(Bohoslužba probíhala přes videokonferenci.)

První čtení: Jl 1, 1-16

Základ kázání: L 13, 1-9

Ježíš zrovna mluvil o připravenosti na konec. Dotýkal se i otázek viny a soudu. Vzápětí nějací lidé informují o aktuálním zlém dění ve světě. Přítomní posluchači možná už přemýšlejí, jak současné události souvisejí s Božími soudy. Žhavou zprávou dne se stala informace „o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí.“ (Myšleno je tím zvířat určených k bohoslužebné oběti.) Jak si takovou zprávu v hlavě přerovnat? Piláta netřeba idealizovat, už víckrát se projevil jako místní despota. Na druhou stranu i Galilejci měli pověst podezřelejších živlů. Hrozily mezi nimi odbojné nálady, přerůstající do protiřímského terorismu. Ovšem i Ježíš sám vyrostl v Galileji. Sehnal tam i své první následovníky. Nevíme, o jakých konkrétně Galilejcích byla v tu chvíli řeč v souvislosti s Pilátovým krutým zásahem. Celá zpráva se dochovala jedině na tomto místě Lukášova evangelia, v žádných jiných historických pramenech ne. Pilát prý smísil krev Galilejců s krví jejich obětí (obětních zvířat). K masakru tedy mohlo dojít možná dokonce přímo při bohoslužebném obřadu. Zní to děsivě. Nemohli si za to ti Galilejci mimořádným způsobem sami? Nebyli konkrétně tihle lidé extrémně nepřizpůsobiví, extrémně zatvrzelí ve svévolných postojích, když i sám Bůh vůči nim tak očividnou krutost dopustil? Nesehrála v tom roli nějaká jejich hříšnost vyššího řádu?

Ježíš pohotově odpovídá na podobné nálady: „Myslíte, že ti Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.“ Sám navíc připomíná další tragickou událost z blízkého okolí. Nešťastnou náhodu, v níž ani nesehrála roli lidská zvůle: „Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.“ Srovnatelné pocity v nás vyvolávají nejenom zprávy o obětech ozbrojených masakrů, ale i zprávy o obětech nešťastných náhod. Ať už jde o pád věže či hurikán, zemětřesení nebo pandemii. Proč se to děje? Proč to Bůh dopouští? Proč zrovna tyto konkrétní lidi neštěstí postihlo? V různých hávech se navrací otázky týkající se viny těch konkrétních lidí. Navracejí se vědomě i podvědomě. Na první pohled by koneckonců svět vypadal přehledněji a jaksi spravedlivěji, kdybychom vypočítali přímou úměrnost mezi neštěstím a vinou či hříšností toho, koho neštěstí postihlo. Ještě nepříjemnější je, když člověka začnou napadat pochybovačné otázky týkající se Boha samého: Existuje a dá se mu vůbec věřit, když dopouští i smrt lidí, kteří evidentně nic mimořádného neprovedli, tedy včetně malých dětí? Před sklonem posadit samého Boha na lavici obžalovaných cítili ještě myslím Ježíšovi současníci větší ostych. (Neručím za ně, jen si to myslím.) Ježíše samého sice nakonec ukřižovali, takže podvědomý sklon obvinit Boha v nich byl zakořeněn také. Ale vědomě se Boha v nebesích asi obvykleji báli a respektovali ho. Automaticky hledali chybu spíš na lidské straně. Nicméně určitě se nám mohli podobat minimálně v tom sklonu spekulovat zpovzdálí o vině někoho druhého. O cizí vině, která se netýká přímo mne nebo přímo tebe osobně.

Ježíš však nenabízí hitparádu hříšníků. Rozhodně nechce vyvolat dojem, že větší neštěstí člověka automaticky postihuje jako trest za větší hřích. Na druhou stranu však ani přímo nevymlouvá pocit, že nešťastné události mohou Božího soud připomínat. Bůh také skrze ně může přicházet ke slovu – ke slovu milosti i ke slovu soudu. Nemluvě o tom, že i sama o sobě je každá extrémní událost otřesením běžnými jistotami. (Nejenom extrémně špatná, ale i extrémně dobrá událost.) A každá připomínka konce nás staví bezprostředněji před Boží tvář. Burcuje. Probouzí z polospánku. Jakoby náhle vzplanulo křoví, za které jsme se před Bohem schovávali. Všudypřítomného může připomínat dobré i zlé. Život je smrtelně vážný. A smrt je životně vážná. Bůh skrze obojí vstupuje do dialogu. Boží hlas proniká nejrůznějšími trhlinami našich zabetonovaných představ a klade nám se stále novou naléhavostí další živé otázky. A ptá se znovu: „Kde jsi?“ Zatímco Adam se ukrýval za křovím, zpoza kterého by si rád světové události prohlížel nezúčastněně. Boží hlas se však ptá bezprostředně na můj či na tvůj osobní stav. Nemá dál smysl soustředit se na druhé. To znejistění okolo nečekaného konce Galilejců se týká v tuhle chvíli vás, ne už těch Galilejců, naznačuje Ježíš. Teď je to vaše vlastní nejistota, která vás přepadla. Požehnaně vás přepadla, obrací Ježíš pohled zvnějšku dovnitř. Sami sebe se ptejte.

Vzpomeneme si možná, jak někdy při bohoslužbě odpovídáme na liturgickou formuli: „Vyznáváš, že jsi hříšný člověk a že nejsi před Boží tváří o nic lepší než druzí lidé? Přiznáváš, že spolu s nimi neseš vinu za bídu světa? Jestliže tomu tak je, odpověz: Vyznávám.“ Není to jenom liturgická formule, je to závažná skutečnost. Bůh nám nenabízí hitparádu hříšníků pro zlehčení vlastní sebereflexe. Potřebujeme být nedílně osvobozeni z jednoho velkého, sdíleného průšvihu.

Ale byla by věčná škoda tu osvobodivou šanci osobně propásnout. Protože i když je průšvih sdílený, každý z nás má svou vlastní parcelu společné zahrady, již může osobně z Boží milosti obhospodařit. Obrácení se nabízí. Pokání činit lze. Možnosti jsou dosud otevřené, ale „nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ Napadá vás možná ještě otázka, co přesně znamená ono „právě tak zahynete“? Jako že na nás také spadne věž? Mám dojem, že Ježíš měl na mysli něco jako: Máte-li z té zprávy pocit, že zahynuli beze smyslu, dejte si pozor, abyste sami nezahynuli uprostřed dní smyslem nenaplněných. Máte-li dojem nepřipravenosti těch lidí na konec, dejte si pozor, abyste sami neskončili tak nepřipraveně. Obáváte-li se, že zahynuli neobráceni k Bohu, dejte si pozor, abyste sami nezahynuli neobráceni. A tak dál.

Zlé události jsou samy v sobě zlé. Ale když už se dějí, také skrze ně dostáváme připomínky darovaného času i vlastních selhání. Připomínky příležitostí život naplnit, ale i i rizika, že ho promarníme.

„Jeden muž měl na vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl.“ A postěžoval si vinařovi, že tahle chronická neplodnost fíkovníku pokračuje už třetím rokem. Vinice i fíkovník slouží jako typické biblické obrazy Izraele, Božího lidu. Lid Izraele v Ježíšově době měl nést ovoce. Také církev od té doby měla nést hojnější ovoce. Naše životy opravdu mohly nést hojnější ovoce. Pod slovem ovoce si můžeme představit třeba ovoce Ducha svatého, což slovy apoštola Pavla je: „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ Místo toho však vyrostlo houští. Majitel našeho pozemku se může oprávněně ptát: Proč na mé parcele prostor až doteď zabírá prostor ten strom neživota? Nebylo by dávno lepší vysadit něco užitečnějšího? Cítíme nefalšované znejistění. Sekyra je už u kořene kmene. „Vytni jej. Proč má kazit i tu zem?“

Zdá se, že tahle zahrádkářská epizoda samospádem spěje k nezadržitelnému konci. Ale tu zcela nečekaně protrhne ticho hlas vinaře – který se za fíkovník přimlouvá! Soucítí i s tímhle neužitečným stromem. Chce mu dát ještě jednu šanci. Šanci už jakoby nadbytečnou. Šanci už jakoby navíc: „Pane, ponech jej ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce. Jestliže ne, dáš jej porazit.“ Vinař, který se přimlouvá. Až dojemně smlouvá o život zamilovaného stromku. V roli tohoto vinaře jsme rozpoznali Ježíše Krista. Ježíš se za nás přimlouvá a prosí. Ježíš si nepřeje smrt hříšníka. Ježíš je osobně zainteresován na životech druhých. Osobně se kvůli nim nasazuje až do znemožnění. Ježíš se ještě na kříži modlí: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Přišel čas Kristovy milosti jako čas průlomu. Jako čas darovaný. Zaslechli jsme i slova o hrozbě, která zůstává v dohlednu: „jestliže ne, dáš jej porazit.“ Nevíme, kolik času vlastně zbývá. Ale veškerý následující čas můžeme přijmout jako čas Kristem navíc darovaný.

Slovo poslání: 1K 10, 1-13