28. 5. 2017 – Ef 3, 14-21
První čtení: J 14, 1-24
Základ kázání: Ef 3, 14-21
Autor epištoly Efezským prosí, aby se v nás působením Ducha svatého upevnil vnitřní člověk.
Kdo je ten vnitřní člověk? Sedíte tu jen vy, anebo ještě někdo jiný na vašich místech? Chtě-nechtě jste přišli-nepřišli, přinesli jste dar-nedar, jste to – vy-nevy? Chvílemi viditelní, chvílemi neviditelní, chvílemi snad ani nevíte, jak se jmenujete?
A co se v posledních dnech odehrávalo uvnitř vás? Další zapeklitá otázka, související s tématem vnitřního člověka… Věřím, že v sobě chováte i krásná přání – a bohudíky za ně. Leč ani já bych nebyl rád, kdyby se zhmotnily všechny moje fantazie. Obvyklý problém: člověk je stvořen k obrazu Božímu, ale mnohdy se nemůže chlubit vším, čím překypuje jeho nitro.
Sám Ježíš říká: „Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.“
Nicméně říká také: „Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé.“
Proto je potřeba, aby se upevnil kdosi jiný v nás – kdosi, kdo vlastně ani nejsi ty – nejsem já – vždyť se nemůžeme chlubit vlastním egem – a přece, kdo jsme my nejbytostněji.
Autor epištoly Efezským prosí, aby sám Kristus přebýval skrze víru v našich srdcích.
Strom kořenící ve výživné půdě nese vydatné plody.
Perlorodka v životodárných vodách rodí perly, ale vyhodíš-li ji na souš a potom ji za čas otevřeš, vidíš, jak mezitím prohnila.
Někdy si třeba myslíme, že jsme civilizovaní lidé. Ale opakuje se hořká zkušenost, že člověk nese civilizovanou slupku, ale pod ní dřímá spousta problémů, a v krajních situacích se najednou ukáže, kolika hrůz je člověk schopen. A proto se raději nedívejme skrz prsty na různé podezřelé bližní. Nikdy nevíme dopředu, zda nejsme stejní jako oni. Vzpomněl jsem si opět na výpovědi českých Židů, kteří před válkou nevěřili uprchlíkům z Německa – odpovídali: Žijeme ve dvacátém století, v moderní Evropě, kde lidé respektují lidská práva. Koneckonců – nemusíme pro příklady chodit tak daleko, až k předválečným židům.
Tušíme velice dobře, že i ten civilizovaný člověk by měl zakořenit mnohem, mnohem hlouběji, aby za něco vůbec stál. Ta vnitřní bytost, každá ta větev vinného kmene, by měla být kýmsi podstatně pevnějším a hlouběji vyživovaným než normální civilizovaný člověk.
Až dosud jsme tomu vždy nedostáli. Ovlivňovaly nás obavy, co si o nás pomyslí druzí. Báli jsme se, že nejdeme s proudem, a proto jsme nešli s pravdou na světlo. Chovali jsme se konformně. Hledali sebeoslavu… Balzamovali jsme svoje masky. Nedovedli jsme vždy uskutečnit to, co jsme – vlastně sami bytostně chtěli. Jak konstatuje sám apoštol Pavel: „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím.“
Opravdu – ten vnitřní člověk v nás potřebuje být posílen. Stále se ozývá Kristova výzva: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“
Ovšem autor epištoly Efezským nám píše veskrze přesvědčeně a překvapivě optimisticky. Nadějeplně za nás prosí – ano, prosí za nás – a to je důležité, protože bez pomoci shůry se takové přání zrealizovat nedá. Ale je pozoruhodné, že autor epištoly Efezským se nejspíš ani tolik nechce zabývat tím, nakolik lidé mohou být zkažení a hříšní. Uprostřed jeho soustředění zůstává Kristus. Chce vidět Krista pokud možno všude. Píše do církve, v níž předpokládá Kristovo mystické tělo, kde se má projevit doposud netušená Hospodinova sláva.
Osvíceným zrakem vidí vnitřního člověka mezi-námi-v-Tobě: Výjimečného už křesťanskou vírou uprostřed Chomutova. Ten vnitřní člověk v Tobě se odvažuje odevzdat krásnější, mocnější realitě než lidé malověrní či nevěřící. Ten vnitřní člověk v Tobě se nenechá ohnout druhými, kteří Tě chtějí z(de)formovat podle svých představ. Kristus Ti věří a obhajuje Tebe samého, pravdivého a krásného. A ten vnitřní člověk je v Tobě schopen opravdu důvěrných vztahů.
A může také žít netradičními životními styly, je odhodlává se k k nezvyklému ztišení uprostřed rušné civilizace, jindy zase vyřkne úderné slovo v pravý čas. Prokazuje se talenty – rozvíjí třeba umění pokorné a zároveň krajně odvážné, původní a zcela nebývalé. A různé vlastnosti se v něm paradoxně skloubí: suverenita a pokora, otevřenost a neústupnost, hadí obezřetnost a holubičí mírnost, vášnivá cudnost, věkovitě moudrá hravost, podvratná něha – namátkou… Kdo ví, co za další podivuhodné vlastnosti ještě z Kristova Ducha pramení a otřásá zemí.
Ten vnitřní člověk mění i společenské a politické ovzduší. Nejde s dobovými předsudky, a vede s nimi – i vnitřní zápas. (K předešlé asociaci dodávám, že jsem četl i vzpomínku Židovky, která se v průběhu návratu z koncentračního tábora zastávala bezhlavě masakrovaných Němců. Ne protože by se nutila do morálního postoje, ale protože neměla žádnou chuť pokračovat v absurditě.) Vnitřně osvobozený přeje svobodu i druhým.
K našemu vnitřnímu člověku patří myslím i ta odvaha autora epištoly Efezským navzdory všemu doufat, že se i v našem sboru Kristus tak mocně projevuje. Patří k tomu snad i odvaha předpokládat toto neuvěřitelné působení i v lidech na okraji našeho sboru. Nebo i za jeho kartotékovou hranicí. I v těch, které bychom nezařadili mezi přední reprezentanty našeho českobratrského sboru. Vždyť ani Kristus o nás nemá iluze, a přesto nám stále dokola odpouští, a tak dál věří v Boží obraz v nás.
Vždyť právě navzdory přesně naší skutečnosti Bůh může učinit nade vše víc, než co si umíme představit – jak je v tom listu Efezským také psáno. Skrytý Kristus zde intenzivně touží nabýt jasnějších kontur. A užuž nabývá. Již se nám dostává hlubší a hlubší vzájemnosti.
V Janově evangeliu čteme též Kristova slova o komunitě, kterou z nás utváří:
„V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.“
A po chvíli dodává také, že ta komunita se stává též naší vnitřní součástí – říká:
„Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“
Člověče, můžeš se skutečně stávat příbytkem Božím. Aby tak třeba i v Tobě nalezli druzí útulnou místnost široširého domu. Kéž se tak skutečně děje, že si třeba někdo nevěřící v našem okolí položí otázku: „Kde vůbec je v tomto světě Bůh?“ A za chvíli si odpoví: „Snad přebývá i u tohoto člena evangelického sboru v Chomutově.“
Tak velká svoboda a odpovědnost. Netrapme Ducha svatého, který v nás přebývá. Naopak, radujme se v něm. Aby se stalo víc, než zač prosíme, víc, než si dovedeme představit. Abychom společně dospěli a vnitřně dozráli k tomu, co „oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo“, co sám Bůh připravil těm, kdo ho milují.
Slovo poslání: Ez 11, 16-21