Historie
Vznik sboru, stavba a zánik německého kostela.
Němečtí evangelíci v Chomutově
Na prahu moderní doby byl Chomutov městem převážně katolickým. Vlivem průmyslové revoluce a urbanizace se však do něj během 19. století stěhují noví obyvatelé, z nichž část tvoří protestanté, v německé jazykové oblasti hojně zastoupení. V roce 1849 je v Chomutově založen lutherský evangelický sbor, který je zpočátku veden jako pobočka (filiálka) již existujícího sboru jirkovského. Evangelíci neměli vlastní prostory a scházeli se v pronajatých sálech. Finančně bylo společenství podporováno úřednictvem Mannesmannovy továrny či např. majiteli pobočky německé hodinářské firmy Kienzle. Podle sčítání lidu z roku 1890 žilo v v tehdejším soudním okrese chomutovském 395 evangelíků. „Byl to malý sbor, ale velmi, velmi bohatý“, shrnula vzpomínky na vyprávění prarodičů chomutovská pamětnice, paní Berta Krátká.
Jak se kostel stavěl
Za pouhé půlstoletí existence se stal hlouček německých evangelíků sebevědomým společenstvím, které potřebovalo důstojný a krásný prostor pro bohoslužbu. V roce 1896 byl v blízkosti parku položen základní kámen novogotického kostela. Na stavbu se mezi chomutovskými vybíraly obrovské částky, jedním z hlavních sponzorů byl však majitel jirkovské textilky. Výstavbu podpořila německá nadace Gustava Adolfa, podle jejíhož patrona byl kostel posléze pojmenován. Gustav-Adolph Kirche byl dokončen po třech letech a při bohoslužbě v pátek 8. září 1899 vysvěcen. Městem prošel slavnostní průvod, jehož pořadí bylo,v souladu s duchem evangelia, stanoveno takto: „1. děti 2. duchovenstvo 3. zástupci města a spolků 4. hosté 5. staršovstvo sboru 6. sbor“. Krátce po dokončení byly do chrámu pořízeny jednomanuálové, továrně vyrobené varhany. Zvony byly na konci První světové války zabaveny. Později, v roce 1925 byl kostel vybaven elektrickým osvětlením a rok nato i novými zvony, dvěma velkými a jedním menším, laděnými do jiskřivé tóniny Es dur.
Do českých rukou
Vyhrocená doba Druhé světové války kostelu neprospěla. Zvony byly opět zrekvírovány na výrobu armádních děl. Mnohem větší ztrátu však představoval poválečný odchod těch, kdo kostel z vlastních prostředků zbudovali, německých evangelíků. Úředního předání budovy do českých rukou se účastnil i poslední německý farář v Chomutově W. Färber. Neproběhlo však ve zlém: podle kroniky dokonce farář Färber ještě nějaký čas ochotně pomáhal českým křesťanům s vedením farní administrativy.
O vlastnictví německého kostela pak vedly v letech 1945-8 spor dvě nekatolické církve, totiž Českobratrská evangelická a Československá husitská církev. Nekonečná řada jednání a odvolání nikam nevedla a obě církve začaly nakonec budovu užívat společně, pod (ne právě šťastným) názvem „Chrám svobody“. Majetkový převod však nebyl Ministerstvem školství úředně dokončen. Tento drobný detail se měl stát kostelu osudným.
Tuhá léta
50. léta 20. století znamenala tvrdý nástup komunistické ideologie, pro niž bylo náboženství veřejným nepřítelem, opiem lidstva. Podle pamětníků stávali v neděli u kostela příslušníci Státní bezpečnosti a zapisovali si, kdo jde na bohoslužbu. Takový záznam mohl znamenat mnoho: ztrátu zaměstnání, zavřené dveře k vyššímu vzdělání či přímou policejní represi. Není divu, že řady věřících v kostelních lavicích prořídly. Zůstali jenom nejstatečnější.
Nevíme, zda to způsobil nátlak režimu nebo malý zájem o „cizí“ kostel, ale aktivita obou církví se v chrámu postupně omezuje, až posléze v 60. letech téměř ustane. Velký chrámový prostor nahradily menší, skrytější modlitebny na farách. Rozhodnutím Okresního národního výboru se v této době kostel využíval jako depozitář pro archeologické sbírky.
Příprava „Zkázy“
Není nám známo, jakým způsobem a na jaké úrovni komunistického režimu byl naplánován osud chrámové stavby. Je nepravděpodobné, že by byl kostel zcela zchátralý, stál ve městě pouhých 70 let. Rozhodly nejspíše motivy ideologické, možná i to, že se církevní budova tyčila přímo před národním výborem. Tak či onak, jisté je, že v lednu roku 1968 byl na stole plán na zbudování městských lázní kombinovaný s odstřelem kostela.Státní úřady nyní využily toho, že vlastník kostela nebyl zapsán v katastru. Nechaly jej prohlásit za majetek „čsl. státu“, který chrám „převážně užívá“ jako muzejního depozitáře. Právní klička odstanila největší překážku. Kostel nebyl památkově chráněný, demolici již tedy nic nebránilo.
Demolice
Před odstřelem byla budova zbavena střechy a vybourána na obvodovou zeď. Byly odmontovány secesní dveře a rozebrány varhany a obojí bez popsání uložili do kadaňského depozitáře, kde je za 30 let objeví památkáři.
Gustav-Adolph Kirche zmizel z povrchu v úterý 22. srpna 1972 v 16 hodin, necelých 73 let od svého vysvěcení. Stalo se tak za hojné účasti přihlížejících Chomutovanů. Při odstřelu došlo k vychýlení věže, která lehce poškodila budovu stojící přes ulici.
Chrám Páně, chrám pro Němce i Čechy, dominanta města, místo svobodného hlásání Božího slova, zanikl ze zvůle úřadů, kvůli slabosti a nejednotě církve a nezájmu ostatních. Režim, který jej nechal zničit a který se rád holedbal slovy „na věčné časy a nikdy jinak“, se však brzo dočkal vlastního konce.
na základě sborové kroniky, konzultace s Oblastním muzeem Chomutov sepsal Jiří Bureš, evangelický farář v Chomutově, L.P. 2012