První čtení: Ex 1, 15 – 2, 10

Základ kázání: Žd 11, 23

Už před pár týdny jsme hovořili o Abrahamovi, který věřil, a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Jeden z krásných a hutných popisů víry v 11. kapitole epištoly Židům.

Dnes se přesouváme o několik veršů této epištoly dál, o několik generací později. Setkáváme se s Mojžíšovými rodiči i se samotným novorozencem.

„Mojžíšovi rodiče věřili, a proto svého syna tři měsíce po narození ukrývali“.

Kraličtí překládají: „Věrou Mojžíš, narodiv se, ukryt byl za tři měsíce od rodičů svých“…

Čili víra působí nejen jako síla, která uvede člověka do pohybu.

Vírou může být člověk také ukrýván.

Víra též dodává sílu ukrývat druhého.

Mojžíšovi rodiče nemohli dítě ukrývat déle než tři měsíce. V Egyptě tehdy už panovaly velmi kruté podmínky pro Židy. I ty tři měsíce vyžadovaly zřejmě velikou odvahu. Ale vydržet je bylo natolik stěžejní, že těch pár měsíců stála za připomínání v Bibli ještě o 1500 let později.

Inspirovat nás nyní mohou nejméně dvě zásadní skutečnosti: Jednak, že rodiče potají uchránili to, co jim bylo nejdražší – Bohem darované dítě. Naději zaslíbené budoucnosti. Za druhé, že se nezalekli faraonova rozkazu. Odvážili se vlastně jednat i protizákonně ve jménu víry.

I dnes víra posiluje k ochraně křehkého, zranitelného, nebesky krásného, co v hromotluckém světě tak snadno neobstojí. V ekumenickém překladu Bible čteme, že rodiče Mojžíše ukrývali, protože viděli, že to je vyvolené dítě. V původním řeckém textu však stojí: protože viděli, že děťátko je jemné, milé, spanilé. Věrněji tedy překládají kraličtí: „protože viděli krásné pacholátko a nezalekli se rozkazu královského.“ Když je nám svěřeno něco božsky krásného, stojí to za ochranu. Pro víru nemusí být rozhodující zastrašující moc faraonů nebo civilizační převaha Egypta. Ale krása a půvab ohroženého nemluvňátka stojí za zvláštní péči i za riziko. Popřípadě i za občanskou neposlušnost.

Tady se dostáváme ke druhé inspiraci. K odvaze neuposlechnout faraonovu rozkazu. Je jasné, že Mojžíšovi rodiče se toho odvážili především proto, že chránili svoje vlastní dítě. Ale slyšeli jsme také o hebrejských porodních bábách, jež neposlechly rovněž. Dostaly odvahu, protože víc než faraona se bály Boha.

Také později Petr s ostatními apoštoly prohlašují: „Boha je třeba víc poslouchat než lidi.“

Věřící na jednu stranu zpravidla usilují o bezúhonnost před zákonem, i když nežijí v křesťanském státě. V epištolách se častěji objevují výzvy k nekonfliktnímu životnímu stylu, který vymýtí předsudky a přiblíží víru ostatním.

Na druhé straně se objevují situace, kdy jsou zákony v rozporu se svědomím věřících.

Za pozornost stojí třeba svědectví křesťanů pronásledovaných v obdobích diktatur, kteří řešili dilema, nakolik vypovídat, či nevypovídat u výslechů. Někteří lpěli na postoji, že věřící nemají lhát, a jejich pravdivé výpovědi vedly k zatýkání a krutým trestům bratří a sester. Jiní po různých vnitřních zápasech zapírali, mlžili a nevypovídali. Někdy dokonce tajně sledovali tajné policisty a udavače, aby shromáždili užitečné informace o pronásledování druhých. Je otázkou, jaké všechny strategie využívají křesťané v zemích, kde církev musí dodnes vyvíjet podzemní činnost.

Jiná otázka, která zůstává i v dnešní Evropě aktuální, je otázka křesťanské pomoci pronásledovaným odjinud. Vzpomeneme si na pár typických příběhů z vlastní historie. Ilegální podporu Židům za války poskytli i někteří naši evangelíci. Více proslul například Přemysl Pitter,, leč nebyl jediný. A volyňští Češi rádi vzpomenou na faráře Jana Jelínka, který v ukrajinském Kupičově pomáhal nejprve Židům pronásledovaným Němci a později Ukrajincům a Polákům pronásledovaným Rudou armádou a Banderovci. Podobně jako Pitter tedy poskytoval podporu střídavě komukoliv, kdo se mu zrovna jevil jako bezprostředně potřebný. (Dodávám, že sám Pitter následně emigroval za komunismu a Jelínek byl vězněn v letech 1958 – 1960 a nadále perzekvován.)

Zajímavý případ z jiného období představuje pomoc amerických křesťanů otrokům, kteří utíkali v 19. století z otrokářského Jihu na sever. Tito věřící spoluorganizovali rozsáhlou síť tajných cest, domů a útočišť, známou pod krycím názvem „podzemní železnice“. V letech 1810 – 1850 díky ní uteklo asi 30 000 otroků. Většinou tímto způsobem prchali mladí muži, protože cesta byla náročná a ženy s dětmi by ji podstoupit nezvládly. Když tito muži získali dostatek prostředky na svobodě, vykupovali svoje nejbližší dodatečně. V této tak zvané „podzemní železnici“ se hojně angažovali například kvakeři, kteří též originálně řešili dilema, jak zůstat křesťansky pravdivý, a přitom neudávat své bližní. Na příklad na otázku: „Neviděli jste tady nějakého uprchlého otroka?“ odpovídali: „Neviděli.“ Protože v očích jejich víry byli všichni lidé svobodní, a proto nikoho jako otroka neklasifikovali.

V sedmdesátých letech 20. století navázalo ve Spojených státech na tradici „podzemní železnice“ tak zvané Sanctuary Movement, v překladu Hnutí za útočiště. Jeho křesťanští členové tajně pomáhali uprchlíkům, kteří prchali před diktaturami z Latinské Ameriky do Kanady. Tito věřící velmi riskovali a sami byli také zatýkáni a trestně postihováni. Dodnes však místní křesťané stavějí v poušti mezi Mexikem a Arizonou stanice s pitnou vodou, aby usnadnili útěk migrantkám a migrantům z druhé strany.

V 80. letech na tuto americkou praxi navázalo hnutí poskytující tak zvaný „církevní azyl“ v Německu. Tato zvyklost se rozšířila i v jiných západoevropských zemích. V Německu zůstává pevně zakořeněná. Církev zde pomáhá uprchlíkům, kteří projeví zájem, s dočasným zajištěním ubytování, s vyjednáváním na úřadech, poskytuje jim právní poradenství a podobně. Církevní azyl není z hlediska německých zákonů legální, ale zpravidla je zde tolerován – zřejmě i z toho důvodu, že sbor po příslušnou dobu převezme břímě odpovědnosti a hradí potřebné finance. Opakovaně se ukázalo, že díky několika prvním měsícům církevního azylu dostali uprchlíci podporu, kterou potřebovali nejvíc. A poté se často dočkali už i vstřícnějšího jednání od státních úřadů. U nás je Německo často mediálně vykreslováno jako přemrštěně liberální země, pokud jde o přístup k uprchlické krizi. Někteří němečtí křesťané naopak vypovídají, že podle nich zůstává i tamní praxe stále poměrně přísná. Země se v minulých letech větší měrou otevřela uprchlíkům ze Sýrie, ale obecně zde azylanté podle těchto křesťanů stále nemají na růžích ustláno. A objevují se zde lidé, kteří podle selské lidské úvahy právo na azyl mají, ale podle úředních norem bývá zpočátku automaticky zpochybňováno. Příslušní křesťané toto právo v konkrétních případech často před úřady obhajují, a mnohdy úspěšně.

Podobají se myslím rodičům ukrývajícím Mojžíše ve více ohledech, nejen pokud jde o občanskou neposlušnost. Mojžíšovi rodiče vydrželi vydrželi dítě ukrývat po tři měsíce. Také němečtí křesťané poskytnou azylantům nejpotřebnější podporu během několika prvních měsíců. Za druhé Mojžíšovi rodiče to dělali, protože viděli, že dítě je krásné. Také němečtí křesťané vypovídají o setkání s azylanty jako o lidsky krásných. Říkají, že také díky těmto příležitostem ožívají některé biblické příběhy bezprostředněji před očima… Třeba (cituji), když kurdská traumatizovaná žena konečně pookřeje díky první terapeutické podpoře, které se jí kdy v životě dostane, ukazuje se bezprostředněji, jak Ježíš uzdravil ženu sehnutou až k zemi. Nebo při oslavách Vánoc s uprchlickou rodinou se hmatatelněji přiblíží Ježíšova prchající rodina… A tak dál.

Církevní azyl navíc propojuje ekumenu. Podílejí se na něm evangelické sbory, evangelikální společenství i kláštery.

Více se lze dočíst v měsíčníku Protestant v číslech 2/2013, 6/2015 a 1/2018, z nichž jsem některé úryvky v tomto kázání citoval.

I u nás vlastně zastává podobný přístup třeba bratr farář Špirko, který nás nedávno navštívil s Čečenkou Fátimou. On samozřejmě není jediný, kdo u nás vyvíjí obdobné snahy, ale připomínám ho, protože jsme ho s Fátimou osobně poznali a protože také nás oslovil s prosbou o pomoc pro ni a pro její rodinu.

Zastavil jsem se blíž u uprchlické problematiky, která u nás pořád zůstává aktuálním společenským tématem.

I nezávisle na uprchlické krizi se stává, že lidé pomáhající druhým se občas kvůli svým nejlepším úmyslům ocitnou na hraně zákona nebo i za jeho hranou. Například dobří sociální pracovníci občas řeší různé vnitřní konflikty, když státní a úřední zájmy stojí v rozporu se zájmy lidí, kterým pomáhají.

Víra se tedy odváží také občanské neposlušnosti. Odváží se jí ve prospěch těch, které rozpozná vnitřníma očima jako krásné. Nejodvážnější křesťané koneckonců setrvávají v naději, že každý člověk může být potenciálně krásný, protože každý je stvořený k obrazu Božímu. A proto stojí zastání všichni, které by mohla převálcovat mocenská mašinérie. Egyptská civilizace byla zřejmě také už docela vyspělá, humanistická a vznešená, ale nepočítala s jakýmisi otroky vyčleněnými na okraj společnosti. Bůh s nimi ovšem počítá neodmyslitelně.

Slovo poslání: L 12, 2-7