První čtení: Ez 47, 1-12

Základ kázání: L 5, 1-11

Zajeď na hlubinu, člověče, Šimone, Ty, jehož Kristus nazve Petrem, duchovní skálou církve. Rybáři, naplň své poslání tak, jak Tě doposud ani nenapadlo. Přirozené je lovit před svítáním či po setmění. U břehu, kam se v těch hodinách ryby stahují. Obvyklým způsobem jsi však už tentokrát nechytil nic. A nějaký Ježíš Ti nyní nabízí paradoxní způsob. Chceš nechat jeho zaslíbení plavat? Možná jsi trochu zoufalý; tím intenzivněji si uvědomuješ, že vyzkoušet se dá koneckonců cokoliv. Ježíš se chystá Tvá obvyklá očekávání převrátit vzhůru nohama. Už brzy Tě učiní rybářem lidí. Nyní se na to musíš připravit.

Bůh vstoupil na Tvou palubu. Ocitli jste se spolu na jedné lodi. Vstoupil do Tvého prostoru – nic už tu nebude jako dřív. Už i z Tvých výsostných vod káže evangelium. Zástupům z odstupu, z jezera. Aby jej na břehu samým nadšením neušlapaly? Aby jím nemohly manipulovat podle své vůle…

Ježíšovi ty davy lidí nejsou lhostejné. Záleží mu na nich. Chce jim však povědět slova odjinud – z druhého břehu. Nikoliv jenom fráze, na které jsou ze svých pevnin zvyklí. Jeho kázání překvapuje; podobně jako rybolov v hlubinách v nečekané chvíli.

Zároveň vnímáme, že naše všední starosti Kristus přijímá za své. Otázky, kde sehnat obživu, obavy z budoucnosti… Zázračným rybolovem Šimonovi též prokáže, že tyto potřeby naplnit může. Naše životy mu nejsou lhostejné.

Záleží na oplátku Šimonovi Petrovi čím dál víc na budoucnosti království Božího v tomto kraji? Současnost chvílemi připomíná potopu. Už prorok Abakuk volá k Bohu: „Což jsi učinil lidstvo jako mořské ryby, jako havěť, nad níž nevládne nikdo?“ A po vás, apoštolové – i po vás potopa? Nebo jste vzali své místo smrtelně vážně? Poskytnete Pánu k dispozici vaši alespoň provizorní archu? Pro tolik různorodých lidských druhů, které se chystá vylovit z hlubin? Bůh ví, z jak propastných hlubin… Pro tolik dramatických osudů, které lze ještě před poslední bouří vylovit z lůna vod? Nebo si myslíte, že vratká lodička církve tolik těžkého nákladu neunese? Myslíte si, že opuštěný, ukřižovaný ztroskotaný tíhu celého lidstva neunesl? Apoštolovi Pavlovi říká: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“

Na hlubině již člověku nezbyde žádná bezproblémová strategie. Žádný bezvadný plán. Nezbyde než odkázanost na milost v první řadě. Bytostná nezajištěnost. A zároveň široširý rozhled. Čím dál svobodnější volba směru, na jakoukoliv světovou stranu. Dále: Ve starověké představivosti hlubina znamenala především ohrožení. (Proto znělo tak slavně Ezechielovo proroctví o potoku vytékajícím zpod chrámu, jenž působí na mořské vody ozdravně!) Hlubina znamenala oblast nečistých sil. Pověrčivého tam nevyženeš. Prachaos, čiré neznámo. Dozajista tam hrozí bouře. Cítíš tam skutečnou cenu života. Už žádná polovičatost. Nic jenom jako. Cestuješ na život a na smrt. Vnímáš na vlastní kůži věčnou cenu jednotlivých vteřin.

Zajeď na hlubinu, říká Kristus každému, kdo trpí bolestným pocitem, že už dost času poztrácel polovičatými vztahy a povrchními rozhovory. Že už dost setkání promarnil výpočty, jak si druhé lidi s jejich problémy raději nepustit k tělu. Jak se pojistit proti všem životním bouřím, ale i proti proudu živé vody.

Anebo říká: Počkej na hlubině, připlují za Tebou.

A navíc vás, učedníci, vyslal protentokrát jen do nitra vašeho domácího Genezaretského jezera. Co když vás příště pošle do válek světových oceánů? Tam, kde plavou snad pověstní netvoři livjátan nebo behémót. Velká ryba, jež polyká zbloudilé proroky. Vylovíte však možná i doposud neznámé živočišné druhy. (Vzpomínám si na jeden televizní dokument, v němž přírodovědci odhadovali, že doposud známe jen 1% obyvatel dna Mariánského příkopu.) Nemluvě o starých pokladech, ukrytých v troskách lodí.

Kde hledat poklady v troskách lidí? Když se vydáme do hlubin vzájemných, povíme si možná už brzy jiné věci, než jaké je venku počasí. Nebo si možná realisticky připustíme, že počasí je chvílemi opravdu znepokojivé. Pokud nastává bouře, skutečně hrozí převrátit loďku. A stresující plavba odhaluje charaktery. Můžeme potkat své temné, zasuté, dravé stránky. Svoje tabu a konflikty. Můžeme se s nimi konečně svěřit. A rozpoznávat své zapomenuté, krásné stránky. Opravdu krásné počasí. Neobjevené životní možnosti, neodhalené příležitosti. Co v Tobě, člověče, čeká na vylovení?

A bouřlivá období sbližují přátele. V nouzi, slabosti, opuštěnosti. V nemoci, v podzemí, ve vězení. Na konci sil a v rokli šeré smrti. Tam, kde tě přízemní lidská povrchnost nechá plavat. Za bariérami, jež někdy společenství věřích prorazí jako ledoborec Božího ohně.

Vnímáme někdy jako nevýhodu a obtíž, že je nám dáno směřovat i do závratně hlubokých, neklidných vod. Dostáváme však příležitost a možnost rozhodit sítě i v oblastech, v nichž se většina lidí neodvážila lovit. Nebo kde nechali poklad. Možnost objevit dosud nepředstavitelné druhy života, které se pohybují na dně… Okusit zbrusu nová stvoření.

Mělčina nabízí přehledný, dobře vyměřený život. A zvěst, kterou nikoho neurazíš. A dostatek rozhledu pro srovnávání, zdali jsem „lepší“ než zástupy na břehu.

Kristus Tě však pozve tam, kde se už nemůžeš měřit s nikým. S bázní a chvěním rozhodíš sítě. Pak spatříš plnost života, kterou jsi v životě neviděl. Kterou jsi nikdy nemohl realizovat. „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo“. Možná Tě napadne: Co tato plavba má se mnou společného? Proč zrovna na mou loď nastoupil Bůh? Vykřikneš možná s Šimonem Petrem: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Uprostřed toho vzácného bohatství života člověku teprve dochází vlastní nicotnost a bídnost. Kriste, k čemu Ti zde vlastně mohu sloužit – já?

Pán však Petrovi odpovídá: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“ Tvůj dosavadní talent, Tvoje schopnosti přijdou vhod. Dávám Ti sílu k novému poslání. Díky tomu se nebudeš muset soustředit na dosavadní chyby.

Kristovo povolání se nakažlivě šíří i mezi Šimonovy kolegy. A tak Šimon, Jakub a Jan přirazili „s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.“ A po nich potopa? Ptáme se zvědavě. Tušíme, že když se vrátí ke svým blízkým, vrátí se jakoby odjinud. Jakoby z druhého břehu. Život bude dávat hlubší smysl než kdy předtím.

Slovo poslání: Ko 2, 2-4