První čtení: Mi 5, 1-4a

Základ kázání: Žd 10, 5-10

Kristus se neobětoval jen v jednom momentě na kříži. Kristova oběť začala od začátku. Od početí a od narození. Od jeho příchodu na svět. Už do lůna matčina byl vložen jako libý obětní dar. Už do jeslí byl položen jako na oltář. A obětuje se celým svým životním nasazením. A na kříži svou oběť dokonal.

V tom smyslu chápu slova z Listu Židům, která jsme četli dnes. Už při svém příchodu na svět (popř. při svém celoživotním přicházení – v originále je tvar „přicházeje“) podle nich Ježíš cituje slova Žalmu:

‚Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo.

V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení.

Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.‘“

Kristus tak dodává veršům starého Žalmu nový a plný smysl, protože je ztělesňuje úplně. Ztělesňuje je tak dokonale, že se tím dotýká i nás, jak autor Listu Židům dále píše: „Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo.“ Obětoval je jednou provždy, definitivně, úplně, neodvolatelně. Tak dokonale, že jde o oběť celosvětového dosahu. Jsme v ní přirozeně zahrnuti. Kristův příchod na svět i Kristova oběť jsou stoprocentní.

Autor epištoly Židům tedy oba motivy zřetelně propojil v jedno: Motiv Kristova příchodu s motivem Kristovy oběti. V podobném duchu uvažuje například i autor Prvního Listu Janova, když píše:

„V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“

Z obou epištol slyšíme navíc důraz na Kristovu jedinečnost. Jediný, jednorozený Syn. Obětoval se jednou provždy. Chrámové oběti už nemají smysl. Tečka. Člověka napadne otázka, jestli má vůbec něco dalšího dělat, když Kristus už vykonal všechno potřebné nenahraditelně. Autor epištoly Židům však píše: „Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo.“ Tou vůlí jsme posvěceni – a tady se otevírá otázka: Co přesně to pro nás znamená? Jsme posvěceni k čemu?

Apoštol Pavel píše pro změnu v epištole Římanům: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“

Tedy Kristus se obětoval jednou provždy a jedinečně, ale ruku v ruce s tím se máme dennodenně přinášet jako živá, svatá, Bohu milá oběť. Kristus se nám úplně vydal a my na to můžeme odpovědět tak, že se vydáme jemu. To ať je naše pravá bohoslužba. Chrámové oběti už samy o sobě už nic neznamenají. A také křesťanské bohoslužby by samy o sobě neměly smysl. Jde o to, proměnit celý svůj život v bohoslužbu. Celým svým životem na Ježíšovu jedinečnou oběť jedinečně navázat. Analogii lze spatřit například v láskyplném manželské vztahu: Když se jeden druhému navzájem daruje, druhý prvního přijímá a daruje se mu v odezvě. V tu chvíli jsou oba ztotožněni se svými oběťmi celou svou bytostí. Když oproti tomu člověk přinášel obětované zvíře, aby dostál náboženskému nařízení, ale myslel si u toho svoje, nebyl u toho přítomen bytostně.

Advent tak nemusí představovat jen připomínku čekání na Kristův příchod. Adventní motiv může spočívat též v uvědomění, že sami jako křesťané přicházíme do světa v Kristově Duchu. Přicházíme sem cestou obětí. Což ovšem nemusí zdaleka vždy znamenat, že máme trpět. Kristus se vydával životu celý, a proto i bolest své cesty přijal. Oběť však může být mnohdy radostná, obšťastňující, naplňující, životodárná pro všechny strany – pro ty, kdo oběť přijímají, ale i pro toho, kdo se obětuje. Vždyť Kristus sám žil často velmi radostně – a do poslední chvíle žil naplněně.

Přiznávám, že jsem napřed zápasil s pochybnostmi, zda dnešnímu textu z epištoly Židům dobře rozumím a zda na něj dovedu smysluplně kázat. Mé pochopení projasnil rozhovor s jedním člověkem trpícím duševním onemocněním, jenž vyprávěl o svých přípravách na Vánoce. Konstatoval mimo jiné: „A taky jsme dospěl k tomu, že se letos obětuji, protože místo abych jen seděl doma a litoval se v depresích, tak se přemůžu a vydám se mezi druhé lidi udělat jim radost.“

Takový přístup de facto potvrzuje Kristova slova: „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej.“ A přitom jde o úplný paradox, protože kdo by se chtěl raději užírat sám doma, než se potěšit s ostatními lidmi? V tomto případě zřetelně vnímáme, že všední sebeoběti v Kristově lásce naplní život štěstím víc než vlastní tak zvané pohodlí. Schválně jsem řekl doslova: Sebeoběti v Kristově lásce. Protože lidé se mnohdy přece obětují i bez lásky. Připadají si přitom zneuznaně a zahořkle. Je smutné, když pak špatnou náladou znepříjemní život i těm, pro než se tak tristně obětují. Apoštol Pavel o těchto sklonech napsal: „A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ Vidíme, jak je Ježíš Kristus vzácný, když ani na kříži nepodlehl sobectví a zahořklosti. Proto je jeho oběť tak jedinečná, tak hluboce se nás dotýká. Proto nás právě jeho Duch posvěcuje, abychom nepocítili marnost v žádné situaci. V hlubinách Kristova Ducha má člověk všechno, co ke štěstí potřebuje. Proto už přestává chtít něco za něco. Proto už nezahořkne. K takové síle víry (ve smyslu důvěryplného přijetí) celoživotně dozráváme.

Dále chci ještě dodat k citovaným slovům od depresivního přítele, že on se už může přemoci, vstát a jít mezi lidi. Jak Ježíš řekl: „Vstaň a choď“ – což už je samo o sobě požehnání, jež dosud neprožil každý. Existují i depresivní lidé, kteří nemají sílu vstát. A nelze je za to obviňovat. Je skvělé, když někdo jiný se tak zvaně obětuje a navštíví je. Případně když jim pomůže postavit se na nohy. Kéž o letošních svátcích trpí co nejméně lidí osamělostí a ochromeností.

V čem ještě mohou spočívat vaše životodárné sebeoběti v následujících dnech? Jak ještě můžete přicházet od Otce na svět v Kristově Duchu?

Myslím, že zvláště o Vánocích mohou některé formy sebeobětí probíhat docela paradoxně. Zdánlivě mohou dokonce připomínat opak obětí. Například zříci se urputné kontroly nad Vánočním zařizováním, pečením, úklidem, povinným nastolováním dobré nálady. Neboť kdo by chtěl svoje Vánoce zachránit, ten o ně přijde. Kdo ovšem ztratí své Vánoce pro Krista, vzdá se kontroly nad nimi a v klidu vydechne, ten bude možná překvapen Kristovým příchodem i do nečekaných míst domácnosti. Kdo jako Marta nervózně pobíhá od rána do noci, ten už si Ježíše ani pořádně nevšimne. Kdo jako Marie vydechne a usadí se, všimne si, že Ježíš přišel k němu domů.

„Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo.“ Říká Kristus, když přichází na svět.

Nechtěl jsi určitě ani, abychom se přemáhali v obětavém stresu. Nechtěl jsi ani, abychom z pocitu nutnosti dávali příliš nadbytečných darů. Ale dal jsi nám těla. Abychom se dali celí. Svobodně, dobrovolně, z lásky. Abychom se navzájem obohatili. Abychom celí zapadli do Tvých souřadnic, Bože. Počínaje svou prostou přítomností v nich. Respektive počínaje svou sváteční přítomností – vždyť jsme posvěceni tou jedinečnou obětí, která nás proměňuje. Rozpohybováni tou věčnou štafetou darování a přijetí.

Slovo poslání: L 1, 46-55