jakožto místo, kde zbývá trocha klidu a kam se člověku chce vracet. Proto občas nezbývá než vyjít z neuspokojivých podmínek, abychom potkali toho, kdo dodá návratu smysl.
A hle, „kananejská žena z těch končin vyšla.“ Snad se odvážila poodstoupit – od své beznadějné situace i od všudypřítomné kananejské atmosféry. Na dohled odtud prochází někdo, kdo za ten odstup stojí. Koho stojí za to se dovolat. A žena hledá společný jazyk: „Pane, Synu Davidův!“ Zkouší oslovit neznámého. Podmanit si ho, přilákat ho. Možná, že oslovení zní exoticky, bájně a neuchopitelně. Ale v houšti pojmenování pro tuzemská božstva představuje střípek naděje, která se zatřpytila odjinud.
Podobně jako kananejská žena voláme Krista tituly, které známe z doslechu. Ale k čemu by nám bylo jen neúčastně slabikovat sousloví jako Syn Davidův, Syn Boží, jedna osoba trojice? Bez cizího přízvuku, ale zároveň bez nekompromisního přání dovolat se nepojmenovatelného Boha? Ženina touha se ale nezastavuje na ničem vnějším. Na ničem jiném, než na Vytouženém. „Smiluj se nade mnou, pane!“ Kyrie eleison. Jak na to Kristus odpoví?
Ticho jak v hrobě. Neodpověděl jí ani slovo. Ticho jak pustota prázdná země, jako tma visící nad propastnou tůní. Avšak než Kristus cokoliv vyřkne, vyslovují svou prosbu učedníci:
„Zbav se jí, vždyť za námi křičí.“ Nevíme jistě, jestli volali „odbuď ji“, nebo „vyhov ji“ – snad šlo o ambivalentní směs obojího. Je to docela spletité komunikační bludiště: Bůh mlčí. Žena momentálně nevnímá nic jiného než svůj problém, který je jistě reálný. Volá o smilování velice naléhavě, možná i docela sebejistě. Učedníci mají možná svých starostí i trmácení po okolí Týru a Sidónu dost. Bylo by jistě ideální, kdyby se u Krista za ženu hezky přimluvili. Ve skutečnosti spíš chtějí alespoň záležitost té cizí pohanky nemuset dále neřešit.
I církev se občas ocitá v postavení, kdy si už neví rady s veškerou nouzí okolního světa. Někteří z nás mají vlastní existenční těžkosti. Ale jsou součástí našeho společenství a nepopiratelně k sobě patříme. Jiné lidi vnímáme spíš jako cizí a zdá se nám, že už přestáváme mít kapacitu na to, abychom pojmuli i jejich nouzi. V dnešní době pochopitelně podobné emoce snadno vyvolá například příliv uprchlíků. Navíc je možné, že někdo z těch lidí, kteří tak křičí, bude křičet tím nepříjemněji, čím bolestnější jeho záležitost bude… Lidi, kteří žádají o pomoc spořádaně, a nikoho citově nevydírají, slyšíme bez větších zábran. Lidé, které odmítnou všichni, upadají do tím větších problémů. Tím úpěnlivěji volají. Někdy už bychom chtěli konečně vyřešit jejich otázku; pro klid duše. Je jistě lepší zavolat Krista do takových situací s jakoukoliv emocí než vůbec. – Ale vraťme se k němu.
On přece musí brát ženino volání vážněji než jeho učedníci. Co by to bylo Mesiáše, kdyby se ho tak hluboká bolest nedotýkala? Ale cože kananejské ženě odpověděl? „Nejsem poslán než ke ztraceným ovcím lidu izraelského.“ Co mu v tu chvíli letělo hlavou? Vyprázdnil by své poslání, kdyby kvůli záležitostem pohanů přestal řešit záležitosti souvěrců? Chtěl by ženu vystavit nějaké drsné zkoušce? Konfrontovat ji s její odcizeností? Jak se ti dva spolu sejdou na poli společné víry? Jak on jí může pomoct? Je Kristus automat na slitování?
Zoufalství ženy vzrůstá. Vyburcovalo ji k tím větší aktivitě. Přistoupila, „klaněla se mu a řekla: ‚Pane, pomoz mi!‘“ Nejúpěnlivější gesto. Úcta vzdávaná božské bytosti. „Pane.“ Všichni, kdo tohle nepřestanou opakovat, jsou vlastně hrdinové víry. I když si tak vůbec nepřipadají. I když jimi otřásá Boží mlčení nebo dojem Božího odmítnutí. Jsme hrdinové víry, když nepřestáváme – a někdy už jen mechanicky a utahaně – opakovat naše Kyrie. Kdy už Pán odpoví hrdinům víry? I těm nejrezignovanějším a nejzoufalejším? Ticho jak před bouří. Ticho jak v hrobě. A co Ježíš odpověděl kananejské ženě?
„Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ Tečka. Jako by ženě dal nepokrytě najevo, že mu nestojí za povšimnutí utrpení prašivých pohanských psů. Dcera, nedcera. Co na to říct?
„Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ Žena je pevně rozhodnuta komunikovat s Kristem na jakékoliv úrovni. Považuje za důležitější pokračovat v rozhovoru, než se urazit. Rozhodně považuje za důležitější život své dcery než vlastní zhrzenou hrdost. Otázky vyvolenosti izraelského lidu jsou pro ni příliš malicherné na to, aby si jimi nechala zakalit rozhovor s Mesiášem izraelského původu. Snad se ta žena alespoň instinktivně chytila naděje, že nad jedním hříšníkem činícím pokání panuje v nebi větší radost než nad devadesáti devíti spravedlivými – kteří pokání nepotřebují. Kdo vyzná, že je pes, ten má snad ještě šanci stát se alespoň provizorní ovcí. Marnotratný syn se vrací k otci a říká: „Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze tvých nádeníků.“
Kananejská žena, ta marnotratná nedcera z ne-lidu, trpí teď za svou dceru. „Jsem-li pro tebe pes, pak jsem pes. Jestli jsi Kristus, buď Kristem i pro mě! Smiluj se nade mnou! Zkoušíš snad velikost mé víry? Opravdu nemám nic velikého, co bych ti mohla nabídnout. A jsem já zkouškou tvého mesiášství? “ Kananejská žena důstojně reprezentuje naší pohanskou smečku. Kristus nám přece slíbil, že i víra o velikosti semínka nakonec pohne horou. Vždyť v každém zrníčku, jež mezi námi vyklíčí, užuž snad oči milujícího rozpoznávají úrodná pole… Vždyť samo zrnko hořčičné je už těhotné obrazem ptáků, kteří se zahnízdí ve větvích. Vždyť i ten převrácený Jákob byl přejmenován na Izraele. Vždyť Izrael se rozkládal i na kananejském území…
Ženo, „tvá víra je veliká, staň se ti tak, jak chceš.“ Tvá víra spoluzrodila nové skutečnosti. Tvůj svět teď přijímá Ducha vznášejícího se nad vodami. Mé a tvé chtění je v tuto chvíli společné. Mezi mnou a tebou teď existuje hluboké pouto. Mezi tebou a tvou dcerou teď probleskuje živé slovo. Bůh řekl: „Budiž světlo.“ Tvůj domov se stává prozářeným.
„A od té hodiny byla její dcera zdráva.“ Kolik života vzejde z jednoho drobečku Stvořitelovy vůle? Je mi trochu líto, že nevíme, co se dělo s kananejskou ženou a s její dcerou dál, zda se spokojily s jedním zázrakem, nebo zda celý jejich další život získal nové směřování. Předaly nám napříč věky jako štafetový kolík hlavně to věčné Kyrie eleison.
My sami jej bez zábran opakujeme v neutuchající důvěře. Nemusíme už být zdaleka jen nějakými psy – i když jsme jenom prach. Díky Bohu už smíme stále dokola volat jako děti: „Abba – Otče“. Kristus je schopen najít ztracenou ovci i tam, kde předtím nebyla žádná. A náš příběh nemusí vysvobozením od hrozného ďábelství končit; může jím začínat. Nechť se počáteční touha rozhojňuje. S radostí přijímejme hojnost chleba při Večeři Páně – a nejlepší víno k tomu.