První čtení: Ex 14, 10-31

Základ kázání: J 20, 19-23

Zase se vracíme k té první velikonoční neděli. Den zatím všední. A zdá se, že pochopitelně není co slavit. Vládne spíš truchlení. A deziluze. Věřící nevěřící. V izolaci. Za zavřenými dveřmi. Někde doma jak uvězněni. Ze strachu před pronásledovateli. Ze strachu z neznámé budoucnosti. Ze strachu z konce. Po Ježíšově ukřižování. Sice už zazněla nějaká zvěst o setkání se Vzkříšeným… Ale kdo by teď věřil Marii Magdalské nebo komukoliv, kdo by něco podobného tvrdil?

Zatím je nespojuje víra. Zatím je spojuje strach. A strach přece lidi nespojuje. Jeden se o druhého nemohou opřít. Zoufalé ne-shromáždění. Každý tu končí ve vlastní, soukromé izolaci. Nejsou otevřeni. Uzavřeni jsou, což v takové chvíli vypadá zcela přirozeně. Ale je to smutné.

Podivné Velikonoce. Z vnějšího lidského pohledu: Stísněné, zkažené, divné.

Z Božího pohledu? Z Božího pohledu krásné, nabité příležitostmi a přeplněné životem. Za prvé: Z největší izolace odvalen nejtěžší náhrobní kámen. To byl krok jedna. Ostatní už začínají navazovat. Z Boží strany je jasné, že všechno dobře dopadne. Naučit se tak vidět Božíma očima. V Kristově Duchu moct vnímat!

Učedníci se dosud krčí oslepeni. A ochromeni vývojem posledních dní.

A právě v tu chvíli – z ničeho nic – jak zloděj v noci – jak v noční můře motýl – Vzkříšený Kristus: „Pokoj vám.“ Pro Krista nejsou bariéry překážkou. A nic nás neodloučí od jeho lásky. Ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti… Ani zavřené dveře. Ani soužení, ani úzkost ani pronásledování… Ani koronavirus. Kristus je samozřejmě větší než koronavirus. Jakási útěcha spočívá třeba už v tom, že od koronaviru nás zavřené dveře oddělit mohou. Oč větší útěcha spočívá v tom, že od Krista nás zavřené dveře oddělit nemohou!

Ježíš se postavil „uprostřed nich a řekl: ‚Pokoj vám.‘“ Na první poslech obyčejně pozdravil. Ve stylu dobrý den. Na druhý poslech pozdravil nevšedně. Vyjádřil nejhlubší Boží přání. Na třetí poslech zní Boží slovo pokoje přímo doprostřed úzkosti a stresu. Zvedá se protivítr otevírající neprůchozí moře obav. Zní přání pokoje, navíc možná i do provinilosti učedníků, kteří též mohli uvažovat o tom, že už nedokázali na Ježíšově ukřižování nic změnit. Petr Ježíše zapřel. Nezmohli se už na nic moc kloudného. Přirozeně se někdy ozve i podvědomá obava: „Nepřijde nás ještě zesnulý strašit?“

„‚Pokoj vám.‘ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. A učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.“ Ano, už předtím je uklidňoval: „Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.“ Kdo by si ovšem sám od sebe vzpomněl na podobné neuvěřitelné náznaky a přísliby? Ale Kristus přišel. Dává se poznat. A tak se rozveselili radostí nezcizitelnou, nezničitelnou. Uprostřed trápení kolem. Vždyť venku za dveřmi se mezitím nic objektivního nezměnilo. Důvody ke strachu nepominuly. To samé ohrožení trvá. Jen jejich izolace se proměnila k nepoznání. Není to naivní radost? Není to iluzorní proměna?

Ne, vždyť jim ukázal ruce a bok. Ty otevřené rány. Účinné očkování proti naivitě. Působivé v této uzavřenosti. Nefalšovaná legitimace Ježíšovy identity. Vzkříšený je ten Ukřižovaný. Ten Ukřižovaný je Vzkříšený. A s odpuštěním přichází ten, komu ostatní opravdu ublížili. Ten, kdo má opravdu co odpouštět. Ten, kdo se našim problémům zdaleka nevyhnul. On vyslovuje přesvědčivé přání pokoje. Pozdrav tohoto Vzkříšeného má prokazatelnou váhu.

„Pokoj vám“ říká; „Šalom“, což naznačuje zvláštní smysl slova. Když někdo běžně řekne: „Dej mi pokoj,“ může tím myslet také: „nech mě být, jdi pryč, nezacláněj.“ Zanech mě v izolaci. Kristovo přání však nese opačný náboj: Neponechám vás v izolaci. Nenechávám vás být – sobě samým na pospas. Neposílám vás pryč. V úplně protichůdném smyslu říkám: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Svým vlastním směrem vás posílám. Svým pokojem vás uvádím do pohybu. Z uzavřenosti vás proměňuji v otevřené pro druhé.

Ježíšův pokoj znamená daleko víc než jen klídek, relax, šlofíček. Šalom – nejdokonalejší Boží stav. Ve slovním kořeni š-l-m zní zachovalost, neporušenost, úplnost, završenost, naplnění, celistvost, nejvyšší harmonie. Požehnání nad každé pomyšlení. To všechno Kristus již přináší doprostřed lidské neuspořádanosti. Doprostřed strachu. Doprostřed stresu. Doprostřed provizoria, v němž jsou učedníci shromážděni. Do pokračujících životních zápasů. Do nejistoty, jak věci dopadnou. Šalom – příslib a předzvěst. Zdaleka nejenom příslib. Reálný předpokoj vykoupeného vesmíru. Věřící mohou již v Kristově stabilitě kotvit. A takto stabilizováni žít dál. Procházet životem, ať se děje, co se děje. I utrpením procházet. Chráněni před trvalým zhroucením.

A Kristus neříká jen slova. Předává svou vlastní životní energii. Dechl na ně „a řekl jim: ‚Přijměte Ducha svatého.“ Jako kdyby jim teprve vdechl dech života. Jako kdyby je znovu stvořil. Uprostřed starého světa, jenž k zániku vede – v němž Ježíš skončil ukřižován. Uprostřed planety poseté křížovými cestami. Uprostřed labyrintů hříchu. Jako kdyby se tady už zároveň začínala rozprostírat rekonstruovaná, bezbariérová zahrada Eden, v níž Bůh nyní vdechuje čerstvý dech života nově zformovaným lidem.

A jaké jsou hlavní známky toho života? „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny“. Tak zní ten základní impuls. Kristus pak dodává: Komu zadržíte hříchy, tomu jsou zadrženy. Nejdůležitější úkol podle těchto slov spočívá v šíření Kristova smíření. Nikoli v bombastičtějších divech. Prostě v té často tak nenápadné a náročné a vytrvalé práci na mezilidských vztazích. Možná si v této souvislosti znovu vybavíte i slova od apoštola Pavla, na něž jsem kázal o Velký pátek: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové. To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření.“ (2K 5, 17-19.) Vzácné a dá se říct revoluční poslání doprostřed lidské uzavřenosti. Doprostřed selhání starého světa. Doprostřed konce. Vždyť přece odpuštění umožňuje nový začátek.

Zbývá jen dodat, že neprůhledně znějící slova: „komu zadržíte hříchy, tomu jsou zadrženy“ neznamenají, že by k poslání učedníků patřilo také libovolně neodpouštět. Ano, dá se říct, že během odpuštění dává smysl i pravdivé pojmenování hříchu – ať už nahlas či v empatické tichosti. Z podstaty odpuštění je hřích vystaven účinku světla. A světlo též objasňuje, kam hřích vede. Osvobodivě, nikoli trýznivě objasňuje. I nemoc má být diagnostikována, aby mohla být vyléčena. A Kristovo odpuštění reálně léčivě účinkuje. Není to jenom laciná limonáda. Skutečně má vést k ukončení hříchu! A osvětluje-li Boží světlo hříchy člověka, který po jejich odpuštění netouží, ukazuje se v něm jeho zablokovanost v nich. To je pravda.

A pak se dá snad ještě dodat, že někdy vede delší lidská cesta k vnitřnímu přijetí smíření. Avšak z Kristovy strany se smíření nabízí od začátku celé. Nejenom jako cíl, ale i jako východisko cesty. Vždyť Kristus nepřišel hříšníky zahubit, ale zachránit. Proto se za všechny úplně obětoval… A proto mají být ze strany věřících podniknuty všechny kroky s otevřeností výhledem ke smíření Kristovu. Včetně eventuálních nepopulárních rozhodnutí, pokud je třeba ozřejmit něčí závažnou, vytěsňovanou vinu.

Ve víře ovšem nezbývá místo pro libovůli neodpustit. Zbývá přinejhorším posmutněle konstatovat chronickou zatvrzelost druhého. Ale koketovat s libovůlí neodpustit by bylo jak chtít hrát ve světě Kristových možností ruskou ruletu. Neodpustit znamená opravdu neodpustit – a to je hazard se životem. Spolupracovat s Kristem znamená šířit pokoj a smíření všude, kam to jen jde.

V Duchu vzkříšeného se tedy nesourodý hlouček ustrašených učedníků proměnil v církev. A ta dostává poslání vycházet v Kristově pokoji z vlastní uzavřenosti ven a hledat, kde všude může svou novou otevřeností i dalším doposud uzavřeným lidem sloužit.

Slovo poslání: 1J 5, 1-10