První čtení: Am 7, 12-15

Základ kázání: L 9, 1-6

 

Člověk má někdy chuť vinit Boha za špatný stav společnosti. Nicméně v zorném úhlu dnešního textu Bůh tuto odpovědnost předává nám. Teoreticky jsou připraveny podmínky pro to, aby se jeho vláda šířila od srdce k srdci. Záleží ovšem na těch poslaných – i na těch, kdo je mohou přijmout, anebo naopak odmítnout. I nám se podobné možnosti proměny světa stále otevírají. Záleží také na každém z nás, nakolik pohrdne těmi, kdo v Kristově Duchu přicházejí. Záleží také na nás jako na církvi, nakolik Kristovu přítomnou moc (mocnou přítomnost) ztělesňujeme. Můžeme se tak slavného poslání vylekat. Nicméně ani apoštolové přece neznamenali nic zvláštního. Vzpomínáme na partu rybářů, celníků a dalších, jejichž jména by se mimo Bibli nedochovala. Uvědomujeme si, že Ježíšova zázračnost spočívá mimo jiné v tom, že právě on neochvějně dohlíží nový Izrael právě v podobných rybářích – ale i v prostitutkách a v posedlých. A jako k novému Izraeli ke všem těm lidem nekompromisně přistupuje. Zatímco průměrní zbožní té doby k těm lidem přistupují buď jako k průměrným, anebo vyloženě jako k opovrženíhodným.

Netřeba dělat si iluze ani o složení obcí, jimiž procházeli apoštolové. A když ještě chvíli přemýšlíme o způsobilosti apoštolů samotných… Jak dlouho vůbec Ježíše provázeli? Zdálo se, že to je dostačující praxe? V nejednom ohledu asi působili křehce, nedokonale, nezrale, přepjatě nebo naopak mdle a zabedněně. Kristus je patrně nezvolil pro výjimečné osobnostní kvality. Pouze jim zázračně důvěřoval. Věděl o jejich slabostech. Ale předal jim vlastní sílu. Nechť nyní zastupují jeho moc. A poskytnou okolní společnosti krizovou po-moc. Pověřeni léčit a vyhánět démony.

Ptáme se, zda jde spíš o záležitost pro pár vyvolených. Anebo sami můžeme dělat podobné věci? Apoštol Pavel jmenuje dary uzdravování a rozlišování duchů v seznamu více obdarování Ducha svatého, která se v církvi projevují. Léčit a vyhánět démony – co všechno si pod tím vůbec představit? O jaké uzdravování vůbec jde? Duchovní, duševní, tělesné? I v Ježíšově době šlo o záchranu celého člověka tak, aby jeho život dával znovu smysl v kontextu celé společnosti. Aby si nepřipadal ztracený od Boha a ode všech. Aby byl pro druhé plnohodnotný. A člověk se přece nemusí zdaleka vždycky postavit z vozíku, aby působil harmonicky. Člověka nemusí vyloženě přejít roztroušená skleróza, a přesto udivuje nezlomnou silou své víry, v jejíž již zdravé realitě každý den znovuožívá. Ostatně bez této víry by možná už nežil, anebo by mu minimálně bylo třeba rozpoznatelně hůř. Ve víře se člověk přece jen úplně skládá dohromady. Leč kdyby, byť doposud fyziologicky zdravý, zůstával rozbitý zevnitř… A někdy by potřebovaly uzdravit i celé společnosti – bez hrstky věřících by zcela uvadly.

A co přesně znamená vyhánět démony? Někteří křesťané si možná představují, že kdo má podobné dary, musí se chovat jako superman, před nímž ostatní nezbytně padají do mdlob. Pod vlivem takové představy tím méně chápeme, jak s námi podobné úkoly souvisí. V Bibli je ovšem mimo jiné napsáno, že Kristus uzdravoval vlastními ranami. Středobod jeho působení zůstává na kříži, což není povinně ohromující. Také apoštol Pavel píše, že se chce chlubit leda svými slabostmi, přestože o několik řádků níž dodává: „Znaky mého apoštolství se mezi vámi projevily s přesvědčivou vytrvalostí, ve znameních, divech a mocných činech.“ Vidíme, že v tomto Duchu jsou nezvykle spjaty Boží moc s lidskou zranitelností. A jestliže Kristus uzdravuje svými ranami, pak bych dokonce řekl, že nejenže přes naše zranění, ale když už, tak právě i pro ně může umocňovat naše obdarování. Rozhodně si tedy nemusíme připadat méněcenní, nebo dokonce bezcenní, pro Boha nepoužitelní. Co nyní řeknu, zní hrozně, ale je fakt, že i my v sobě nosíme spoustu zranění jakožto osobního drahocenného bohatství. Rány jsou průduchy, průzory, průchody, rozevírané ke druhým lidem. Myslím, že hlavní otázka zní, jak s osobními traumaty nakládat. Ubližovat v jejich důsledku? Nebo se naopak do druhých díky nim vcítit?

Podle jednoho středověkého textu umí dar rozlišování duchů využívat právě ten, kdo sám důsledně prožil, jak ho zlí duchové ohlodávali až na kost. Dovede pak duchy druhých zainteresovaně diagnostikovat. Ví, kudy vedou nejkratší cesty k Bohu. I Kristus prošel všemi možnými pokušeními, proto nám nejlépe rozumí. Přestože se sám nedopustil hříchu. Využil všechny své zkušenosti empaticky, aby líp porozuměl druhým a účinněji jim pomohl.

Teprve tehdy náležitě uplatňujeme své dary, když umíme pokorně přijmout své (ne)z-dary i slabosti druhých. Když například depresivní člen sboru pozve ještě depresivnějšího člena na zahradu: porozumějí si, v otevřenosti se setkají, a spolehnou se na milost přicházející odjinud.

Existuje víc křesťanských teorií týkajících se démonů. Některé více akcentují nadpřirozené jevy, jiné nikoliv. Osobně myslím, že realita je všehovšudy jedna, a zahrnuje občas i mimořádné a extrémní jevy. Nicméně každého z nás včetně všech našich osobních bolestí a sklonů může buď pohnout Boží Duch k dobru, nebo nás mohou strhávat duchové zlí. Řekl bych, že se tak děje mnohdy nenápadně. Počínaje svazujícími komplexy. Zlý hlas člověku našeptává (z kontextu Lásky vytržené) věty typu: „Jsi úplně k ničemu.“ Tak jeho slabých míst zneužívá. A trpící se podle toho začne chovat: Jsem stejně k ničemu, tak už mi na ničem nezáleží. Kéž k takto posedlému člověku přistoupí někdo obdařený darem rozlišování duchů i vhodných odpovědí, kéž dá ne-mocnému najevo: Vždyť nejsi určen k ničemu, naopak, jsi určen k Lásce, v podstatě Milován, z ní a k ní myslící, mluvící, jednající! Takový exorcismus se mnohdy projeví tiše a neokázale. A přesto – jak zdánlivě nepatrné myšlenky v nás mohou působit destruktivně. A jak může účinně působit zdánlivě nepatrná po-moc. Zde myslím vyhánění démonů začíná.

Každému z nás je minimálně otevřena možnost se za nemocné modlit. To je dobře. A potom se s lidmi osobně setkáváme. Docela prostí a obyčejní, zranitelní, křehcí. Záleží nyní už pouze na Bohu samém, jakými možnostmi nás přitom vybaví. Otevíráme se jeho příležitostem.

Apoštolové přicházejí naprosto nezajištění. Demonstrují, že nemají nic zvláštního, na čem by si mohli zakládat. Nemají si brát ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze ani dvoje šaty. (Někteří potulní filosofové chodili s mošnou na peníze, jež vyžebrali do zásoby.) Apoštolové beze zbytku spolehli na milost Boží a ruku v ruce s ní na milosrdenství těch, kdo je přijmou. Navštíveným také v tu chvíli prokazují, že skutečně nepřicházejí s ničím sugestivním, znásilňujícím, na efekt. A že jako hazardně věřící existují nápadně bez vnějších pojistek – berliček. A zůstávají vlastně odkázáni výhradně na blízkost vztahu. Přicházejí až obnaženě, důvěrně na dosah. A když přijdou do některého domu, mají tam zůstat a nevycházet odtud. Snad aby dávali najevo, že kdokoliv, kdo je přijme, je stejně hodnotný člověk. Nespekulují o ceně druhého. Nepřeběhnou při první příležitosti za „lepším“.

Tak se království blíží jak poklidné vody. Schopné prostoupit všechna místa, jež se nezabarikádují nepropustně.

Bohužel máme podobné příležitosti svobodu prošvihnout. Apoštolové mají pak setřásat z nohou prach z měst, která je nepřijala. Ta města dostala šanci. Zpečeťuje se, když tuto šanci tentokrát promarnila: Je to tak, jak to je. Apoštolové se tím nemusejí dál zatěžovat. A nebudou se ani tvářit, že to je v pořádku – setřesení prachu z nohou poprávu nepůsobí jako lichotivé, diplomatické gesto. Vždyť není v pořádku Život odmítnout – není to tak, jak to není.

Netušíme nic o tom, zdali se další podobné šance pro obyvatele těchto měst otevřely později. Uvědomujeme si prostě jen, že naše vlastní příležitosti jsou nenahraditelné a cenné. Věřím, že i před každým z nás se teď otevírají další cesty, jak být k někomu poslán či někoho v Kristově Duchu přijmout.

Slovo poslání: 2K 12, 1-12