První čtení: Gn 12, 1-9

Základ kázání: Žd 11, 8-10

Před týdnem jsme se setkali s Noem. Přidali jsme se k jeho dobrodružné plavbě. Vžívali jsme se do prapraotce, jenž asi dopředu opravdu nevěděl, kam ho voda zanese. A nezbylo mu než věřit, že sám přežije. Objektivně to vědět nemohl. Řídil se podle Boží orientace a podle Božích povzbuzení. Už předtím prokazoval velkou odvahu víry, když se pustil do stavby archy. Projekt nadmíru kolosální, výsledek krajně nejistý… Zvlášť dokud nezačalo pršet.

Nyní se posouváme o několik generací dál. Setkáváme se s Abrahamem – dříve Abramem. Další muž víry, jenž dopředu neví, kam jde. Již s otcem Terachem celá rodina vyrazila poprvé. Opustili rodnou hroudu, rodové kořeny, výchozí kulturu. Později už sám Abram zřetelně slyší Boží hlas. Nastal čas dotáhnout otcovo rozhodnutí do důsledku. Urazit ještě desítky, ba stovky kilometrů. Abram dorazí do země kenaanské – do země neznámé, na první pohled spíš bezvýznamné a zapadlé. Jedině očima víry dohlíží její jedinečnost. S jakými lidmi se zde bude muset konfrontovat? S kulturou nakolik cizí? Zakoření zde jeho rodina vůbec? Abrahamovo rozhodnutí určitě nebylo jednoduché a samozřejmé. Nevzal vážně nic menšího než Boží hlas. „Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoliv nevěděl, kam jde.“

My zde přítomní se přirozeně nalézáme v jiné situaci než Abraham. Většina z nás se nestěhuje, natož do vzdálených zemí. V hloubi duše však známe ten základní pocit, že člověk neví, kam jde. Neví, kam přesně směřuje a co s ním bude.

Někteří z nás mohou silněji rozpoznávat Boží pozvání dál. Bůh někdy docela intenzivně volá a láká a vábí k novým obzorům. Člověk si nebývá jist, zda dobře rozuměl, ale nemusí jít o bludný pocit. Má smysl učinit alespoň prvních pár krůčků a začít ověřovat, zda člověk opravdu slyšel správně. Možná, že jistota smysluplného směřování začne vzrůstat.

Jiní z nás opravdu v tuhle chvíli nevědí, kam jdou. Člověk spíš jasněji tuší, kde se už pořádně žít nedá. Určité oblasti života se už evidentně rozpadají, je třeba vyjít odněkud. Koneckonců i Abraham se potýkal s neplodností manželky Sáraj. Museli učinit změnu. Nikdo z nás se až do smrti nemůže spokojit s neměnným stavem. Čistě na rovině víry se vlastně stále pohybujeme dál. Hledáme nové a nové cesty k lidem a k důležitým záležitostem. Učíme se žít lépe. Vstupujeme pořád znovu do Božího království, jež se pohybuje mezi námi. Některým z nás se navíc blízké vztahy zhroutily. Takovým lidem opravdu nezbývá než vyjít do neznáma. Někteří z nás musí překonat vztahové krize – jako Abraham se Sáraj. V Boží síle je překonávat lze.

A také změny v praktických oblastech života k víře patří. Abraham se s celou rodinou opravdu přestěhoval úplně jinam. Musel postavit nové stany, musel též hledat nové pastviny pro svoje stáda atd. Někdo z nás třeba také uvažuje o stěhování. Jiný plánuje změnu zaměstnání. Další zase třeba hledá nový vztah k místu dosavadního bydliště. Anebo může přehodnotit postoj k dosavadnímu zaměstnání. Jiný se připravuje na důchod a neví, jak budoucí čas naplní. A pro někoho je dobré opustit i určité staré koníčky či zaběhané zvyky, vezme-li Boží hlas vážně. Přijmout pozvání k lepší životní náplni, byť zazní někdy zpočátku nejasně. Dovedeme si představit nejrůznější situace, kdy člověk opouští staré, ale neví vlastně, kam jde. Jakoupak budoucnost Bůh otevře? V tomto základním lidském pocitu se s Abrahamem průběžně setkáváme. A navíc nás Abrahamova životní pouť inspiruje jako úspěšná cesta nezdolné, nezlomené víry.

Mimoto nešlo jen o Abrahamovu osobní proměnu nebo jen o změnu rodinné situace. I pro samotnou zemi zaslíbenou se stalo Abrahamova přestěhování zásadní. Bez Abrahama by přece zaslíbená země nebyla zemí zaslíbenou tak, jak ji známe.

My rovněž spoluutváříme budoucnost církve, o které ovšem nevíme, kam přesně směřuje. Tušíme, že s jejím současným stavem se nelze spokojit, i když zároveň vděčíme za všechno, co se daří.

A ptáme se také, kam směřuje naše republika, popřípadě naše Evropa. Také zde nelze považovat současný stav za dokonalý. Ani Abraham se nemohl spokojit s kenaanskou zemí v tehdejší podobě. O zemi zaslíbenou šlo podle logiky zaslíbení. Realita však závratným vyhlídkám zdaleka neodpovídala. Proto i v potenciálně zaslíbené zemi žil Abraham jako cizinec. Ve stanech. V provizoriu. V proměnách zkoušek. Dál a dál a dál neúnavně následující Boží pohyb. I když měl už leccos za sebou. I když byl starý.

K cestám víry vždy náleží napětí mezi přítomným a budoucím.

Co Abrahama motivovalo jít dál? Podle čeho se orientoval? Co ho drželo při smyslech, aby se z trvalého napětí mezi přítomným a budoucím nezbláznil?

Určitě není samozřejmé jít přesvědčeně dál, když nevíme kam. Dovedeme si představit tisíc budoucích podob Evropy nebo církve, ale i vlastních rodin nebo nás samotných. Pravděpodobně bychom se ani v této modlitebně neshodli na jedné ideální vizi budoucnosti. Shromáždili bychom i protichůdné názory, kam by bylo v různých oblastech dobré dojít.

Podle čeho se orientoval Abraham? Odpověď zní krásně: „upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.“

Krásná odpověď, leč na první poslech nevíme o mnoho lépe, jak se podle ní zorientovat. Neúnavně se pořád dokola vztahovat právě k tomu, co nelze nahmatat, právě k tomu, co nevidíme, co tady ještě úplně není. Shromažďovat si poklady v nebi. Všude, kam dojdeme na zemi, zjišťovat, že tam cíl ještě úplně není. (Přestože v lepších obdobích zároveň vděčně tušíme, že se už opravdu blížíme.) Zjišťovat, že v cíli přece ještě nejsme… Tím spíše nevědět, kam jdeme. Nejednoduché a zároveň nádherné – odvažovat se nezastavovat nikde blíž než v samotném centru města Božího.

Základy Božího města jsou neotřesitelné – ukáže se až nakonec. Nicméně naše menší lásky a naděje přízemněji spojené s lidmi a věcmi – časem ztroskotají… Jen víra, láska a naděje, kterou spojíme s neotřesitelným, vydrží věčně.

Jak ono město, jehož stavitelem je sám Bůh, rozpoznat aspoň zpovzdálí?

Nemusí to být zvlášť složité, když si vybavíme pár základních Kristových výroků. Větší dobro nás motivuje, abychom opouštěli dobra menší – a v tomto duchu zde i (sebe)oběti dávají smysl. Poslední se zde stávají prvními a první posledními. I lidé z protichůdných stran k sobě najdou cesty… Hřích zde ztrácí na přitažlivosti… A tak dál a tak dál.

Rozvažujme teď přímo před Boží tváří… Odvažujme se upřímně tázat, kam ještě dál upnout naději. Kde ještě jasněji rozpoznat město s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh?

Kde ho poznáme u nás ve sboru?

Kde ve svých rodinách, u sebe doma?

Kde mezi ostatními lidmi, s nimiž se setkáváte?

Kde roste napříč naším osobním časem?

Kde v práci, kde v čase odpočinku?

Kde v České republice?

Kde jinde na světě?

Kam nejspíš ujít nejbližší další krok?

Co již klidněji opouštět?

A kudy pokračovat?

Slovo poslání: Mk 10, 29-31