První čtení: Ž 145

Základ kázání: Ef 3, 14-21

Dnešním čtením jsme vtaženi rovnou do přímluvné modlitby. Autor dopisu Efezským se přimlouvá za svoje čtenáře – potažmo také za nás, kdo dopis přijímáme dnes.

Nejprve prosí, aby se pro bohatství Boží slávy v nás Duchem Božím upevnil a posílil „vnitřní člověk“ a aby Kristus skrze víru přebýval v našich srdcích.

Sousloví „vnitřní člověk“ jinde v Bibli nenajdeme. Na některých místech čteme příbuzná vyjádření, například v epištole Korintským: „i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme.“ Nejeden duchovně hledající člověk usiluje o zkvalitnění niterného života. Někteří takoví lidé dokonce přímo odmítají důvěřovat církvi jakožto náboženské instituci, která se jim zdá být zkostnatělá a vyprázdněná. Bohudíky může jít o povrchní dojem. I když na druhou stranu církvi stále hrozí, že ztratí vnitřní smysl a upadne do formalismu – je dobré si to sebekriticky uvědomovat. Někteří duchovní hledači upřednostňují v rámci církevní zbožnosti třeba spisy křesťanských mystiků – ať už klasických katolických nebo obdobně naladěných evangelíků typu Jana Amose Komenského. A také někteří spirituálně zaměření psychologové uvažují o tom, že duševně zrající člověk postupně nalézá svoje bytostné já, které se liší od ega povrchního a majetnického.

Jan Křtitel prohlásil o Kristu: „On musí růst, já však se menšit.“ Nechť tedy Kristus roste mezi námi i v nás. Apoštol Pavel napsal dokonce: „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Takhle silného ztotožnění s Kristem se můžeme až zaleknout. Nicméně Kristův Duch má přece skutečně naplnit nejen celý vesmír, ale i naše bytosti od nejhlubších útrob až ke konečkům vlasů. Člověk obnovovaný k Božímu obrazu však doposud svádí boj s tím starým, umírajícím v hříchu. Nicméně v hlubinách našich bytostí se snad nerozprostírají už jen ony neprobadatelné propasti lidské hříšnosti, snad už i dobrá Boží úroda zde raší. Proto je potřeba, aby nový člověk z hloubi duše rostl a prorážel vnější bariéry, okovy a prázdné slupky. Proto se v nás má posílit a upevnit vnitřní člověk, aby ho vnější, povrchové fasády nerozdrtily. Já ožívající čistě z milosti Boží. Z hloubi prýštící pramen.

Biblické verše o „vnitřním člověku“ mohou snad silněji oslovit duchovně hledající, kteří se rozhodně nespokojí s tradičním náboženstvím jen jako s vyčpělým soubor zvyklostí a pravidel.

Nezapomeňme však na obvyklé úskalí: Čím víc si člověk zakládá na vlastní duchovnosti, tím spíše podléhá sklonu povyšovat se nad druhé. Začne se s nimi farizejsky porovnávat naplňován dojmem, že nedospěli tak duchovně daleko jako on. Proto máme my křesťané tak velké štěstí, že věříme právě v Ježíše, jenž způsobem bytí „byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“

I autor epištoly Efezským bezpochyby touží po tom, aby duchovnost věřících zůstala zdravě křesťanská, a tedy pokorně otevřená druhým. Napříč celým svým dopisem stále vyzdvihuje témata jako jednota církve a láskyplné vztahy v ní. A utěšuje taktéž, že bída pozemského utrpení nás nevzdálí od Kristovy slávy.

Zdravá křesťanský duchovní život zůstává nedílně spojen jak s Kristem uvnitř, tak s bratřími a sestrami vně. V jedné středověké knížce je věřící člověk poeticky charakterizován jako ten, kdo stále hledí jedním okem dovnitř na Ukřižovaného Pána, a druhým okem ven okolo sebe. Nejde nám tedy jen o výstup do duchovních výšin, kde člověk lhostejně nechá ostatní hluboko pod sebou. V Kristu se naopak otevírá nádherný paradox spočívající v tom, že čím hlouběji čerpám z čistých horských pramenů, tím klidněji se odvážím též ušpinit si ruce všedními záležitostmi svých bližních. Účelem není osaměle si skrblit duchovní bohatství. Účelem je toto nabyté bohatství sdílet, ba marnotratně se o něj dělit a sloužit s jeho pomocí.

Pisatel listu Efezským se za nás dále modlí, aby nám bylo dáno „pochopit, co je skutečná šířka a délka a výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, přesahující každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.“

Další nezvykle formulovaný příslib: Pochopit, „co je skutečná šířka a délka a výška a hloubka.“

Co všechno člověku může připadat jako extrémní šířka a délka a výška i hloubka obvykle? Co všechno si pod těmi slovy člověk představí vědomě či nevědomě?

Co si lze představit pod slovem „šířka“? Když jsem si pokusně zadal „šířka“ do internetového vyhledavače, nabídly se mi přednostně možnosti: šířka auta, šířka parkovacího stání, šířka jízdního pruhu, šířka schodiště, šířka chodníku, šířka dveří, šířka boty, šířka pásma. Co ještě jiného si představit? Šíři vlivu? Šíři vědomostí? Šíři pochybností? Rozlehlost vesmírných prostor? Jít ještě dál a představit si rozsáhlost otevřené náruče Boží? A ruku v ruce s ní možné rozpětí náruče otevřené pro bližního? Nesmírnost objetí lidí sjednocených v Kristu napříč časy a prostory? Stále se rozšiřující obzory, které Bůh lidskému výhledu otevírá? Co ještě může člověka napadnout, anebo překvapit pod slovem „šířka“?

A co si představit pod slovem „délka“? Když jsem si zadal „délka“ do internetového vyhledávače, nabídly se mi přednostně možnosti: délka kružnice, délka stélky, délka těhotenství, délka rovníku, délka mateřské, délka kroku, délka tenkého střeva, délka tlustého střeva. Co ještě člověka napadne? Vzdálenost exotických zemí, kam by chtěl ještě někdy vyrazit na dovolenou? Vzdálenost světelných let, jež k nám urazí světlo z nejbližších, nebo i odlehlejších souhvězdí? Vzdálenost, kterou urazí Boží láska, když sestoupí z nejvyššího nebe, narodí se ve chlévě a sestupuje až do pekel? Nedostižnost, jež překonávají bližní, když k sobě nacházejí cestu? Zázračné dálky, jež mohou ujít spolu?

A co si představit pod slovem „výška“? Když jsem zadal „výška“ do internetového vyhledavače, nabídly se mi přednostně možnosti: výška umyvadla, výška zábradlí, výška schodu, výška trojúhelníku, výška kuchyňské linky, výška vany, výška stropu, výška stolu, výška jídelního stolu. Co ještě dalšího člověka napadne? Zdánlivá vyvýšenost těch tak zvaně horních deseti tisíc, na kterou někdy zarputile pomýšlí? Ti odvážnější mezi námi též zauvažují o tom, jak tuto vyšší společenskou sféru jakožto občanská společnost spoluovlivníme. A hvězdné nebe nad námi? Svrchovaný Boží majestát? My křesťané zvláště zřetelně vnímáme slávu vyvýšeného Krista, a jeho nečekaný nadhled a rozhled z kříže. Ale i vznešenost trůnu Ukřižovaného po Otcově pravici. A navíc doufáme v zasutou, ale nepopiratelnou vznešenost bližního stvořeného k Božímu obrazu!

A pod slovem „hloubka“, co vlastně si představit? Když jsem zadal „hloubka“ do internetového vyhledavače, nabídly se mi přednostně možnosti: hloubka ostrosti, hloubka dezénu letních pneumatik, hloubka dezénu nové pneumatiky, hloubka základů, hloubka Labe, hloubka Macochy. Co ještě dál si představit? Viděl jsem kdysi překrásný dokument o Mariánském příkopu… Ale i hloubka vesmírných prostor nás opět vábí. Děsí nás naopak bezedná nenávist těch, kdo nás chtějí hluboce zastrašit? Můžeme prožít i hlubokou beznaděj. Ale existují mezi námi též hluboká pouta. A navracíme se v onu hlubinu bezpečnosti. Láska, jež přijímá i nepřátele, zůstává jedinou podstatnou odpovědí i na onu bezednou nenávist.

Člověka bytostně nevěřícího mohou zastrašovat fenomenální síly přírody i drtivé projevy lidské moci.

A s matným povědomím o Bohu člověk tuší spíš jako v mlhách vzdálené obzory, které ho fascinují a děsí zároveň.

Když však v Kristově Duchu zakoření, vnímá svět ještě čím dál šíře, výše, hlouběji, ale i blíže, niterněji, jasněji, klidněji, prozářeněji, důvěrněji, nadějněji, láskyplněji.

Pisatel listu Efezským pak zakončuje svou modlitbu ještě oslavněji, než by kdo čekal: „Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit nade všechno víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.“

Slovo poslání: L 12, 32-24