(Neděle Svatodušní)

První čtení: Gn 11, 1-9

Základ kázání: Sk 2, 1-41

Toužíme po jednotě. Je to základní, hluboká lidská touha. I v jazyce víry se často o jednotě mluví. Při zdejších setkáních chomutovské ekumeny pravidelně zpíváme písničku: „Spoj nás v jedno, Pane“. Jsme rádi, když zrovna panuje harmonická atmosféra v našem sboru. Toužíme po souznění v rodinách, ve vztazích s nejbližšími, s přáteli i dalšími lidmi. Jako českým občanům nám může být líto, když si uvědomujeme rozdělení společnosti. A hledáme jednotu vnitřní – osobní celistvost; Hledáme harmonii ducha, duše i těla.

Jednota je tedy veledůležitý pojem v životě víry i v životě vůbec.

Nicméně i ty nejposvátnější pojmy mohou zdegenerovat. I z vize jednoty si lidé mohou udělat modlu. V příběhu o babylonské věži jsme se dozvěděli, jak to s takovou modlou dopadne.

V období stavby babylonské věže nejprve lidé táhli za jeden provaz. Nechávali se ovládat ambicí řídit vše jako projekt jediné strany, jednoho vůdce či jedné skupiny. Rozmanité státní útvary dodnes víceméně připomínají Babylon. (Dá se říct, že ve všech existuje nějaký babylonský prvek, ale v některých se o poznání více rozvinul.) A umíme také vytvářet domácí Babylony v malém. Například když jeden dominantní člen rodiny určuje, co je pro rodinu nejlepší, a ostatní se tomu musejí přizpůsobit. Na první pohled jsou takové skupiny semknuté – ba přímo sešroubované. Na druhý pohled v nich schází možnost volně dýchat – svoboda v Boží přítomnosti. Jakmile do takového systému Bůh sestoupí, projeví se v něm trhliny. Ukáže se, že lidé si přestali rozumět. Nejen, že začali mluvit odlišnými jazyky. Ale co hůř, i když spolu dva hovoří jedinou mateřštinou, například česky, přesto každý z nich míní pod stejným slovem jiné významy, a navíc svým projevem jinam než ten druhý míří.

Tak plynou tisíciletí nedorozumění. Ale mezitím se už začalo dít něco jiného, nového, konečně vpravdě sjednocujícího. Vyvrcholilo to, když přišel Ježíš. Přišel ten, který porozuměl druhým úplně a doopravdy. Dokáže věrně vystihnout, co druhým chybí. Umožní jim, aby konečně byli sami sebou v Bohu a zároveň aby přijímali ostatní, jací v Bohu jsou. Ježíš přijímá, nevyčleňuje. A pokud vstupuje do konfliktů, pak právě proto, aby bořil zdi, které rozdělují – zdi, které oddělují lidi od Boha i lidi mezi sebou. Ježíš vstupuje do konfliktů, aby naboural jistotu těch, kdo ty zdi upevňovali.

Vrcholem Kristovy touhy po sjednocení je kříž. Na kříži Kristus odnáší hřích, který nás navzájem odcizuje. Na kříži Kristus visí rozdělený a rozbitý mezi nás všechny, abychom se kolem něho konečně začali sbližovat ze všech stran do jediného středu.

Ale na první pohled kříž nevěští nic dobrého. Na první pohled Kristův kříž trčí jen jako zatracená tragédie, jako zánik dobra a naděje, smrt člověka i Boha. Kdyby na Kristův kříž nepřišla žádná nadějná odpověď shůry, nebylo by už možné rozumět na světě ničemu. Žádná naděje by nezbyla. Zvítězila by arogance moci. Důsledky babylonského zmatku by trvaly navěky.

Ale odpověď na Ježíšovo ukřižování přišla! Kristus byl vzkříšen. Poté však vystoupil na nebesa – přešel do skryté Boží dimenze, odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Abychom zůstali s Kristem spojeni, seslal Bůh Ducha svatého. Duch svatý je Duch Kristův. Uvádí nás do plného smyslu Kristova života, Kristovy smrti i Kristova vzkříšení. Aktualizuje Kristův vztah k nám. Tvoří z nás nové, celistvé lidi, zůstávající ve spojení s Bohem. Propojuje nás navzájem v jediné Kristovo tělo.

Poprvé se tyto události začaly dít mezi Ježíšovými učedníky a mezi židy z různých zemí, o nichž jsme četli dnes ve Skutcích apoštolských. Duch svatý způsobil, že prostí učedníci odněkud z Galileje začali najednou přibližovat Kristovu cestu i příchozím z ciziny – srozumitelně a přesně.

Začalo se dít něco úplně opačného než tehdy při stavbě babylonské věže. Tehdy si v systému uměle vybudované jednoty lidé přestali rozumět.

Nyní při seslání Ducha svatého si naopak znovu rozumět začínají. Ale ne že by kvůli tomu museli začít mluvit stejným jazykem – nějakým newspeakem nebo esperantem. Naopak, začínají si rozumět i přes jazykové bariéry. Mluví již o tom samém, byť nejrůznějšími jazyky. Duch svatý totiž unese jednotu v rozmanitosti. Unese bohatství řečí i způsobů zvěstování. Buduje jednotu, která však neznamená uniformitu. Buduje jednotu při zachování originality lidí, které propojuje. Přijímá rozličné lidi ze všech stran, a zároveň uchovává Kristův život v centru. Uděluje též různé duchovní dary, které však zapojuje do jediného Kristova díla.

Duch svatý působí. Jde lidem naproti. Tehdy o letnicích sestoupil na lidi předpřipravené; na lidi shromážděné ke společné modlitbě. Ale lidé sami si Ducha svatého nevyrobili. „Ne mocí ani silou“… Na rozdíl od babylonské věže, kterou se pyšně snažili postavit až do nebe. Duch svatý naopak sestoupil jako překvapivé Boží sebedarování.

Když si přestáváme s druhými rozumět a naše jazyky se rozdělují, pak stojí za to utichnout. Ztišit se k modlitbě. A společná modlitba ve shromáždění může být nenahraditelná.

Duch svatý tehdy o letnicích sestoupil rovnoměrně na všechny, kdo se v modlitbě odevzdali. Daroval se těm, kdo sebe darovali Bohu k dispozici.

Působení Ducha svatého se dá připodobnit k aktivitě přírodních živlů. V Janově evangeliu je popsáno mimo jiné jako proud živé vody. Dnes ve Skutcích apoštolských jsme četli o větru a ohni. „Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden;“ Vítr, proud vody, oheň. Neohraničitelné, neuchopitelné síly. Vanutí větru, živý dech. Vane kudy chce, občerstvuje a proměňuje ovzduší. Když je hezky, osvěžující vánek. Když je bouřlivě, dokáže leccos přerovnat a zpřeházet. Oheň. Plamen lásky sjednocuje, když přetavuje, a zároveň spaluje každou zbytečnost na uhel. Ohnivé jazyky, zažehující inspirace. Živá a plamenná řeč. A proud vody života.

Nicméně Duch svatý není ani nevyzpytatelný požár, hurikán či povodeň. Působí svobodně jako ty nespoutané živly. Ale zároveň působí leckdy tiše, klidně a vyrovnaně. Vytváří nový, symetričtější řád. Spojuje se v něm extáze a klid. Mnozí užasnou, když se setkají s jeho působením. Někteří skeptici dokonce obvinili učedníky inspirované Duchem svatým z opilosti. Apoštol Petr však tyto skeptiky ihned uzemnil srozumitelným kázáním o významu událostí.

Duch svatý vede k většímu nadšení, někdy i k extázi, ale zároveň i ke srozumitelnější komunikaci. Osvobozuje a uspořádává zároveň. Vede k semknutější jednotě v širší rozmanitosti. Umožňuje nový začátek, nový život a nebývalou vzájemnost. Umožňuje i spojit se s Kristem – a zároveň sjednocuje všechny věřící – tvořivě, svěže, odjinud.

Slovo poslání: J 3, 6-8