(Hod slavný velikonoční.)

První čtení: Iz 25, 6-9

Základ kázání: J 20, 1-18

Ráno o Velikonoční neděli panuje slušný zmatek. Nic není jako dřív. Zdá se, že nic není na svém místě. Na první pohled zmizela i poslední jistota. Poslední hmatatelná připomínka Ježíšovy přítomnosti. Jeho pohřbené tělo. Josef z Arimatie a Nikodém zorganizovali jeho uložení do hrobu s nadstandardní péčí. Za použití množství drahocenných vonných látek. Pak byla sobota, den odpočinku. Alespoň sváteční ticho na chvíli milosrdně překrylo tragickou událost Ježíšovy smrti. Na chvíli utlumilo šok z Ježíšova ukřižování a bezprostřední trauma. Zlomenou naději, hořkost, obavy, co bude dál.

A nyní je neděle ráno. K hrobu se blíží Marie Magdalská. Stanout u mrtvého. Alespoň takto se poprvé zkusit s událostí vypořádávat. Učinit ještě v přívalu prvních rozrušených emocí alespoň první pokus o uzavření této životní kapitoly. První pokus o přehlednou, srozumitelnou tečku. Ještě je tma. Stále se zdá, že mocnosti temnoty nabývají v tomto světě navrch. A dobře zorientovat se zatím nelze.

Marie se už přiblížila k hrobu. Ale na první pohled něco nehraje. Ten kámen, který má zakrývat vchod – je odvalen! Jakoby ani v tuhle chvíli se Marie neměla dočkat náznaku čehokoliv milosrdného. Zdá se, že Ježíšovi nedají ani po smrti pokoj! Na první pohled nic není na svém místě. Nic srozumitelného. Nic přehledného.

Marie na tomhle strašidelném místě nezkouší dál sama pátrat, co se stalo. Raději běží alespoň za dvěma představiteli apoštolů a udýchaně na ně vychrlí své přesvědčení: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Marie ani nevěří, že by se mohlo ukázat nějaké lepší vysvětlení. Je na to příliš zklamaná a příliš – dalo by se říct realistická, kdyby se realita vždy přizpůsobovala našim očekáváním. Ovšem realita je často předčí. Možná i vy jste si už opakovaně v životě pomysleli, že to, co se děje, by v celé své hloubce a rozmanitosti nevymyslel ani nejtalentovanější romanopisec. Možná i vy si občas říkáte, že realita je chvílemi až neskutečně fantaskní, spletitý Boží příběh, v němž i my vystupujeme. Marie za chvíli podobnou zkušeností intenzivně projde.

Mezitím oba učedníci, každý sám za sebe, vyběhnou k hrobu. A ještě se po cestě předbíhají. Vidíme věřící ráno o Velikonoční neděli naprosto zmatené a vykolejené. Zatím tedy spíš věřící-nevěřící. Ostatně ani osobní víra nikoho z nás není neměnný stav, ve kterém bychom harmonicky setrvávali od okamžiku obrácení do smrti. Víra je pohyb. V případě učedníků běžících nyní k hrobu vede teď k novému záblesku víry pohyb dost překotný a nepřehledný. První, kdo nově a živě uvěří, je ten blíž nejmenovaný učedník, charakterizovaný prostě jen jako učedník, kterého Ježíš miloval. Ten, jehož identita je pevně skloubena s Kristovou láskou. Jemu teď stačí už jenom vejít do toho hrobové prázdna. Už v tomto prázdnu uvěří, že i to prázdno je plné nějaké nové výpovědi o Kristu. Napovídá už Kristovu nepřítomnost ve stavu, v jakém bychom ji čekali, a tedy i Kristovu přítomnost tak, jak bychom ji nečekali. Podivuhodná víra, které stačí tak málo vnějších artefaktů; které spíš stačí jen to, co tu není, aby už spěla k prozření, že právě to nápadné chybění nás už zároveň vede tam, kam k nám Kristus přichází odjinud, jinak a nově.

Marie zatím tak daleko nedohlíží. Ona teď vůbec pro slzy nic moc nevidí. Učedníci šli mezitím domů. Marii už v tuhle chvíli oslovují andělé sedící místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo. Chtějí s ní navázat smysluplný rozhovor. Zajímají se o ni, ptají se: „Proč pláčeš?“ Marii však ani andělský zájem očividně nedojme a snad ani obzvlášť nezaujme. Zůstává stále plná toho svého hořkého, vykolejeného přesvědčení: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Je koneckonců dobře, že se ze svého zármutku může alespoň vypovídávat. Vždyť každý pozůstalý musí projít truchlením. A tady jde přece o samotného ukřižovaného Ježíše. Ale možná, že také znáte ty okamžiky, v nichž vám deprese a zármutek úplně zastiňuje i všechno krásné a dobré, co k vám už zase přichází a co vás může nasměrovat jinam. I kdyby skutečnost kolem vás byla přeplněná anděly nebo jinými zvláštními projevy Boží přízně, nevěnovali byste jim v tu chvíli patřičnou pozornost.

Marii Magdalskou navíc dál stísňuje ta zmíněná prázdnota. A nepřehlednost situace, v níž není možné se pořádně zorientovat. „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Nic tady není. Nevím, kam vlastně Kristus zmizel. Nevím, kam obrátit svůj zájem. Nevím, kam jít. Kde hledat. Zatraceně se v tom nevyznám… Napadá mě, když o těch tehdejších událostech v Bibli čtu, že prázdnota Kristova hrobu svým způsobem může připomínat i prázdnotu, která panuje v bezpočtu kostelů dnes. Včetně té naší modlitebny. Tam, kam jsme plánovali si normálně zajít Ježíše připomenout… Tam, kde jsme chtěli Krista dnes přirozeně hledat, teď najednou zeje prázdnota. V tom klasickém prostoru nic není. A možná nás úplně neopouštějí zmatené pocity spojené s otázkami, kam se to přesně podělo. Co teď? Jestli se s námi dnes Kristus plánuje živě spojit, musí k nám přistoupit jinak a odjinud, z naší strany neplánovaně. Nečekaně jak zloděj v noci. Tohle je koneckonců obvyklá zápletka dramatu Kristova přicházení do našeho světa. Dnes ji máme alespoň šanci názorněji pochopit. Kéž následující Boží návštěvu ve svých životech kvůli své zmatenosti, vykolejenosti či skleslosti nemineme.

Vzkříšený se již k Marii osobně přiblížil. Ptá se jí nejprve v podobném stylu jako ti andělé předtím. Jakoby už v jejich předešlých projevech živého zájmu zazněla jeho vlastní otázka… Respektive Ježíš se ještě konkrétněji Marie zeptá: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ Marie se k němu sice obrátí, ale zatím bez valného pochopení. Vzkříšený se prostě nepřizpůsobuje běžným představám o tom, jak by měl vypadat a jak by se měl projevovat. Koneckonců už za svého pozemského života býval Ježíš dost nevyzpytatelný i pro své nejbližší. Natožpak teď. Marie zůstává hluboce zdeptaná, bylo by necitlivé tento její stav zlehčovat. Nicméně z pohledu vnějšího pozorovatele, který už navíc ví, jak se události rozuzlí, začíná působit už trochu komicky, jak si Marie dokola jede stále tu samou, ohranou písničku na téma: Není tu, nevím, kam byl manipulován. I když přece jen u ní už došlo k nějakému posunu. Marie tuší, že setkání s novým příchozím ji přivádí nějak na stopu: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Domnívala se, že je to zahradník. Není ta asociace koneckonců úplně mimo, protože v Kristově přítomnosti se i pohřebiště proměňuje v součást Boží zahrady. Marie ovšem teď opravdu netuší, jak blízko jí Ježíš je. Až když ji osloví osobním jménem:

„Marie!“ V tu chvíli jí náhle svitne. A obrátí se k němu podruhé. Vždyť ten, kdo ji takhle důvěrně oslovuje, ten, kdo ji takhle hluboce zná, ten, kdo jí dává tak jasně, pravdivě a zároveň láskyplně najevo, že také její jméno a celá její osoba má jedinečný význam a opravdu stojí v tuhle chvíli za oslovení – nemůže být už nikdo jiný než Kristus sám! A v mžiku se Mariin zármutek obrací v nadšení z nečekaného setkání. A už by chtěla Ježíše třeba začít objímat, ale on ji hned zadrží: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci.“ Marie Ježíše potkala v ještě tak podivném stavu, na hranici mezi doznívající skutečností a úplně novým, přicházejícím světem Boží budoucnosti. Ale musí si nadále zvykat, že Ježíš zůstane jen těžko uchopitelný. Nezadržitelný. Nebude možné ho stáhnout zpátky do starého známého světa. Ani v hlubokém vztahu víry si ho nemůžeme domácky přivlastnit.

Ale přesto se Marie Magdalská může už nyní stát šiřitelkou nové naděje. Dostává pokyn: „Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu a k Bohu svému i k Bohu vašemu.“ A Marie jde ten vzkaz nové naděje zprostředkovat – tak, jak dovede.

Marie Magdalská prožila jednu z prvních zkušeností se vzkříšeným Kristem, o nichž evangelisté v různých podáních svědčí. Všechny ty první zkušenosti byly zajisté velmi zvláštní a nenahraditelné.

Ale na druhou stranu se nás inspirativně dotýkají dodnes. Naznačují nám podobnosti i s našimi zkušenostmi víry. Také my dnešní křesťané si třeba můžeme uvědomovat, že nemáme na Kristovo působení patent. Nevíme, jak se dál projeví nebo neprojeví. Nemůžeme si Ježíše přetáhnout do světa vlastních známých a zavedených představ. Můžeme usilovat o stále novou otevřenost a vnímavost vůči jeho oslovením a vůči nadcházejícím projevům jeho přicházení. A také mezi ostatní šířit zas a zas novou naději od něj předávanou.

Slovo poslání: Ko 3, 1-4