První čtení: J 3, 1-21

Základ kázání: 1J 4, 7-21

Slavíme dnes Hod svaté Trojice. Nauka o svaté Trojici se stala předmětem různých sporů. Vedla i k velkým rozdělením v církvi. Některé lidi při zpětném pohledu na dějiny takových sporů napadá otázka: Jaký má nauka o Trojici smysl? Netrčí ve světě křesťanství spíš jako neskladný kámen úrazu? Do starých teologických diskuzí se navíc nejednou zamíchaly i mocenské zájmy zúčastněných stran. Tím spíše člověka napadne otázka: Co si o těchto teologických hádkách myslí ten potulný rabín Ježíš z Nazareta, ten prostý jednorozený Boží Syn?

Na druhou stranu však není dobré vylévat s vaničkou dítě. Někteří teologové uvažují o Trojici opravdu inspirativně. Setkání s jejich přístupy navozuje chuť zabývat se tématem dál.

Dá se říct, že i nauka o Trojici je dobrý sluha, ale zlý pán.

Dobrý pán je jedině ten Trojjediný Pán sám.

Také teologie je na světě pro člověka, nikoli člověk pro teologii.

Ve vztahu k Bohu pořád narážíme na rozdíl mezi teorií víry a praxí víry. Opravdová víra nespočívá jen v umění přeříkat pravověrně znějící věty. Opravdová víra spočívá v setkání s živým Bohem. Spočívá v tom, že se na Boha beze zbytku spolehnu.

Proto ani správně pochopená nauka o Trojici není jen teoretická. Svoje křesťanství nevyřeším tím, že myšlenky o Trojici přeříkám. Správně uchopená nauka o Trojici je hluboce praktická.

Někdo by se mohl zeptat: Jak může existovat praktická nauka o svaté Trojici? Výrazem „praktická“ nemyslím jenom užitečná v domácnosti. Velmi přízemně prakticky uvažoval Jidáš, když Marie pomazala Ježíšovy nohy drahým vonným olejem nedlouho před Ježíšovou smrtí. Jidáš se tehdy zeptal: „Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“ Jan k tomu dodává, že Jidášovi nezáleželo na chudých, „ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo.“ Jidáš uvažoval úplně přízemně pragmaticky: Ptal se hned, co by se z toho dalo vytřískat. Nauka o Trojici však vypovídá o neuchopitelných Božích tajemstvích – na první pohled se z ní moc vytřískat nedá. Ale i přesto může být nesmírně inspirativní; Praktická pro život přeplněný hloubkou Božího tajemství. Rozvíjející bohatou životní praxi.

Představme si tu nauku o Trojici třeba jako turistický ukazatel. Jen pošetilý turista by šel na výlet akorát kvůli tomu, aby si ukazatele přečetl a zapamatoval si jejich přesné znění. Pochopíme spíš turistu, který si užije výlet – s radostí, že také díky ukazatelům nezabloudil. A když navíc přizve další výletníky, protože ví, že cesta je dobře značená, chápeme jejich sdílenou radost.

Nebo si nauku o Trojici představme jako školní látku. Chcete-li, jako specializovaný podobor vysokého lékařského učení ve škole života. Pošetilý student se naučí látku jen proto, aby se mohl vytahovat výbornou klasifikací v indexu. Správný medik se látku nabifluje proto, aby zachraňoval životy. Chirurg, jenž u zkoušek ohromil znalostmi, ale pak na sále operuje opilý jak motyka, se minul smyslem studia. Podobně ten, kdo o Bohu dobře mluví, ale nežije ztotožněn s Božím životem, se smyslem teologie minul. Někteří teologové však i v praxi slouží jako špičkoví chirurgové; Dovedou vycítit, do jakých myšlenek říznout; kde přesně vyčistit zhnisané představy o Bohu… I běžným křesťanům bez bohosloveckého vzdělání se hodí znát alespoň základy teorie… Ve zlomové chvíli i základy první pomoci poslouží k záchraně života. Ale život se nezachraňuje tak, že obejdu umírajícího zpovzdálí a myslím si přitom: Ty neznáš na rozdíl ode mě ani základy první pomoci, tos to moc daleko nedotáhʼ. Život se zachraňuje tak, že přijdu k umírajícímu (s teorií první pomoci uloženou v podvědomí), zavolám záchranku, dotknu se jeho srdce, zprostředkuji mu dech života…

Správně pochopená teologie slouží jako vybroušená teorie léčivé praxe. Proto má také dobře uchopená nauka o svaté Trojici hluboce praktické zaměření.

Například dnešní text z Prvního listu Janova vyústil slovy: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“

Ale nevěřícího nebo odlišně věřícího může napadnout otázka: „Hmm, ale nestojí pokyn milovat druhé lidi na vodě? Není to naivní? Neexistují ve hře života důležitější zásady?“

A proto nám pisatel epištoly vylíčil celou symfonii vět o Trojici s ústředním motivem, podle něhož se láska k Bohu i láska k bratru se sjednocují v nejhlubším základě. Centrální motiv zní: „Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.“ Kristus je nejvěrnějším ztělesněním této Boží lásky: „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ Ale Ježíšova oběť není jen příběh o nás bez nás a mimo nás. Naopak, smysl Kristova života nemá zůstat mimo nás, ale ožívá v nás: „Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.“ O kus dál dokonce autor listu píše: „V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký jen on, takoví jsme i my v tomto světě.“

Cítíte asi také, že tyto věty o Boží Trojici nejsou jen suchopárnou teorií. Vtahují věřícího do proudu živé Boží vody a nenechávají na něm nitku suchou.

Ukazují nám Boha jako jednotu společenství milujících se osob, které si lásku nechtějí nechat ani trochu pro sebe. Pro milujícího Otce určitě není nic důležitějšího než milovaný Syn. A pro milujícího Syna není nic důležitějšího než milovaný Otec. A přesto i svého milovaného Syna Bůh Otec vydal za nás. A sám Syn se dobrovolně z lásky k Otci a z lásky k nám daroval. Tak veliká je Boží touha nás do sjednocujícího společenství přizvat.

Dokonce ani vlastní přikázání nejsou pro Boha důležitější než život jeho dětí. Ano, Kristus sice říká: „Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje.“ Ale zase jen v lásce spočívá smysl těch přikázání. A do Boží lásky jsme vtahováni. V ní také milujeme druhé. Toužíme v posledku jen po životě pro druhé lidi, věříme-li v takto trojjediného Boha.

Věřím-li v takto trojjediného Boha, pak se mi v posledku nemůže stát, že k někomu úplně odmítnu hledat cestu a zůstanu mu v církvi uzavřen. Myslím tím například, že by nemělo smysl poučovat člověka o Božích přikázáních, kdyby mi přitom nezáleželo za prvé na tom člověku samotném. Nemá smysl se druhým člověkem zabývat, pokud tím nehledám Kristovu cestu k němu.

Čím složitější člověk, tím užší cesta k němu někdy vede, ale tím důležitější je opravdu poctivě, trpělivě tu cestu hledat. Kristus se za jednoho každého člověka obětoval. V jeho Duchu k sobě navzájem hledáme cestu do posledního dechu. Dokonce až po tu krajnost moci se pro druhého obětovat. (Hledám-li touto sebeobětí Kristovu cestu k druhému; jinak by byla sebeoběť akorát bláznivá.) Ač to zní velmi nesamozřejmě, Kristus nás zve až tam.

A není mezi námi nikdo, ke komu by nemělo cenu tu cestu hledat. A také s nově příchozími utváříme čím dál širší společenství. A tak i nauka o Trojici zároveň zpřístupňuje vyjádření závratné hloubky i šířky společenství, které je nám dáno nacházet. V tomto smyslu ji také stojí za to i dnes připomínat.

Slovo poslání: Kristus říká: Zj 3, 20-22