Kazatel: Zdeněk Turek

 

První čtení: 1K 13, 8-13

Základ kázání: L 16, 19-31

Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu, pamatuji si, když před lety, s Jirkou Burešem v rámci dětských (rodinných) bohoslužeb jsem hrál s jednou loutkou Nikodema. Byla to loutka Jeníčka z Perníkové chaloupky z Divadla Rozmanitostí. A se stejnou loutkou jsem hrál i onoho dnešního boháče nebo Lazara (už nevím kterou roli přesně) v Lounech, ale pamatuji se, že Marián Šusták hrál Abrahama. Bylo to takové jednoduché improvizované a pochopitelně velice povrchní podání tohoto příběhu. Bylo to pro děti, tak bylo důležité, aby ponaučení z příběhu si odnesli především ony.

Jenže my dnes tady nejsme děti a můžeme si z dnešního příběhu odnést něco možná hlubšího.

 

Ježíšovo dnešní podobenství tu ukazuje především na zbožštění mamonu, na spoléhání pouze na sebe sama ve smyslu odmítnutí spoléhat na Boha, na jeho zákon i proroky, na přehlížení bližních v nouzi a na velikou propast, která mezi člověkem a Bohem může vzniknout.

Když rozebíráme biblická podobenství, často začínáme tím, že si do postav dávných příběhů dosazujeme postavy současné, a někdy mezi nimi hledáme i sami sebe, a snažíme se rozklíčovat, co nám ten příběh říká dnes.

Dnešní příběh má dva hlavní hrdiny. Bezejmenného boháče a ubohého, nemocného a hladového Lazara.

Myslím, že tak jak chomutovský sbor znám, není tu nikdo velkým boháčem. Vlastně vůbec neznám v naší církvi někoho, koho bych vysloveně mohl dosadit za podobného boháče, jako toho z podobenství.

Možná máme pocit, že patříme spíš mezi ty chudáky, kteří by potřebovali pomoc. Když se podívám na situaci některých sborů, tak by to bylo skoro na místě. Málo peněz, hodně výdajů, hodně starostí, pocit bezmoci a zoufalství z nízkého počtu členů hlavně nízkého počtu dostatečně platících salárníků, nechybí ani zoufalství z chabé aktivity mnohých, a také strach či obavy z budoucnosti. To jsou naše bolavé vředy, o kterých se často bojíme i mluvit. A když přijde neděle, kdy je vyhlášena celocírkevní sbírka na cokoliv jiného než pro náš sbor, připadáme si možná podobně jako Lazar ležící u boháčových vrat ve chvíli, kdy přibíhají psi a olizují naše vředy – „Zase sbírka, ze které náš sbor nic nemá… A zase je třeba zaplatit repartice… a také je třeba zaplatit narůstající personální fond… Za chvíli nebudeme mít na faráře, ten, kterého máme nyní, je možná poslední…“… Strašně nás to bolí, a pohled na vytékající hnis z těch našich vředů pochopitelně mění i naše vyděšené výrazy v obličejích na ty nejubožejší z nejubožejších.

Ve skutečnosti ale vůbec nejsme chudí ani zubožení a znetvoření vředy jako Lazar. Ve skutečnosti jsme všichni boháči.

Nejsme lakomí, nechceme ani nikoho přehlížet, naopak. Rádi bychom rozdávali a pomáhali potřebným, ale upadáme do pocitů, že nemáme co dát, že sami máme málo, že sami potřebujeme dostat něco z boháčova drobtů. Ale to je jen náš falešný pocit, který si sami vytváříme. Ve skutečnosti JSME BOHÁČI. Jen občas pro samé starosti s tou naší církevní institucí, na kterou jsme si zvykli a bereme ji za správně zavedenou normu, zapomínáme, v čem to naše bohatství je.

Naše bohatství je víra, Boží milosrdenství, naše bohatství je naděje, kterou skrze víru přijímáme, naše bohatství je v Božím slově, které nás oslovuje, učí, kárá i povzbuzuje. Naše bohatství je i společenství věřících, ale pozor, nemusí to být sešlost stovek či tisíců, vždyť stačí, když se sejdou dva neb tři v Božím jménu, Kristus je uprostřed nich. Kristus je naše bohatství. Naše bohatství je Otcova milost, která tak jako Krista k životu křísí i nás. Duch svatý je naše bohatství, Duch svatý, který v nás probouzí rozličné dary, který nás vede k Pravdě a Svobodě. Naše bohatství je skutečná, neoblomná, nikým nezlomitelná a věčná Láska.

Toto vše je naše bohatství, které jsme dostali s darem víry (neboť víra je dar), který jsme dostali, když jsme byli Bohem osloveni a k novému Životu ve víře povoláni. Na tento prazáklad našeho bohatství nesmíme nikdy zapomenout. To je to jediné a podstatné.

Vůbec není důležité, zda máme kostel, sborový dům, či vůbec nějaký majetek, vůbec není důležité, jestli náš počet klesá či stoupá, vůbec nejsou důležité statistiky a jejich žalostné výsledky, vůbec není důležité jakým systémem s jakými řády, s jakými finančními možnostmi funguje nebo bude fungovat naše církevní instituce. Nejsou důležité ani v církvi vytvořené tradice. Ona není důležitá ani ona oficiální církevní instituce. Toto není žádné bohatství. To je jen něco, co často odpoutává naší pozornost od toho co důležité je. Od toho, že naše bohatství je jen a pouze v Bohu, který dává Život a Svobodu, který je Pravda i Láska.

Milí přátelé, jistě už dávno víte, že Ježíš ve svém podobenství, ani v žádném z jiných výroků, nekritizuje bohatství. Nikde v písmu se nedočtete, že bohatství je něco špatného. To co je kritizováno, je jen lpění na bohatství, lpění na mamonu, touha mít víc. A stejně tak je kritizováno lakomství, přehlížení a lhostejnost.

Ani já nechci kritizovat církevní instituci, majetky, kostely, církevní pravidla a řády, ani finance, ani statistiky ani nic jiného, ani to, jaké jsme si v církvích a farnostech vytvořili systémy. Nechci kritizovat ani tradice. Určitě na tom všem není nic špatného. Je to jen podobné jako s tím mamonem. Není to nic špatného, dokud si z toho nevytvoříme svého nového boha a otrokáře. Napadají mne slova apoštola Pavla „Všechno mi sluší, ale ne všechno prospívá“. Všechno to oficiálně a administrativně institucionální nám jistě sluší, ale není dobré se stát toho otrokem.

To, kam mířím, jsou naše lpění na všech těch věcech. Na zbytečné zoufalství, když se nám nedaří jako před stovkami či desítkami lety, na zbytečné zoufalství při porovnávání statistických údajů. Je to opravdu zbytečné, vždyť ony údaje v porovnání s tím co je důležité, s tím jaké je naše skutečné bohatství, jsou relativní, ve věčnosti neporovnatelné. Jen si spočítejte, kolik času, síly, emocí a energie těmto zbytečnostem věnujeme… Není to škoda? Nebylo by rozumnější, věnovat to něčemu smysluplnějšímu? Nebylo by rozumnější věnovat to všechno tomu, k čemu nás Bůh skutečně ve víře povolal? Nebylo by rozumnější ten čas, energii a sílu věnovat štědrosti z našeho skutečného bohatství?

Je jiná doba, vše kolem nás se mění. Jiná doba byla před dvěma tisíci lety, kdy křesťané začínali. Jiná doba byla ve středověku, kdy křesťanství bylo v našich zemích přikázané a monopolní náboženství, kdy tu vládla, dalo by se říci, římskokatolická totalita. Jiná doba byla, když docházelo k reformám a vznikalo křesťanství protestantské. Jiná doba byla, když protestanté a římští katolíci proti sobě brojili. Jiná doba byla v době totality komunistické, a jiná doba je dnes, kdy máme maximální svobodu vyznání. Dnes nejsme a nemusíme být otroky žádného diktátu. Máme svobodu. A na co je třeba myslet je, že tu svobodu máme my, i ti kolem nás… To ale neznamená, že ti kolem nás, které považujeme za nevěřící, nejsou hledající, a že se Bůh k nim nehlásí. Je mnoho lidí, kteří hledají Pravdu, kteří upřímně hledají víru, Boha, Lásku. Hledají místo, kde budou svobodní. Hledají to bohatství, které jsme my, křesťané, už dávno dostali.

V realitě to totiž vypadá tak, že když je naším středem všechen ten marast plný starostí kolem sborového majetku, kolem sborového finančnictví, kolem institucionálně-církevních zvyklostí, tradic, řádů, statistik a dosaďte si vše ostatní, z pohledu našich bližních v okolí, z pohledu pomoc hledajících Lazarů, se chováme podobně jako onen boháč v dnešním Ježíšově podobenství… Tak trochu mne i děsí to, že by to mohl být i stejný pohled Boží, a že v onom světě, za hranicí smrti, bychom se mohli spolu s boháčem divit, jak velká propast může být vytvořena mezi námi boháči a Lazary, kteří se těší blízkosti otce Abrahama…

Milé sestry, milí bratři, nemám právo kárat a ani nechci nikoho kárat. Vše co tu říkám platí i o mně a platí to i pro mne. Vím, že to všechno, co v církvi děláme, děláme s nejlepším vědomím a svědomím. A také vím, že není jednoduché, přijímat změny a dělat změny už vůbec ne.

To dnešní slovo není výzvou k okamžitému boření zažitého, ale výzvou k otevřenosti a k novému myšlení a novému smýšlení o Bohu a smyslu Života. Výzvou k návratu k prapodstatě křesťanství, výzvou k návratu k našemu původnímu bohatství, které je Boží a věčné. To není výzva k trápení, strachu ani sebelítosti. To je výzva k přechodu z institucionálního otroctví, které jsme si za stovky let sami na sebe ušili, ke skutečné Boží milosti a ke Svobodě.

Tedy celé bych to uzavřel tak, že dnešní část evangelia, dnešní Boží slovo nás varuje, povzbuzuje a vyzívá, abychom se přestali zbytečně trápit, abychom se přestali stavět do rolí zotročených, nemocných a bezmocných, ubohých Lazarů, ale naopak boháčů. Abychom se vrátili k našemu věčnému bohatství, které máme od Boha. A v neposlední řadě, abychom k těm, co jsou kolem nás, tedy k těm skutečným duchovně lačným Lazarům u našich dveří byli stejně štědří, jako je k nám štědrý Bůh. Amen!