První čtení: Ž 45

Základ kázání: Mt 25, 1-13

Milí přátelé, nejen na konci církevního roku nás Kristus lěčí šokem. Nedávkuje nám však podobenství jako těm, jimž už zásadně neotevře, ale naopak jako těm, kdo mohou být otevřeni a mohou slyšet.

Naše životy jsou tedy komplikovanými a vleklými přípravami na svatbu. Připadá ti, člověče, někdy jako nejrealističtější konstatování, že na tvé všedním existenci vlastně nic slavného není? Nenech se oklamat při přípravě na slavnost. Zdá se ti někdy tvůj život jako naplněný úzkostnou nespavostí, jedna neodbytná starost střídá druhou? Nenech se jimi zahltit při přípravě na slavnost. Zdá se ti někdy tvůj život jako nepřiměřeně dlouhý, a nikam pořádně nesměřující? Nenech se náhle zaskočit při přípravě na slavnost. Zdá se ti někdy tvůj život jako nepřiměřeně krátký, takže nic pořádného už nemá cenu začínat? Představ si podivuhodně dlouhé období, jež bys třeba jen prospal. Zdá se ti někdy, že se chystáš především na pohřeb? Rozhlédni se lépe při přípravě na svatbu. I v časech, kdy vše vnímáme jako marnost nad marnost, jde z Kristova úhlu pohledu o odvrácenou stranu prodlužující se přípravy na slavnost.

Pravda – ta příprava občas působí poněkud bláznivě. Víra připomíná odchod družiček doprostřed temné noci.

Vstříc Ženichovi se v tomto světě ani nedalo jít jinam. Teoreticky jsme mohli zůstat v nerušeném teple domova – pokud kdy takové existovalo – ale očekávání svatby bychom se tak zřekli. Nyní nám třeba přibývá problémů. Třeba se nakonec ocitneme v neprostupné noci. Leč nenechme se zmást. Jsme tady správně. Ženich se chystá jít právě tudy.

Mimochodem, kdopak je vlastně nevěstou? Je nyní tato otázka podstatná?

Vzpomeneme-li na pojmenování církve jako „choti Beránkovy“, domýšlíme snad bez nadsázky, že jako družičky se stáváme součástí Nevěstina těla. Avšak nyní naše úloha musí zůstávat podivně dvojznačná, aby se nevyprázdnila její podstata. Nikdo z nás není nevěstou dominantní, která si na svatbě pouze nechává svítit od ostatních. Jsme neužiteční služebníci – sám Pán nám sice chce sloužit – nyní nás ovšem jeho služba emancipuje ke službě vzájemné. Jsme těmi, kdo utvářejí průvod o to raději, oč naléhavěji si uvědomujeme, že v něm vůbec nemusíme být. A neurčuje nás vnější vzhled, ale záře lamp, jimiž prosvítíme temnoty druhým. A nejsmysluplněji působíme ve společenství sobě rovných.

Bylo by samozřejmě nejlepší svítit od začátku až do konce, bez přerušení a intenzivně. Kéž by záhadná organizace obřadu nikoho nezmohla.

Se zpožděním Kristova druhého příchodu se vyrovnávala už raná církev. My na jednu stranu doposud žijeme v blízkém očekávání konce všech věků. (A každý náš věk v sobě nese zakódovaný blízký konec.) Na druhou stranu zohledňujeme dlouhodobé časové horizonty. Svorníkem obojího je očekávání konkrétně Ježíše Krista; jak se krátkodobě i dlouhodobě zařídíme ve prospěch příchodu právě Jeho?

Znáte asi tu otázku: Jaké tři věci by sis vzal s sebou na pustý ostrov? Podobenství vyvolává trochu podobnou: Co si rozhodně nezapomenout na svatbu Beránkovu, obřad s poněkud dramatickým a nevyrovnaným průběhem? Lze sice cestou očekávat pustinu, ale lze očekávat i hostinu a šťastný konec: Lásku nebeskou, zůstanou spolu až do smrti, k smrti, za smrt.

Zřejmě nejpodstatnější je nyní důslednost přípravy. Kristus říká, že pošetilé družičky ji zanedbaly už dlouho předtím, než se to viditelně projevilo – nevzaly si olej do zásoby. Neprozrazuje, co tím olejem míní ve skutečnosti. Za prvé ta otázka asi hraje druhořadou roli – stěžejním tématem je prostě důkladná příprava na příchod, který se může nezvykle protáhnout. Za druhé snad ani neexistuje jediná správná odpověď. I proto podobenství zní tak znepokojivě a vyzývavě.

Co je Tvým olejem, který bys neměl opomenout? A pokud bys nevzal něco docela jiného, nebylo by tím olejem naopak to? Jaké všechny Tvé materie se promění v čistý plamen?

Jednotliví teologové různých církví domýšleli: Olej je víra. Anebo skutky. Zajisté by se dalo říci: Víra ve skutky vtělená – olej se stává světlem, slovo se stává tělem. Lze hledat konkrétní biblické asociace – například jinde v Matoušově evangeliu se píše: „A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ Verš z knihy Přísloví vypovídá o hořlavosti celých životních cest: „Stezka spravedlivých je jak jasné světlo, které svítí stále víc, až je tu den.“

Ježíš navíc svým podobenstvím uzavírá delší apokalyptickou řeč, v níž také konstatuje „Protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ Střádat si tedy vytrvale lásku, jíž není nikdy dost? Nejen kousíčky lásky pro chvíle s lidmi, jejichž přítomnost jsme si vybrali. Navíc i lásku do hlubin temné noci, lásku k odpůrcům, lásku pro období Golgoty?

A také lásku pro lidi, kteří nás ihned v jednom ze dvou následujících podobenství o posledním soudu potkají jako ti hladoví, žízniví, nemocní, pocestní, nazí, neznámí, nečekaní, odjinud; ztělesňující Krista, který nás doposud poznat chce?

A samo podobenství o družičkách následuje po jiných výzvách k bdělosti – bezprostředně předchází podobenství o věrném a rozumném služebníkovi, jenž rozděluje pokrm v pravý čas, zatímco druhý služebník si řekne: „Můj Pán nejde“, a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci…

Podobenství o družičkách pak končí téměř refrénovou výzvou: „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“ Podobně po krátkém čase prosí učedníky v zahradě Getsemane: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ Duch modlitby jakožto hořlavina těla. Paralela mezi přípravami v Getsemane a přípravami na svatbu zní vůbec zvláštně, neboť ukřižování je zvláštním středobodem svatby.

Mimochodem, všimli jste si také, že podobenství o družičkách, z nichž všechny usnuly (neřkuli zesnuly), vrcholí výzvou: „Bděte tedy“? Ani ty nejrozumnější a nejprozíravější se nevyhnuly závažné krizi. Duch příprav tedy nepřeje pošetilostem, jichž bychom se při troše rozvahy nedopustili.

Tragická situace pošetilých družiček. Braly předtím tu svatbu dost vážně? Nebo ji považovaly za jednu z mnoha, za událost jednoduše nahraditelnou? Za svatbu nevlastní? Za akci, v níž nejsme namočeni od hlavy k patě? Kam nemusíme brát celé své životy s sebou? Chtěly si doma uschovat nějaký olej pro případ jiných slavností, nevypotřebovat všechen protentokrát? Anebo skutečný olej neprozíravě nepovažovaly za olej – sbalily místo něj víc dezinfekce, náplň do hasících přístrojů…? Anebo vyšly příliš lehkovážně – vyběhly třeba nadšeně s lampami rozzářenými na maximum, leč náboj počátečního nadšení sám od sebe nevydrží navždy? Očekávaly nějakou běžněji zorganizovanou svatbu, začínající spíš odpoledne nebo v podvečer? Nikoliv uprostřed noci, v hodině vlků? Onen zde, přibližující se z kříže – divný počátek hostiny – a ty povadlé tváře okolních družiček… Skutečně jsme si měli schovat olej i pro tuto příležitost?

Připravujme se na všechno, na Krista ve všem. Střízlivě, trpělivě a se zdrojem nezdolné naděje vyhlížejme i časy krušnější. Připravujme se bděle, nikoliv jako v polospánku.

Mimochodem, také učedníci v Getsemane opakovaně usnuli, Kristus je opakovaně probudil. Zatím nás ze všech sil hledá i v našich nejmizernějších rozpoloženích. Ba i ve stavech úplného vyhoření. Nechme se nalézt, dokud je budoucnost otevřená. Nechme se poznat co nejhlouběji, dokud jsou časy nezpečetěny. Nezavdávejme důvod ke slovům: „Neznám vás“. Nenechme zvěčnit jen odkládání důležitých kroků na jindy. Protože potom nemusí být potom.

Chystáme se již tedy cele pro slavnost za každých okolností? I v sebeukrutnější lidské situaci lze jako v oříšcích pro popelku rozlousknout počátky svatby. Existují ještě neodemčené spíže v našich životech, v nichž bychom další olej našli? Může stačit i malinko, nepodceňujme zbytky na dně. Jako ta Sareptská vdova, k níž přišel cizinec Elijáš v odbobí sucha – to je další starozákonní odkaz – odpověděla mu: „‚Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme.‘ Elijáš jí řekl: ‚Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: ‚Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.‘‘ Šla a udělala, jak Elijáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům.“

A vůbec, i těm, kterým zdánlivě nezbyly síly na dobré skutky, zbývá vždy na podpal naděje. Staří lidé, jež prozařují různá setkání z nemocničních postelí. Na smrt unavení lidé, odkrývající v pravý čas nedozírné hlubiny existence, hlubiny lamp. Ostatně, lidé podléhající beznaději Golgota nijak zvlášť nezaskočí; jsou na ni docela zvyklí. Zbývá pak už jen dodat, že naděje založená v Kristu a v jeho nedozírném nebi nakonec prozařuje i nejtemnější současné obzory. Budoucí oheň je pramenem přítomného oleje. Lampy jsou průzory nadcházejícího svítání.

Hrdinka Písně písní zpívá: „Spím, ale srdce mé bdí. Slyš, milý můj klepe: ‚Otevři mi, sestro má, přítelkyně má, holubice má, má bezúhonná, vždyť mám hlavu plnou rosy, v kadeřích krůpěje noční.‘“

Náš Milý klepe.

Slovo poslání: 2 Pt 3, 3-13