První čtení: Jon 2 – 3

Základ kázání: Mt 12, 38-42

V Markově evangeliu čteme ještě stručnější záznam tohoto druhu rozhovoru. Stojí tam: „Přišli farizeové a začali se s ním přít; žádali na něm znamení z nebe a tak ho pokoušeli. V duchu si povzdechl a řekl: ‚Proč toto pokolení žádá znamení? Amen, pravím vám, tomuhle pokolení nebude dáno žádné znamení.‘“ K účinné řeči o Bohu patří i léčba šokem. A k postnímu období se hodí ono „žádné znamení“; očividně nic nadbytečného.

Evangelista Matouš Ježíšovu odpověď zaznamenal vstřícněji pro posluchače, s rozsáhlejšími dodatky. Ježíš zde alespoň napovídá. Připomíná též královnu ze Sáby, která si jela poslechnout Šalomouna přes půl světa. V první řadě však připomíná proroka Jonáše. A také obyvatele pověstně zkaženého pohanského velkoměsta Ninive, kteří se duchapřítomně obrátili po jediném Jonášově kázání. A ještě jedno, trochu záhadně znějící srovnání s Jonášem Ježíš uvádí: „Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země.“

„Pokolení zlé a zpronevěřilé si žádá znamení.“ Ježíš narážel v první řadě na farizeje a zákoníky jakožto své ortodoxní současníky. Dává jim za příklad obyvatele Ninive a královnu ze Sáby – příslušníky pohanských národů. Ač by to od podobných lidí ve svém sousedství farizeové nečekali, tito pohané budou obrácení otevřenější než farizeové sami. A prokáží, že v Kristu přišla pravda univerzální, oslovující veškeré národy… Tak se již stalo. Od té doby si lze pod „zlým a zpronevěřilým pokolením“ představit příslušný druh lidí, který podléhá zaslepenosti na způsob oněch dávných farizeů. Kus takového pokolení přebývá v každém z nás. Je dobré jej vystavit konfrontaci s Božím Duchem.

„Mužové z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili po Jonášově kázání“. Co bylo tehdy tak podmanivého na Jonášově kázání, že se ti navýsost zkažení ninivští obrátili? Celkově vzato nic moc. Jonáš jen od rána do večera procházel velkoměstem a provolával: „Ještě čtyřicet dní a Ninive bude vyvráceno.“ Tak znělo celé Jonášovo kázání. Jednou jsem viděl v Praze na zastávce procházet člověka, který s horečnatým výrazem ve tváři opakoval: „Jsou odsouzeni k trestu smrti, k trestu smrti.“ Záznam Jonášova kázání zní na poslech srovnatelně. Je pravda, že starověké civilizace vnímaly i výstřednější prorocké projevy jako plnohodnotnou součást kultury. Ale – ruku na srdce – kdo by nechtěl vzít Jonášovo kázání vážně, měl by zajisté možnost jej nevzít vážně.

„I uvěřili ninivští muži Bohu.“ Ninivským tedy stačilo poměrně málo podnětů k zahájení velikých proměn. Byli totiž ochotni nechat se oslovit. Otevřeli se možnosti přijmout řeč proroka jako znamení od Boha. Znamení, že Bůh s nimi opravdu mluví. Znepokojivě, ale otevřeně je oslovuje. Znamení, že s nimi, s ninivskými má být něco jinak.

„Pokolení zlé a zpronevěřilé si žádá znamení.“ Ale možná si říkáte, že ty farizeje a zákoníky docela chápete. Nechtěli uvěřit jen tak někomu. Je dobré vyhnout se naivitě. Nenásledovat lžimesiáše. Nevěřit každé senzaci na potkání. Farizeové jako skalní strážci pravověří se v tomto směru cítili být tím odpovědnější. Jaká škoda, že právě kvůli své starostlivosti o čistotu tradice se ocitli mimo. Je horší neuvěřit ani pravdě než uvěřit každému šprochu. Královna ze Sáby nepohrdla ani pouhým Šalomounem. Ninivští nepohrdli ani pouhým Jonášem. Oč více zajímavostí se děje v Ježíšově přítomnosti, ať už je to kdokoliv. Ostatně už předtím, než k němu zmínění farizeové a zákoníci přišli, vykonal spoustu mocných činů. Vysvobozoval z moci zla, nezvykle mocně kázal, tolika lidem už proměnil život. A hlavně ztělesňoval Boží lásku na každém kroku. Už to samo o sobě zůstává jedním velkým znamením.

„Bloud si v srdci říká: ‚Bůh tu není‘“, jak je psáno v Žalmu. A podle následujícího verše téhož Žalmu Bůh v tu samou chvíli chce vidět, hledá-li kdo Boží vůli. Bloud už však nalezl v nevíře výmluvu, aby nemusel dál Boží vůli hledat.

Člověk někdy podléhá sklonu rozebírat evangelium ze všech stran a ptát se: Dává nám Ježíšův život ještě dnes dostatečný smysl? Nejsou veškeré důkazy o Ježíšovi chatrné? Jak máme poznat, že se nás tento příběh týká? Kdo prokáže, že víra v Krista nestojí na vodě?

Pokud se ptáme na tyto otázky dost pokorně, Bůh nám snad zřetelně odpoví. Pokud se neptáme dost pokorně, Ježíš si u těchto otázek možná opět povzdychne: Pro vás se žádný dost dobrý důkaz nenajde. Zvlášť pokud vaše otázky pramení ze skrytého nezájmu nechat se oslovit. Ostatně – jaképak znamení. Nedělo se vám už odjakživa tolik zázraků? Počínaje tím, že vůbec existujete? A oč víc vám jich celou dobu odhaluji? Hýčkáte-li si raději pochybnost než úžas, nedostanete znamení nikdy dost. Za chvíli už byste požadovali další… A ještě další. Jako ten boháč, který celý život ignoroval žebráka Lazara u svých dveří. Po smrti spatřil z pekelné hlubiny Lazara v nebi v Abrahamově klíně. Když na této za života vybudované propasti nemohl už nic změnit, poprosil, aby šel Lazar z mrtvých varovat alespoň boháčovy bratry před stejným osudem. „Ale Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!‘ On řekl: ‚Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘“ Ale Abraham mu řekl: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ K čemu plýtvání znameními pro pokolení takto zablokované (svým vlastním bohatstvím vnějším i vnitřním)?

Kdo ovšem upřímně touží po dotyku Kristova slova, toho se Kristovo slovo dotýká.

Uzavření lidé si sami před sebe postavili bariéru svou sebejistou otázkou: „Mistře, chceme od tebe vidět znamení.“

My až do smrti neuvidíme plnou pravdu o Kristu, jež stále zčásti spočívá v tajemství. A neshromáždíme dost důkazů o ní. Uvidíme však v Kristově světle čím dál plnější pravdu o sobě samých. Uvidíme, jak na tom před Boží tváří doopravdy jsme. A jak na tom ještě můžeme být jinak. Jestliže nebudeme chtít před Kristovou pravdou utéct… Pomocí otázek kladených Kristu vyhýbavě by člověk mohl unikat otázkám, jež klade Kristus jemu přímo. Ninivští si však v tomto ohledu nic nenalhávali. Nezačali se Jonáše rýpavě vyptávat na jeho teologii nebo na prorocké oprávnění. Prozřeli prostě, že potřebují obrácení jako sůl. Ani královna ze Sáby nestagnovala na místě plna dojmu, že ona sama je nejmoudřejší na světě. Tito všichni se nechali oslovit nově a posunout se dál. Nechali svoje životy proměnit v širším Božím světle.

Kdo se chce nechat oslovit, naslouchá pozorně třeba i jednoduchým kázáním. Ježíš však odkrývá ještě jednu zvláštní podobnost mezi příběhem Jonášovým a svým vlastním: „Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země.“ Co je za znamení toto? Prorok se ocitl v rybě, Kristus v hrobě. Oba tak trochu pohřbeni masou kolektivního hříchu. (I když Jonáš také svým spoluzaviněním, protože nešel do Ninive prorokovat rovnou. Nebýt však zkaženosti celého Ninive, nezačala by ani Jonášova dramatická cesta. Kristus se v hrobě ocitl čistě zaviněním všech ostatních, kdo ho ukřižovali a pohřbili ve svých hříších.) Výsledek vypadá na první pohled nepřitažlivě, zoufale, temně. Oba se ocitli se v hluboké jámě, prázdnotě, marasmu tohoto světa. V doočíbijící absenci všech znamení. Sebejistě nevěřící cynik se už jen pousměje, jak dopadli. Mávne rukou a chce už mít od nich navěky pokoj. Věřící člověk se raději zeptá, co z toho ne-znamení dál vyplývá. A také: Jak to dál pokračuje? Jonáše po třech dnech vyvrhla temná obluda na druhý břeh. Kristus byl po třech dnech vzkříšen. Znamením budiž už odezva kajících se ninivských. Znamením budiž též podobné momenty v současnosti, kdy se lidé dřív očividně zkažení překvapivě proměňují třeba i pod vlivem osobností Jonášova typu – jež samy prošly nějakou obludnou temnotou, a nyní mocně působí na druhé. Znamením budiž též proměny v životech apoštolů díky setkání se Vzkříšeným Kristem. A znamením budiž proměny mnohých, jež Kristus oslovuje dodnes. Boží sláva dál naplňuje zemi. A nedá se zastavit.

Slovo poslání: 1K 1, 18-31