První čtení: Nu 14, 1-10

Základ kázání: Mk 4, 35-41

 

Co všechno Kristus může utišit a ukonejšit… Moře představovalo pro starověkého člověka hlavně zhmotnění všech možných chaotických, nevyzpytatelných, ohrožujících sil. Nepůsobilo tak hezky jako dnes, když řekneme, že jedeme k moři. Ovšem i my jindy řekneme, že nás zavaluje moře problémů. A když se v něm začínáme topit, míváme třeba také sklony zavolat podobně jako apoštolové: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ V takovém momentě z člověka promlouvá pocit, že Bůh zůstal vzdálený, nepřístupný nebo lhostejný a nestará se… Bůh asi opravdu bývá klidnější než my, ale ne proto, že by nás tím chtěl trápit. Kristus přece plul s učedníky na jedné lodi. Ta bouře se ho týkala naprosto osobně. Bůh zůstal klidnější proto, aby nás měl kdo uklidnit. Nicméně za ocenění podle mě stojí upřímnost, s níž učedníci Ježíše vyburcovali. Horší by bylo o žádnou komunikaci se nepokoušet, nechat Ježíše dál spát a poraženecky si stěžovat na něj bez něj.

Učedníci ho probudili a on „pohrozil větru a řekl moři: ‚Zmlkni, utiš se‘ I ustal vítr a bylo veliké ticho.“ A uvědomme si, že předtím řádila dvojnásobná bouře – nejenže se tak mocně vzdouvalo moře, ale i učedníci vyvolávali katastrofickou atmosféru, když lamentovali. Už dávno předtím se s nemenším popraskem bouřili Izraelci na poušti, když se prý chtěli vrátit do Egypta – vždyť za toho Egypta bývalo vlastně lépe – a v zemi zaslíbené nás samozřejmě zlikvidují nebezpeční obři. Tenkrát šlo rovněž o příznak malé víry. Ježíš odpověděl učedníkům: „‚Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?‘ Zmocnila se jich veliká bázeň a řekli jeden druhému: „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“ Zmocnila se jich veliká bázeň a říkali jeden druhému: ‚Kdo to jen je, že ho poslouchá vítr i moře?‘“

Znáte snad také ten pocit, když se moře problémů najednou utiší. I různé protichůdné hlasy v nás konečně zmlknou. A nastane opět široširý klid. Jen sám přemocný Kristus v nás nepřestává vyvolávat respekt – učedníků se zmocnila veliká bázeň… Neobáváme se už bezpočtu ohrožujících živlů – jen v posvátné úctě smekáme před Bohem samotným.

Dokud to ztišení nepřijde, člověka třeba opravdu intenzivně zaplavuje stres, bojí se, že nezvládne tolik povinností, že neobstojí před ostatními lidmi – možná jej někdy dokonce úzkost téměř ochromí. Ale vždycky když člověk vydrží doufat, modlit se, anebo když vyhledá někoho, kdo ho má opravdu rád, vyslechne ho a utiší…

Neexistují dokonalí hrdinové. Existujeme my, kdo jsme se občas až zázračně nevzdali. Přestože jsme byli někdy polorozbití a zahlcení problémy. Přesto nám Bůh stále nabízí možnost uchopit ještě věrněji svoje obdarování a pokračovat dál ve svém určení. I učedníci se předtím mohli plácat do hlavy: Kde jsme se bláhově ocitli, my obyčejní lidé, kteří jsme měli beztak svých starostí dost, vyrazili jsme s touhle poloděravou loďkou realizovat jakýsi Ježíšův plán – můžeme mu vůbec důvěřovat? A navíc plujeme na pohanské území, ostatně co je nám do něj. A teď ještě ke všemu zemřeme uprostřed moře. Opravdu jsme byli určeni zrovna k tomuhle ztroskotání? Podobně už dávno předtím staří Izraelci, pradávní předkové apoštolů si mohli na poušti pomyslet – že umírají na poušti jakožto poslední generací Izraelců – a říkat si: Opravdu stálo za to, abychom se v tomto společenství – tedy ne zrovna příliš reprezentativním kolektivu bývalých otroků – nechali vyvést doprostřed pustin a směřovali bůhvíkam? Nemáme na to. Jsme už dost utahaní dosavadní cestou. A samozřejmě naprosto nekompetentní k obsazení zaslíbené země. A navíc naši zvědové tam prý viděli obry! Mojžíš sám se možná definitivně zbláznil, a je mu jedno, že zahyneme. Bůh sám zůstává tak nepřístupný. Takto se mohl cítit izraelský lid. Také my občas umíme zapochybovat nad svým určením. Ale potom se zase Bohu divíme, jak kreativně pracuje právě s každým z nás. Jak přesně nás přitom naviguje neznámými a rozbouřenými vodami. Kdyby nás byl býval stvořil jako supermany a prošlapal nám hned od začátku nerušený průlet, čím by byl náš svět dojemně zajímavý? Ale Bůh v celé kráse spolupracuje právě s námi takovými, jací jsme. Působí o to podivuhodněji.

Projevuje se o to krásněji v mezilidských vztazích. Kde často spočívá centrum lidských úzkostí. Člověk se může obávat, co všechno by proti němu druzí lidé mohli mít. Čím by si je mohl rozházet? Čím by ho mohli ohrozit? Proto tak eskalovala vzpoura izraelského lidu, že prý zvědové spatřili v zemi zaslíbené obry. I nás mnohdy druzí lidé, které potkáváme lekají jako nevyzpytatelní obři. Pro jistotu je obcházíme obloukem. Nevyjdeme jim zpříma vstříc. Nesetkáváme se tváří v tvář. A země zaslíbená nám uniká, přestože jinak není daleko – vždyť může spočívat uprostřed našich setkání. (Ano, Izraelce čekaly i skutečné konflikty s nepřáteli, ale i těm přece bývá nejlepší postavit se čelem.) Lid reptal, bouřil se, hromoval, a tato bouře se na něm náležitě podepsala. Asi pak v podstatě ztratili střízlivý přehled a jasné povědomí, kudy kam se vydat. Zdali se skutečně odvážit dojít až do země zaslíbené, anebo se vrátit zpátky do Egypta. Rozpolcenost a dezorientace nadále hlodala v této putující generaci, která se vlastně sama odsoudila k tomu, aby tou poměrně nevelkou pouští bloudila dalších 40 let.

I bouře, jíž později čelí učedníci, přichází vlastně jako předzvěst složitějšího mezilidského dění. Na druhém břehu totiž potkají posedlého v Gerase. O tom budeme mluvit příště. Nicméně vzpomeňme, že Kristus z toho člověka vyžene legii démonů, a bude po problému. Bývalý posedlý se ztiší a začne se chovat normálně. Když se do vztahových problémů zaplétáme, zamotáme se nakonec v bludných kruzích. Když však komunikujeme v Kristově Duchu byť se strašidelnými bližními, třeba si nakonec dobře popovídáme. Často se bojíme obrů, ale pak s úlevou zjistíme, že jsme se vydali do boje s větrnými mlýny. A dělali jsme z komárů velbloudy. A vydávali jsme o bližních křivé svědectví, když jsme malovali čerty na zeď.

Lepší je věřit, že lidé, mezi nimiž musíme obstát, jsou v podstatě dobří – spíše než obři. Anebo že má alespoň cenu doufat ve smysl setkání s druhými do poslední chvíle, a přicházet k nim zpříma. I Izraelci tenkrát mohli mít větší víru, že s Bohem země, kam jdou, je skutečně zaslíbená. I učedníci mohli mít větší víru, že s Kristem je moře nepohltí. Jistěže Izraelcům hrozily konflikty s nepřátelskými národy. Jistěže učedníkům hrozilo ztroskotání. Jistěže se posedlý v Gerase nechoval jako krotký beránek.

Avšak když s člověkem pořád dokola jednám za předpokladu, že je spíš dobrý a ne zlý – že je spíš zbloudilá ovce než démon sám – když jednám s člověkem v této víře, vyvolávám v něm vlastně docela často odpovídající protireakci. Kristus navazoval i s posedlými smysluplné dialogy – přistupoval k nim s láskou a ve víře, že všecko dobře dopadne, bouře se ztiší, démony vykáže do patřičných mezí, a pak s těmi lidmi už promluví nerušeně. „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání” V její moci se dříve či později utiší i katastrofy v mezilidských vztazích.

Přemýšlet můžeme samozřejmě i o bouřích, jež ohrožují celá společenství. Pochopitelně také celou lodičku církve. Ať už nevraživé reakce okolí, či naše vlastní pochybnosti smyslu církve. Anebo konkrétní aktuální otázky – tady samofinancování, jinde třeba i horší starosti. Občas můžeme i v těchto oblastech prožívat mnoho obav. Ale můžeme také rekapitulovat: Utopila se církev už někdy? Rozhlédneme se napříč staletími a uvidíme, jak mnohokrát Kristus svou milovanou nevěstu zachránil, přes kolik propastných hloubek ji už převedl. Ať se klidně i aktuální bouře ztiší. Kristus má sílu uchovat také křehkou lodičku církve.

A neděláme si iluze. Víme, že ohrožení nabývá v mezinárodních vodách rozmanitých forem. Počítaje třeba reálné přírodními katastrofy, války, duchovní temnoty, samu smrt… Ani věřícím se různé problémy nevyhnou. Avšak člověk, jenž o víru přichází, se nakonec může obávat každého mírnějšího zahřmění. Naopak člověk, který se víry drží, nebojí se zdaleka tak ani nejhoršího – počítá s tím, že Bůh má vždy poslední slovo. Leč i kdybychom už víru ztráceli, zkoušejme se i přesto přece jen Krista dovolat. Aby se v našich životech opět probudil a jednal.

Svědectví jeho věrných opakovaně ukazují, že on dokáže vnášet nečekaný klid do každé představitelné situace. Dodat lze prostě a jednoduše klasické biblické: „Neboj se.“

 

Slovo poslání: 2Kor 1, 8-10a