První čtení: Jr 31, 1-14

Základ kázání: L 11, 14-28

Nedávno Ježíš řekl: „Kdo není proti vám, je pro vás.“ Teď říká při jiné příležitosti: „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.“ Za chvíli si navíc bleskově vymění názory s ženou, jež zvolala: „Blaze té, která tě zrodila a odkojila.“ Kristus jí odpoví: „Blaze těm, kteří slyší Boží slovo a zachovávají je.“

Nakonec nelze být nestranný vůči Božímu Ježíšovu životu. Ať víme o Ježíšovi mnoho, málo, anebo nic, stejně se vlastním zaměřením ocitneme na jedné ze stran barikády. I kdyby člověk chtěl zůstat neutrální jak země nikoho, přesto mu hrozí okupace zlým duchem a jeho sedmi horšími přáteli. A nestačí ani zpovzdálí uctívat Marii, která Ježíše zrodila a odkojila. Nestačí s obdivem respektovat vzdálené slavné svaté. Nestačí ani zpovzdálí uctívat Ježíše samého, když se s ním člověk nesžije důvěrněji. Ruku v ruce s tím nemusíme vůbec podléhat pocitům méněcennosti. Vždyť přece nevadí, že jsme nežili na území Izraele před dvěma tisíci lety. Nevadí, že jsme nepotkali Nazaretského osobně. Nevadí, že jsme nepatřili k jeho nejbližším příbuzným či známým. Nevadí, že jsme nepoznali nikoho z prvotní církve. Nemusíme si malomyslně říkat: Blaze jim, protože oni byli přímo u toho. Nemusíme jim tiše závidět. Dnes pro nás stejnou měrou platí: „Blaze těm, kdo slyší Boží a zachovávají je.“ Také my můžeme slyšet Slovo stejně silně. A zachovávat je. Být s Kristem. Shromažďovat s ním.

Shromažďovat s ním pod přímou Boží vládu. Shromažďovat s ním kořist z ďáblova domu. Vše, co bylo zle ukořistěno, navracet do sféry vlivu Páně. Sjednocovat pod vedení dobrého pastýře.

„Kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.“ Říká Ježíš. Co bychom s ním rádi shromáždili dnes? Z okolí? Ve vztazích? V našem sboru? V hloubi duší?

Zajisté na světě přetrvává mnoho rozptýleného, co soustředit. Mnoho rozbitého, co seskládat. Mnoho konfliktního, co čeká na sjednocení v Boží moci.

Na počátku je velmi dobré, že sami jsme shromažďováni v církvi. Skládá se v Kristovo tělo.

A je dobré, když se shromažďujeme vnitřně v Kristově Duchu. V soustředění na Boží přítomnost. V soustředění na Boží slovo. V modlitbě. Ve vnitřním sjednocení. V touze po Boží přítomnosti všude, kde se nachází. A stejně tak tam, kde ji momentálně nenacházíme, a přesto ji s neúnavnou vírou hledáme. Právě ta neúnavná koncentrace na Otcovu přítomnost je jednou z nejzákladnějších Ježíšových vlastností. Všude a ve všem vyhledávat Otce. A tak být sám Otcovy přítomnosti plný – jako ten nejvěrnější, nejvěrohodnější Syn. V takové plnosti k nám Ježíš přichází. Vyzařuje ji všude kolem. I v každém setkání vyhledává prostor pro Otcovu působnost. Proto tak pomáhá trpícím.

V Kristově Duchu se tedy učíme podobnému soustředění. Vydáváme se s Ježíšem do světa spolupracovat na přemáhání zla. Shromažďovat s ním kořist, již ďábel nakradl. Navracet jí Bohu k dispozici. Co všechno kolem nás ďábel nakradl? Nakolik oloupil o lásku, o víru, o naději? Koho dnes můžete pozvednout v Božím Duchu? Jaké střípky pravd znovu uchopit a vrátit je do smysluplných souvislostí?

Nechci, aby má řeč vyzněla megalomansky. Chápu, že někdo by mohl namítnout: „Copak jsem Ježíš?“ Na druhou stranu Ježíš sám vyslovuje i slova typu: „Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci.“ Je třeba tyto jeho výroky přijímat s krajní pokorou. Ale byl by také hřích přeslechnout je úplně. Kde všude tedy s Kristem spolupracovat? Jak shromažďovat Bohu k dispozici?

Například podle dnešního čtení z Lukášova evangelia Ježíš vyhnal zlého ducha z němého člověka. Když zlý duch vyšel, němý promluvil. Ježíš mu vrátil řeč. Znovusjednotil jeho lidství. Vrátil, co člověku k plnosti chybělo. My někdy čteme podobné příběhy trochu rozpačitě. Napadne nás, že existují i nevratně postižení, jejichž uzdravení si představit nedokážeme. A démony také obvykle nevyháníme. Alespoň v doslovně hrubém smyslu ne (i když lze uvažovat i o exorcismu jako o zcela zvláštní církevní praxi). Ano, dovedeme si představit, že onen němý byl postižen zle a zároveň psychosomaticky. Je to možné. Ale bylo by přece omezující zúžit Ježíšovo poslání na praxi psychoterapeuta. Nehledě na to, že ani psychoterapie není specializací většiny z nás. Jak tedy s Kristem spolupracovat v ještě širším smyslu?

Dovedeme si ovšem představit různé situace, kdy zlé síly berou lidem řeč. Člověk si každou chvíli připadá tak trochu zahnán do kouta a bojí se otevřeně promluvit. Někteří lidé jsou ovládáni neustálým umlčujícím strachem. Jim může Bůh dodat odvahu. A tak jim de facto navrátit řeč. Ježíš je neklamným prostředníkem takové odvahy. A lze jej v tom následovat.

Autoři evangelií nám dosvědčují Kristovy mocné činy. Zároveň ovšem za každým z těchto podivuhodných skutků naznačují širší souvislosti. Navracet němým řeč znamená rovněž navracet schopnost domluvit se. Navracet hluchým sluch znamená rovněž navracet schopnost nezkresleně uslyšet Boha i bližního. Navracet slepým zrak znamená rovněž navracet schopnost nazřít v jasném světle. Postavit chromé na nohy znamená rovněž pomáhat druhým stavět se na vlastní nohy. A tak dál. Jistěže může být dobré modlit se za nemocné, aby je Bůh pozvedl a ujistil je o odpuštění hříchů. Když se to v jednotlivých případech projeví zlepšením zdravotního stavu, tím lépe. V Božím Duchu však můžeme spolupracovat na daleko širší plejádě mocných skutků než na pouhém tělesném uzdravování. (To samo o sobě zůstává mnohdy doménou lékařů.) Jistěže dává smysl nepodceňovat sílu zla a modlit se za lidi jím ovládané. Ale nemyslím, že by věřící měli obvykle působit jako exorcisti z horrorových filmů. Avšak když povzbudíš druhého, aby se nebál promluvit… Když zprostředkuješ domluvu mezi znesvářenými stranami… Když připravuješ živnou půdu pro odpuštění a pokoj… Tak, aby spolu lidé vůbec začali mluvit. Tam, kde je nenávist, když lásku vnášíš. Když navozuješ atmosféru ztišení, aby v ní zaznělo to pravé slovo. Když odhaluješ souvislosti v jasnějším světle. Když věci nazýváš pravými jmény. I když poctivě odhalíš vlastní chyby v Kristově Duchu, zapůsobí to leckdy úzdravně též pro okolí. Když druhým pomáháš získat zpět ztracenou vládu věcí svých. Stejně tak jako když daruješ nemajetnému, co mu schází – stejně tak jako když obohacuješ tím, co druhému chybí vnitřně. V bezpočtu těchto oblastí shromažďujeme poklady. Na jaké ještě myslíte šance sjednocování pod Boží vládu? Jak s Kristem shromažďovat a nerozptylovat jeho působení více?

A uvažme také dnes, že Kristovo působení se projevuje nejen mezi jednotlivci, ale i napříč celými národy. A na druhou stranu také v celosvětových dějinách vidíme ono nebezpečí, že vyhnání jednoho démona může předejít spíš jeho návratu se sedmi horšími. Revoluce, jež pyšně směřovaly ke světlejším zítřkům, přinesly naopak znásobení temnoty. Rozporuplně dopadá i návrat k tak zvaným křesťanským tradicím, když Krista samého lidé zapomenou opodál. A neméně rozpačitý dojem vzbuzuje naše české hodnotové vakuum, když jej vyplňují lidé bezskrupulózní, bezpáteřní, bez ideálů. V Kristově Duchu však nepodléháme naštvanosti a skeptickým pocitům. Naopak. Zítřky se samy tiše prosvětlují. Věrně a neokázale shromažďovat s Kristem znamená nenápadně a klidně rozpoutávat revoluci. Opět počínaje tím, že my sami jsme shromažďováni. Když církev zůstává na svém místě, ukáže se v ní pozoruhodná alternativa vůči většinové společnosti. Alternativní prostor, kde vyšší k nižším má se tiše. Alternativní zahrada, v níž zraje ovoce Božího Ducha: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. A kde lze též najít víc odvahy přiznat vlastní viny. A kde lze najít větší otevřenost k proměně. Mimoto můžeme na správných místech navázat na to pozitivní, co se děje v občanské společnosti. Tak také shromažďujeme s Kristem – a ruku v ruce s těmi, kdo nejsou proti nám.

„Kdo není proti vám, je pro vás.“ Říká Ježíš. A: „Kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.“ Obojí dává smysl.

Slovo poslání: Ko 3, 12-17