První čtení: Iz 49, 14-24

Základ kázání: 1K 3, 21-4, 5

Všechno je vaše. Nikdo vám to nebere. Nemusíte se bát, že o něco přicházíte. Nemusíte se bát, že jste na tom hůř než jiní. Nemyslete si, že máte menší hodnotu než ti, kdo mají na první pohled víc.

Nebo vám záleží na tom, podle čeho vás posuzují druzí lidé? Záleží na tom, jaké ukážete bohatství, jak velká ramena, jak dobrou pověst?

A na čem závisí vaše hodnota u Boha?

Ježíš častěji uklidňuje, že není nutné lpět na tom, co člověk má. Říká: Hledejte napřed Boží království a spravedlnost, „a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Říká: „Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.“ A říká zároveň: „Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ Majetku slouží ten, kdo se bojí, že o něj přijde. Křečovitě si chrání vrabce v hrsti ten, kdo se bojí, že o něho přijde. Takový člověk však zůstává o hodně ochuzen. Nejen o holuba na střeše. „Všechno je vaše.“

Lze si představit (příměr, jenž s vděčností cituji z jiného kázání): Malé dítě na pískovišti, které se snaží udržet v náručí všechny své hračky, aby mu je nevzalo jiné dítě. „To je moje!“ Stojí uprostřed pískoviště, drží si bagr, lopatu, bábovičky. Padá mu to z rukou. Mračí se. Neví si rady, co s tím nákladem udělat. Hrát se s tím nedá, když má ruce plné. Přichází maminka. Bere dítě do náruče i se vším, co ono si drží v rukou… Posadí si je na klín vedle pískoviště. Nikdo Ti to nebere, Ty můj kluku. Klidně si hraj… Něco si u mě můžeš odložit.

Všechno je vaše, slyšíme. Možná, že mnohdy zbytečně lpíme na jednotlivostech. Nejenom na majetku. Člověk si třeba chce udržet lepší tvář, popularitu, tak zvaný sociální kapitál, tak zvaně výhodné známosti… V korintském sboru, kam apoštol Pavel píše, měli své oblíbené kazatele. Jeden říkal: „Já se hlásím k Apollovi.“ Druhý říkal: „Já se hlásím k Pavlovi.“ Člověk má pocit, že svého oblíbence tak trochu vlastní. A že sám se stává tím lepším – sám už víc znamená, když se podílí na lesku svého oblíbence. Jako bojovný fanoušek, který se ocitá na výsluní slávy vítězného klubu. Takový člověk však začíná dupat ostatním po hlavě. Hlásíš se k Petrovi spíš než k Pavlovi? … „A tak se nikdo nechlubí lidmi.“ Kontruje apoštol Pavel. „Všechno je vaše“, nejenom něco.

Zdaleka nejenom všichni ti kazatelé: „ať Pavel nebo Apollos nebo Petr,“ ale i „svět nebo život nebo smrt, přítomnost nebo budoucnost, všechno je vaše“. Bezpochyby to hezké a příjemné, na čem vám záleží. Rodiny, přátelé. Činnosti. Vše, co vás těší, naplňuje, inspiruje. Nemusíte to urvat násilím. Nemusíte to křečovitě střežit. Dostáváte to v pravý čas k dispozici. Můžete ty dary přijmout tak, aby měly doopravdy smysl, nejenom jako. Můžete je přijmout tehdy, když smysl skutečně mají.

Vtip ovšem spočívá také v tom, že nejen to, co si přejeme, je naše. Naše je rovněž to, co jsme si nevybrali. I naši bližní, které jsme v životě nečekali. Bratři a sestry, které bychom si nevybrali. Faráři, které jsme neupřednostňovali. Nejenom Pavel, ale i Apollos a Petr. Nejenom Pavlovci, ale Apollovci a Petrovci. A nejenom život, ale i jeho odvrácená strana. Nejenom život, ale i smrt – to všechno je vaše. Říká se, že dnešní společnost vytěsňuje smrt. (Nemocní často umírají za nemocniční plentou…) Ale naše je rovněž utrpení, o kterém nechceme vědět. Naše je prázdnota, deprese, znepokojivé otázky. Naše jsou také výpisy z trestního rejstříku těch druhých lidí, naše jsou jejich barvy kůže, jejich otázky, jejich problémy, naše jsou jejich nafukovací čluny, jejich blázince, jejich vězení, jejich bludiště, jejich temnota je zároveň náš nedostatek světla. Naše jsou viny. Naše jsou také zvláštní životní úkoly, které bychom si nevybrali. Naše jsou také výjimečná poslání, na než se necítíme. Naše mohou být těžko přístupná místa, kam by se nikdo jiný než někdo z nás osobně neuměl postavit. Umění ze všeho našeho zvolit si to nejvíc své. Naše je pronásledovaná církev. Naše jsou kříže. „Všechno je vaše.“ Též odvrácená strana života a světa.

Jak se k tak nepřebernému bohatství postavit? Člověku by těžký náklad za chvíli připadal k neunesení. „Všechno je vaše“, nu dobrá, ale známe i lidi, kteří se pod tíhou světa hrbí.

„Vy však jste Kristovi“, uklidňuje nás apoštol Pavel, „a Kristus je Boží“. Věřící se rád odevzdává Kristu se vším, co má, čím je i nač nestačí. Znamením toho je křest. A pořád jeho smysl obnovujeme. Svěřujeme se do Božích rukou. Sdílíme s ním své možnosti, touhy, radosti, strasti. Odevzdáváme vše, co je tak těžké vyřešit, uchránit, opustit, unést. Odevzdáváme své výhodné konexe, své nevýhodné konexe i své chybějící konexe. Odevzdáváme své viny. Všechno je vaše – a všeho je příliš, ale s Kristem se v tom už pomalu vyznáte. Z Kristova nadhledu se už pomalu zorientujete v pestrobarevném, nepřehledném světě. V Kristově Duchu si uspořádáte priority. V Kristově Duchu se ani nepovyšujete nad tím, kdo má zdánlivě méně ani se neponižujete před tím, kdo má zdánlivě více.

A na čem závisí vaše hodnota u Boha? Na tom, že Kristus ve vás vidí Boží hodnotu, a stálo mu to za ukřižování. Oproti tomu nezáleží na vašem vlastnictví. V Kristově Duchu však také využíváte darované bohatství k obohacování druhých. Využíváte ho k rozhojňování Božích možností ve světě. (Nikoli k hrabání, skrývání, zašantročení.)

„Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství.“ Píše apoštol Pavel. „Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným.“ Apoštol Pavel to píše speciálně o sobě a o apoštolech, o misionářích a hlasatelích evangelia, kteří zastávají toto zvláštní povolání. Spravují Boží tajemství – tedy svědčí o tajemství Krista ukřižovaného, o tajemství života v Jeho Duchu a tak dál. Za druhé se dá nějak říct o každém z nás, že nám jsou svěřeny Boží záležitosti, abychom je věrně spravovali.

Jsme-li Kristovi, spolupracujeme s ním v té Boží správě. Boží ruka se přikládá k lidské ruce. Lidská ruka se přikládá k Boží ruce. A práce začíná jít lehce od rukou. (Včetně zpracovávání toho těžkého.) Protože patříme Kristu, a podílíme se na jeho záležitostech.

A tato námaha není marná. Naše spolupráce nejde do ztracena. Nemusíme se bát, že nikdy neuvidíme její výsledky. Jednoho dne se ukáže, k čemu to všechno spělo. Jednoho dne se ohlédneme za společným dílem. Až přijde Pán, tak „vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha.“

Nemusíme se honit za nepodstatnou chválou od lidí. Patříme Kristu. V jeho Duchu nám je dáno víc než hodnota lidské chlouby. A na cennějších záležitostech se podílíme.

Slovo poslání: L 12, 35-48