26. 8. 2018 – L 10, 1-12.16-20
První čtení: 2Kr 5, 1-14
Základ kázání: L 10, 1-12.16-20
Někdy křesťané podléhají sklonům dívat se na společnost spíše s černými brýlemi. Někdy nás může zmáhat pocit, že lidstvo tone v temnotách a že církev nemá sílu mnoho na tom změnit.
Kristus otevírá nadějnější úhel pohledu: „Žeň je mnohá, dělníků málo.“ Tam, kde my leckdy vidíme pustý úhor, vidí on možná už zlátnoucí pole. Osvobodivě působí už samo prozření, že svět je dle prapůvodního určení Božím polem, nikoli především polem působnosti lidského sobectví nebo jiných sil. „Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.“ Má smysl přeladit se z vlastních pochybností na záměry Pána pole působnosti.
Nevíme, co všechno se tady ještě v blízké době urodí. Možná i nějaké doposud netušené a originální plodiny? Nemusíme se tedy pořád jen znepokojovat, můžeme se i s neutuchající nadějí těšit. Ale určitě dobře chápeme Ježíšovo konstatování nedostatku pracovních sil. Už jen když si vybavíme počet obyvatel Chomutova, což je přibližně 50 000 lidí. Zůstává otázkou, nakolik zřetelně všem těmto padesáti tisícům už někdo přiblížil smysl Kristova života. Anebo když si vybavíme počet obyvatel okolních sociálně vyloučených lokalit… Například v pověstném Litvínově-Janově žije 5000 lidí. Teoreticky 5000 dalších šancí k projasnění životů. Nakolik byly tyto šance vyčerpány, nakolik zůstávají doposud nevyužity? „Žeň je mnohá, dělníků málo.“
A můžeme si v této souvislosti též vybavit současnou situaci naší Českobratrské církve evangelické, v níž se potýkáme s nedostatkem duchovních. I naše ústředí bere v této souvislosti vážně a doslova Kristova slova: „Proste proto Pána žně, ať pošle dělníky na svou žeň.“ Právě jsme obdrželi další korespondenční výzvy do sborů, abychom se modlili za přibývání zájemců o kazatelskou službu. A také abychom nacházeli dobrou vůli, pokud jde o vzájemnou podporu duchovních a sborů. Základem pro každou angažovanost je naladit se na vlnu Vysílajícího.
„Proste proto Pána žně, ať pošle dělníky na svou žeň.“ S touto základní instrukcí vyslal Kristus také oněch sedmdesát misionářů. Už předtím podobným způsobem vyslal svých dvanáct apoštolů. Je ovšem potřeba rozšířit evangelium do všech koutů světa. A tak stojí za to, využít služeb dalších ochotných lidí. I přestože ani apoštolové samotní nechápali Ježíše vždycky dobře, tak kde vzít jistotu, že zvěst nepřekroutí ostatní? Nicméně je třeba neodkladně jednat, a proto Ježíš s důvěrou vysílá oněch sedmdesát dalších. Vzhledem k počtu obyvatel celého světa a k množství jejich duchovních potřeb bylo ovšem i oněch sedmdesát zanedbatelně málo. „Proste proto Pána žně“.
Další důležitá věc: Přestože Kristus vidí spoustu možností v okolní společnosti, na druhou stranu si o ní nedělá iluze: „Jděte! Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky.“ Takové poslání může mít atmosféru někdy i pěkně dobrodružné mise. Samozřejmě je lepší nepodléhat naivitě. A vpravdě Kristův přístup spočívá v tom, když člověk zároveň vnímá druhé realisticky, bez iluzí i s jejich stíny, a přesto s Kristovou bezednou nadějí. Vzpomínáte si možná ještě na další Ježíšův výrok: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“
Holubičí povaha pak vstoupí i do zvlčilého prostředí s nepředstíraným přáním všeho dobrého: „Když vejdete do některého domu, řekněte nejprve: ‚Pokoj tomuto domu!‘“ V Ježíšově době tak zněl běžný pozdrav. Přání pokoje znamenalo něco jako: „Dobrý den“. A zároveň tento pozdrav dostává nečekanou hloubku, pokud je míněn naprosto upřímně. Přejeme vám den opravdu dobrý. Přejeme vám v tomto domě opravdový pokoj. Což zazní jistě v nejrůznějších domácnostech, zmáhaných rozmanitými problémy a konflikty. Přání pokoje jako východisko.
„A přijmou-li pozdrav pokoje, váš pokoj na nich spočine; ne-li vrátí se opět k vám.“ Alespoň vy si můj pokoj rozhodně nenechte vzít. I kdyby s tím druzí nechtěli mít nic společného, půjde o jejich svobodnou volbu. Vy se však jejich nevstřícnou odezvou nemusíte nechat znepokojit. Alespoň vy se do cizích nepokojů nenechte vtáhnout.
Dokonce i kdyby na vás nebyl zvědavý nikdo z celého města, nenechte si tím vzít vítr z plachet, jak říká Ježíš dál: „Když však přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: ‚Vytřásáme na vás i ten prach z vašeho města, který ulpěl na našich nohou! Ale to vězte: Přiblížilo se království Boží.‘“ Má ovšem také smysl sebekriticky zkoumat, kdy jsme druhým lidem Kristovo světlo spíše zatemnili… Avšak nemusí jít vždy o naše chyby. Když člověk udělal to nejlepší, co mohl, záleželo též na druhých, zda dobrou vůlí nepohrdnou. Nenechte se tedy negativními odezvami rozhodit, povzbuzuje Kristus. Vytřeste jejich vlastní prach z nohou, ať na vás ani stopa jejich negace neulpí a netíží vaše další kroky. Naopak ještě jednou provolejte i do takového obrněného a zabarikádonavého města: „Ale to vězte: Přiblížilo se království Boží.‘“ Jestliže záleží na nás nepřejeme vám nic zlého. Byť Kristus dodává: „Pravím vám, že Sodomě bude v onen den lehčeji než tomu městu.“ Každý vlastního nepokoje strůjcem.
Ježíš tedy vyslal těch sedmdesát blízkých do světa jakožto sedmdesát statečných ovcí mezi vlky. A v tomto Duchu také jako sedmdesát nezabezpečených. Jakožto zvláštní manifest království pokoje přicházejícího odjinud než z oné někdy tak po zuby zabezpečené společnosti. „Neberte si měšec ani mošnu ani obuv.“ Nespoléhejte na žádné speciální zázemí, ale jen na sílu bezprostředních vztahů s lidmi, kteří vás přijmou. U nich pak jezte a pijte, co vám dají, ,neboť ‚hoden je dělník své mzdy‘! Tak znělo ideální vyslání těch sedmdesáti statečných úplně na začátku. Církev si zřejmě ani dnes nemusí přidělávat vrásky panickým hromaděním velkých finančních zásob do budoucna. Ideálem zůstává síla bezprostředních vztahů ve společenství, kde se vzájemně starají jedni o druhé, což je koneckonců dobrým znamením její funkčnosti také pro okolí.
Jediná zvláštní dispozice Ježíšových vyslanců zůstává pak úplně neviditelná: „Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo odmítá mne, odmítá toho, který mne poslal.“ V prvním čtení z 2Kr jsme slyšeli, že jako Boží velvyslanec se projevila zajatá izraelská holčička, která musela sloužit v domově nepřátelského vojevůdce. Také ze všeho nejspíše jako bezbranná ovečka mezi vlky. A přesto jim přála pokoj, když doporučila, aby malomocný Naamán vyhledal izraelského proroka. Naštěstí ji vzali vážně, a tak nepřeslechli Boží velvyslankyni. Naštěstí vzal Naamán nakonec vážně i samotného proroka Elíšu. Přestože původně úplně nedůvěřoval této osobnosti přebývající mimo elity královského paláce, doporučující cestu podivuhodné až pokořující očisty.
Také my křesťané můžeme mít občas pocit, že nedisponujeme navenek ničím zvláštním, čím bychom druhé přesvědčili. Chvílemi se nám může zdát, že mimo přání pokoje nemáme všehovšudy nic. Nedopadne ta mise sedmdesáti vyslaných náhodou fiaskem?
A přesto: „Těch sedmdesát se vrátilo s radostí a říkali: ‚Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.‘“ Objevili jsme moc, přestože na první pohled bezmocnou, jež překvapivě přemáhá i démonické síly v okolní společnosti. Zapřahuje i energii doposud démony svázanou, přepřahuje ji do služeb dobra. Takový dominový efekt se může postupně projevit ve vztazích, v nichž přání pokoje dominovalo jako mávnutí motýlích křídel na začátku. Takový dominový efekt se šíří, když se Kristovi stateční počátečního přání pokoje neúnavně drží v následujících slovech i činech.
Ježíš jim přitakává: „Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk.“ Když řádí zlo tady na zemi, řádí už jenom se zuřivou setrvačností. V nebeských sférách už nemá své místo. Spadlo z nich jak shnilé ovoce. V těch, kdo jsou s Kristem pevně spjati, už nevítězí.
„Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové, radujte se z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“ Jde o to, aby Ježíšovi vyslanci po pár úspěších nezpyšněli a neopájeli se mocí. A navíc je fakt, že momentálně má Kristovo působení až hmatatelný vliv, ale nebude ho mít za každých okolností. Až Krista ukřižují, bude se navenek zdát, že satan nakonec zvítězil. Proto se neopájejme momentálními pocity úspěšnosti. Radujme se čistě z toho, že patříme Kristu za každých okolností.
Slovo poslání: Ga 6, 1-16