První čtení: Ez 33, 7-11

Základ kázání: Mt 18, 10-20

Slyšeli jsme už minulou neděli Kristovo podobenství o ztracené ovci. Slyšeli jsme, jak Ježíš skrze ten příběh přibližuje svůj přístup k různým zjevným hříšníkům. A Ježíš tento svůj přístup předává i nám věřícím.

Teď ve dnech nouzového stavu možná tím častěji vysvítá, jak důležité je zajímat se o druhého člověka jednotlivě a osobně. Někdo podléhá strachu. Někdo onemocněl koronavirem. Někdo se dostává do finančních problémů. Každý má ve své izolaci své vlastní problémy a potřeby. Osobní zájem a podpora může i na dálku pomoci.

Ale něco podobného platí i v duchovní oblasti. A platí to i jindy. A – i když tak leckdo z nás není zvyklý přemýšlet – Ježíš dává najevo, že pomoci se dá člověku také od hříchu… I když nám může být cizí sklon vyhledávat druhého kvůli tomu, že hřeší. Je ale fakt, že z pohledu víry zhřešit neznamená jen nějakou banalitu typu „zahřešit si“ a sníst tabulku čokolády na posezení. Z pohledu víry hřích znamená zásadní problém, vyplývající z hluboce narušeného vztahu s Bohem. Realizovat hřích pak vede k duchovní zhoubě člověka i k šíření rozkladu do celého společenství. Pokud to jde, pak je dobré pomoci člověku vybřednout z takto závažného problému.

Zůstává přitom nejdůležitější, že Ježíš předává právě svůj přístup k hříšníkovi. Přístup láskyplné pozornosti. Přístup otevřeného zájmu o celého druhého člověka se všemi jeho problémy, ale i přednostmi. A Kristova cesta je cestou průchozí mezi našimi slepými uličkami. Nevede daleko třeba začít hřešícího bratra pomlouvat, rozšířit o něm za jeho zády ve společenství špatnou pověst a odvrátit se od něj. A ve slepé uličce může skončit i cesta zdánlivě tolerantnější: Tedy zachovat úplnou lhostejnost k životu druhého člověka. Pomyslet si, že beztak odpovídá za svůj život jen on sám a že jeho problémy nejsou moje věc.

Ale i když mi život druhého člověka lhostejný není, přesto nezní nijak samozřejmě: zasahovat druhému do života. Tu nesamozřejmost myslím naznačuje i rozdíl mezi jednotlivými variantami nejstarších zápisů biblického textu, o kterém dnes přemýšlíme. Jedna varianta totiž zní: „Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho“, tedy výslovně: Když se tě ta věc osobně týká. O to zajímavější je domýšlet ve světle Ježíšova pastýřského přístupu, že když se někdo proviní přímo proti tobě, můžeš i k takovému člověku přistoupit jako ke ztracené ovci, která může být i s tvou spoluprací nalezena. Ale podle této varianty tedy stojí za rozhovor, když tvůj bratr zhřeší proti obě. Podle jiné varianty Ježíš říká: „Když tvůj bratr zhřeší“ obecně.

A mimoto stojí za zmínku k výrazu přeloženému jako „pokárej ho“, že řecký originál nese širší škálu významů jako: odkryj mu jeho hřích, usvědč ho v jeho špatnosti, přesvědč ho – čili: věrohodně mu problém objasni a osvětli, nejenom moralisticky kárej. V první řadě však stojí za povšimnutí vůbec fakt, že Ježíš mluví o tvém bratru, případně o tvé sestře. Nikoliv o někom cizím, kritizovaném bez bližší účasti. A mluví o bratru, kterého můžeš (opět, či dokonce teprve?) důvěrně získat!

Je fakt, že může být na místě za druhým člověkem zajít i tehdy, když se mě jeho průšvihy sice netýkají přímo, ale přesto mu lze dát najevo upřímný zájem o hledání cesty z jeho problémů… A také zájem o problémy, které způsobuje dalším lidem v okolí! Na jednu stranu bych nechtěl nikomu zasahovat do života neomaleně. Na druhou stranu třeba na kauzách sexuálního zneužívání v církvi, kterých teď vyplouvá na povrch tolik, je jasně vidět, nakolik je někdy potřeba zabývat se hříchy druhých na rovinu a nezametat je pod koberec. A v církvi navíc máme ohromnou výhodu rozhovorů vedených vědomě před Boží tváří. A také společných modliteb!

Ale zdráháme se i proto, že existuje už bezpočet špatných zkušeností s moralizováním. A církev v téhle oblasti opravdu nadělala hodně chyb. Nevěřící si pod slovem „církev“ mnohdy automaticky představují karikaturu, velkého inkvizitora, který chce zmanipulovaným ovečkám všestranně zasahovat do života a ovládat je skrz pocity viny. A přitom sám skrývá fůru kostlivců ve skříni.

Je fakt, že představitelé církve už po staletí zneužívali moc nad svěřenými lidmi. I mezi běžnými věřícími se mnohdy projevovala zákonická arogance. (A občas dosud projevuje.) Nejsme proti ní imunní ani v evangelických sborech. Zatímco Kristus chce s nasazením vlastního života zbloudilého přitáhnout, křesťané ho někdy svou necitlivostí odrazují. Škodu lze způsobit už tehdy, když se zájem o celou lidskou bytost omezí na pouhé pokusy o napravení hříšníka. Ale co hůř: Někdy i takové pokusy o nápravu druhého mohou být spíše součástí přetvářky, která se pod maskou zbožnosti nad druhého vyvyšuje s úmyslem ho shodit, popřípadě ho přímo skrytě šikanovat.

Každopádně si asi dovedete představit, že druhého člověka nemáte velkou šanci zaujmout, pokud on necítí, že vám na něm opravdu záleží. V Prvním listu Janově dokonce stojí na motivy Ježíšova pastýřského přístupu napsáno: „Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry.“ … To je velká síla! Ale když z tebe někdo vycítí alespoň náznak toho, že bys za něj třeba i život položil, pak bude s tebou tím spíše chtít mluvit i o svých problémech a selháních. Když z tebe ovšem naopak vycítí, že – nejenže nemáš náladu za něho pokládat život, ale že ve skutečnosti tě celkově moc nezajímá – pak nevezme ani váš rozhovor o svých selháních tak vážně. Zajisté i v církvi míváme v téhle oblasti rezervy.

Tak Bohu díky, že Kristus nám předává úplně jiný přístup k lidem, než jaký bývá mezi námi hříšníky obvyklý. Přístup od začátku motivovaný bytostným nasazením pro druhého. Nasazením, jež může přispět i k záchraně od smrti s velkým S.

Odcituji ještě slova apoštola Pavla, který též originálně přibližuje přístup dobrého pastýře: „Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ Tedy brát soucitně, v duchu mírnosti na sebe, co druhého tíží… To, s čím si neumí sám pomoct. Spolunést jeho problémy, jako by byly mé vlastní. Vycházet z takhle ryzího zájmu o druhého.

Někdo však třeba i nefalšovaným zájmem pohrdne a odmítne vás brát vážně. Ježíš pak pokračuje slovy: Nedá-li si říct, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva lidi, abyste se ho společně pokusili věrohodně přesvědčit. A když ani je neposlechne, potom věc oznam celému společenství církve. A když neuposlechne ani společenství církve, ať je ti jako pohan nebo celník. Ani u těchto Ježíšových slov bychom neměli zapomenout, že je vyslovuje dobrý pastýř. Nikoli velký inkvizitor. Nikoli tvrdý a nelítostný učitel, který by pořád jen plánoval postupy typu: třídní důtka, pak ředitelská důtka, trojka z chování, pak vyloučení. Ježíšova v duchu slov o dobrém pastýřovi napořád inspiruje k tomu, jak přistupovat k druhým nejen pravdivě, ale zároveň i co nejcitlivěji a co nejohleduplněji: Když u někoho vnímám závažný problém, nemusím ho přece nejdřív pomluvit před celou církví. Naopak se s ním mohu napřed odvážit promluvit mezi čtyřma očima. A pokud to vezme vážně, tak bude moc fajn, když celá záležitost mezi čtyřma očima již zůstane. (Pokud by nebylo na místě ji zpracovat v širším okruhu poškozených a traumatizovaných osob.) Ježíš nabízí cestu, jak druhého co nejméně pranýřovat. Teprve kdyby zůstal evidentně zatvrzelý i vůči dalšímu jednomu nebo dvěma věrohodným souvěrcům, potom lze záležitost předestřít celému místnímu společenství církve. Tady se koneckonců všichni též mohou za daného člověka modlit. (A na již zmíněných případech sexuálního zneužívání vidíme, že někdy působí úzdravně ututlávané problémy zveřejnit.)

Až kdyby s hřešícím nijak nepohnula ani spoluúčast celého společenství, „ať je ti“ takový člověk „jako pohan nebo celník“, říká Ježíš. To jsou už temně znějící slova… Cítíme z nich jasnou distanci. Ale když si představíme, co všechno takovému případu předcházelo, včetně pokusu o rozřešení záležitosti před celým místním společenstvím církve, a když si představíme, jak někdo i potom zůstane neoblomně zatvrzelý, pak skutečně vyvstane otázka, jaké má takový člověk ve společenství místo a jaká mu v něm může náležet důvěra a odpovědnost. Ať je ti jako pohan nebo celník. Ale i k pohanům nebo k celníkům přece Ježíš přistupoval s láskou a s pozváním k otevřenému životu, s pozváním k proměně, s pozváním k pokání… Cítíme jenom, že jsme se ocitli už někde na druhém konci cesty s tím zatvrzele hřešícím člověkem… Kéž by se i ten druhý konec znovu dodatečně obrátil v nový začátek.

Zodpovědný je přístup dobrého pastýře. Rozhodně ovci neodrazuje a nenechává ji ledabyle na pospas nebezpečí… Pokud se ovce samotná úplně nezblázní a neuteče i před trpělivě ji hledajícím pastýřem sama od sebe definitivně.

A zvláštní odpovědnost naznačují také další Ježíšova slova – v řeckém originále: „Cokoliv svážete na zemi, bude svázáno v nebi, cokoliv rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi.“ Cokoliv spojíte nebo rozpojíte ve svých vztazích, má přímo nebeský dosah. Vaše role je pro druhé lidi tak významná!

Jako Ježíšovi zmocněnci na zemi můžeme druhým lidem hodně pomoci, ale i hodně ublížit. Ať tedy z našeho přístupu vyzařuje skutečná Ježíšova inspirace!

Slovo poslání: Jk 5, 19-20 (v Kralickém znění)