2. 4. 2017 – Žd 5, 7-9
První čtení: J 12, 20-33
Základ kázání: Žd 5, 7-9
Dnešní text nezní samozřejmě. Jak se lze naučit poslušnosti z utrpení? Jeden klasický básník pravil: „Toto je má nejhorší zkušenost: bolest nedělá z většiny lidí velikány, ale lidičky.“
Jistě zazněly i jiné citáty klasiků. Například: „Víno se dobývá z hroznů tlakem a člověk přichází trápením k dokonalosti.“ Nebo známé: „Co mě nezabije, to mě posílí.“ Už v Bibli samotné čteme o čištění zlata ohněm a podobných procedurách. Nicméně uprostřed velkého trápení obvykle nebývá jasné, jaký může mít utrpení smysl. Pouze s pomocí Boží vůbec kdy smysl dá.
Vždyť ani Ježíš nepropagoval utrpení jako hlavní náplň života. Nevzácně naopak šířil radost a pokoj všude kolem. A hlavně přinesl trvalou lásku, nikoliv trvalé trápení. I o to myslím jde: Že ani nejhorší příkoří Kristovi lásku nevzalo.
List Židům je napsán do církve v období jejího vysílení. Zřejmě prožila skutečné těžkosti. Patřilo mezi ně pronásledování. Lidem zmizeli někteří bratři a sestry před očima. Pán stále nepřichází.
Někteří rezignují. Někteří chtějí zapřít svou víru, aby už měli klid. Mnozí jsou demoralizovaní. Co je ta církev za bláznivý projekt?, řeknou si možná. A zůstává vůbec Bůh na naší straně? Nebo nás opustil? Tuší o naší bolesti?
Někteří lidé říkají, že víra křesťanům pomáhá jako taková berlička. Ba opravdu, často nám poslouží jako masivní poutnická hůl. Leckdy i v temnějších časech nebo na příkřejších srázech. Někdy však nastane období, kdy věřit znamená naopak pohybovat se úplně bez opory. Člověk pak sbírá sílu či odvahu k dalšímu kroku… My neprožíváme pronásledování církve, ale na jednotlivce padají osobní temné noci. Kdy jako by nikdo ho vedl za ruku.
Někdy přepadá člověka otázka Ukřižovaného: „Proč jsi mě opustil?“ Takový pocit může být horší než bolest sama o sobě. Pocit, že Bohu nestojím za pozornost, anebo že se dokonce obrátil proti mně. Například lidé v hlubokých depresích prožívají dojem zavrženosti jako tu nejčernější tečku svých stavů. A nejde jen o deprese, ale i o vnější okolnosti. Špatnému pocitu pronásledované církve se nemusíme divit…
Autor epištoly věřící povzbuzuje, že Bůh je rozhodně neopouští. Naopak Kristus sám prošel tím, čím procházejí oni. On jako osvědčený velekněz přinesl Bohu oběť slz na oltář – a jistě i našich slz. A tak Bohu nejsou naše slzy cizí, naopak, má je dennodenně na talíři. A navíc je v Kristu sám roní.
Naštěstí se tedy nemusíme bát, že by se ještě ke všemu trápení připojil cizí, anonymní Bůh, jenž by nás chtěl dorazit příkazy, jež s námi osobně nemají nic společného. Naopak, Bůh tiše působí uprostřed nás. Ten, který sám vším prošel.
Kristus vždy slyšel lidské nářky. Zajisté celá Trojice slyší. A Otec vyslyšel Synovy úpěnlivé modlitby. Jak je psáno v tom dnešním textu: „Bůh ho pro jeho pokoru slyšel“ Syn zase vyslyšel Otcovu vůli, jako je rovněž psáno: „naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel.“ A nyní my – máme chuť naslouchat Bohu? Do třetice je o slyšení v tom dnešním krátkém textu psáno, že všem, kdo poslouchají Krista, „stal se původcem věčné spásy“. V řeckém originále se dá číst také se zabarvením: „Všem, kdo ho vyslyší“.
Jsme velmi blízko – a Kristus je blízko – naladíme se na jeho hlas?
Věřit znamená také vzájemně si naslouchat. Soudržná rodina zůstává spolu v dobrém i ve zlém. Členové takové rodiny spolu nepřestávají mluvit ani na potápějící se lodi. Byla by škoda přestat si naslouchat v dobách zlých… Kristus poslouchat Otce nepřestal, a tak se naučil „poslušnosti z utrpení, jímž prošel.“ Vidíme, že se Kristus neprojevoval jako naprogramovaný superman, který by nás přišel spasit z nelidského nadhledu. Situace, jimiž procházel, pro něj představovaly bezprostřední výzvy k odpovědím. Vstupoval do velké nejistoty, a přece v ní obstál.
A nezní ani úplně samozřejmě, že ho Bůh slyšel. Někdy nás příliš znepokojuje zvolání z kříže: „Otče, proč jsi mě opustil?“ A vůbec velký pátek. Pak přehlížíme neděli a zapomínáme, že Bůh i to: „proč jsi mě opustil“ určitě slyšel.
A nejednomu z nás se jistě může zdát, že nebyly vyslyšeny jeho modlitby. Je ovšem možné, že vyslyšeny byly, ale nevíme jak. Čekejme, kdy se to projeví. Možná překvapivě brzy. Možná překvapivě pozdě. Možná překvapivě jinak. Lépe, než by kdo z nás naplánoval.
Klasický pouští mnich řekl: „Neměl by ses s takovou zarputilostí a tvrdošíjností snažit dosáhnout cíle a okamžitého vyslyšení všech svých proseb. Je možné, že Pán ti chce darovat ještě něco většího, než o co prosíš, a chce tak odměnit tvou vytrvalost. Existuje snad něco lepšího, než vnitřní vztah s Bohem, a něco vyššího než žití v jeho přítomnosti? Modlitba, jež už ničím není rozptylována, je tím nejvyšším, co člověk může dělat.“
„Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí“. V zahradě Getsemane se modlil: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Zápasil v úzkostech, jeho pot kanul na zem jak krůpěje krve. Svěřil se bezmezně Bohu. Svěřil Bohu i celé své přání i celou svou pochybnost, ale zároveň dokázal říci: „avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“
I my někdy můžeme prosit: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich.“ Nenechme se přitom znepokojovat představou, že Boha nějak otravujeme. Někteří mají sklon k takovým myšlenkám. Bohu však na nás záleží – tomu, jenž zůstává nesmírně blízko. I proto byl Kristus tak jedinečným Božím synem – nezapomínal, jak blízko Otec je.
I my se tedy můžeme někdy modlit: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich.“ A celý život se trpělivě učit dodávat: „avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Vzdávat se kontroly. Vzdávat se vlastních představ o tom, jak mají být naše modlitby vyslyšeny. Vyjadřují to slova písně: „Ty líp nežli já víš, co mi prospívá, co přebývá a schází.“
Bohu se možná vyloženě stýská po lidech, kteří na něj zanevřeli. Rád by k nim mluvil znovu a jinak, kdyby ho byli ochotni vyslyšet.
Ježíš Kristus s Bohem zůstal, a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. A těm, kdo ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy. Věčné, nepomíjivé, neotřesitelné, kterou nic na světě nemůže vzít.
Slovo poslání: Iz 50, 10