První čtení: Ž 24

Základ kázání: Mt 21, 1-9

Milí přátelé, tento text našel své ustálené místo v církevím roce hned dvakrát – o adventu a na květnou neděli. Vládce přichází a vše se ubírá k vítěznému konci i ke slavnostnímu počátku. Kristus pokračuje nezadržitelně k cíli – na popraviště, kde se definitivně ujme vlády jako nejposlednější z posledních. Přichází a vše se ubírá nezadržitelně ke svému prvopočátku – k jeslím, v nichž leží miminko Bůh, od narození obdařené mocí podmanit si všechny zevnitř.

Blíží se, vzkazuje po svých učednících, aby mu v nejbližší vesnici odvázali oslátko. A jaké síly mu máme uvolnit my, jaké oblasti našich životů, jaké souvislosti?

Blíží se na oslátku a všichni, kdo chtějí, se k němu připojují.

Naplňují se pradávná prorocká očekávání příjezdu Hospodina na Olivovou horu. Hospodin obklíčí svou zemi a bude se soudit se svým lidem. Jak ten soud bude probíhat?

Měl by snad Ježíš vjet do Jeruzaléma jako ostatní potentáti a vítězní vojevůdci své doby – na voze taženém koňmi, s veškerou pompou, s válečnými zajatci i s kořistí, král probouzející děs a zároveň fascinaci svévolnou mocí? Přijel by k nám dnes jako okupační armáda? Takové akce zažili lidé bezpočtukrát. A jaké byly? Slavné, anebo trapné? Jak slavně dopadly?

A vůdce na oslátku je trapný? Respektive slyšeli jsme o oslátkách dvou – o oslici a oslátku s ní. Mnozí teologové se usilovně zamýšleli nad otázkou, jak přesně jel Ježíš na tomto souoslí. Asi nejsnadněji si lze představit napodobeninu koňského spřežení – oslice vepředu a Ježíš na oslátku taženém za ní. Velice přímočarý prorocký happening… Do posledního písmenka naplňující slova proroka Zacharjáše: „Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“ Ježíš vystupuje až podivuhodně avantgardně, když akorát stařičká, tradiční prorocká slova realizuje doslova. Ve stejném Duchu například František z Assisi naaranžoval v kostele jesle i s živým oslem a volem, což také v kostele jeho doby zapůsobilo překvapivě. A přitom také jen co nejdoslovněji předvedl, co je psáno. Domnívám se, že v podobném duchu vystupují proroci všech věků – svatá prostota, jež vyprovokuje snad pouze omylem. Hledáme Krista jako úhelný kámen všech vizionářských gest.

Tentýž Pán po věky lamentuje, že stavíme prorokům pomníky, abychom si je ochočili, abychom už se nemuseli bezprostředně zabývat jejich božskými taškařicemi a jejich tichým křikem, abychom si už nepřipouštěli, že jsme je spolukamenovali rukama našich předků, a proto jsme k podobným represím náchylní znovu a znovu. A kdo vězní proroky, ten zavře za mříže taky Ducha Vánoc, a taky sebe a svobodnou vůli. Dokázala církev za každých okolností náležitě uctít svého nejvýsostnějšího vedoucího na oslátku? Bohužel, nejeden věřící podlehl sklonu oprašovat obrazy a betlémy v kostelech, ale přehlédl obraz Boha v sousedovi a podnikal křížová tažení na vozových hradbách. I do jeho válečné vřavy však znovu a znovu zní radostné volání: „Povězte dceři sionské: Hle, král tvůj přichází k tobě.“ Není těžké jej přehlušit. Kdo však chce, slyší.

Král tichý. Pokorný, chudý, podivuhodně důstojný. Rehabilitující až do morku kostí důstojnost všech aktuálně neslavných až trapných. Všech z nás, kdo se jen nevezou s proudem doby, protože na to už nemají sil, anebo prostě nemají potřebu. Těch z nás, kdo stejně nejsou vůbec zvědaví na triumfální průvody okupačních mocností. Těch z nás, kdo nechtějí více být okupačními mocnostmi ani svým sousedům ani sobě samým. Těch, kdo poskytnou oslátko, když je Pán potřebuje. Těch, kdo jdou vstříc obrněným silám s prázdnýma rukama a s jiskrou v oku naznačují: „Vraťme se všichni domů, prosím vás.“ Tito lidé jsou součástí triumfálního průvodu. Ježíš přichází jednou pro vždy ze strany zdánlivě bezmocných. Kyne nám královsky ručkou z kolíbky a potom ve zralém věku se stejným důrazem a se stejnou hravostí dotvrzuje, že: „Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou.“

Byl-li už na počátku bezbranný vůči Herodovu vraždění neviňátek, přijíždí dnes deklarovat, že nepotřebuje moci o nic víc. Rodiče s ním tenkrát utekli do Egypta vlastně jen proto, aby se dožil až této chvíle. Aby k nám přijel o to pompézněji ztroskotat. Stále se ptá: Pohleďte do mých božsky dětských očí. Jakýpak ke mně protentokrát zaujmete vztah?

Tichý král klade na srdce, že vítězné armády vjíždějí odjinud, než bychom čekali. Všude, kde se veze kočárek, respektujme v něm možná jednoho z nejvýše postavených velvyslanců nebes. Vzpomínal jsem si samovolně při psaní tohoto kázání na utrpení dětí v průběhu holocaustu – například na příběh ženy, která jela s kočárkem polským ghettem a okolo šel příslušník SS a to dítě zastřelil. Nebo příběh holčičky, jež nastupovala do transportu s nejoblíbenější panenkou, a přišel k ní jiný příslušník SS a tu panenku rozmlátil. Jaký vztah by k těm dětem zaujali, kdyby si uvědomil, že v nich lze potkat vítěznou mocnost světové války?

Pak jsem si ještě vzpomněl vyprávění mého otce o tom, jak se vracel z nákupu a spatřil romskou ženu s vozíkem, v němž vezla sběr a tříletého chlapečka, a ten chlapeček se tvářil tak nepokrytě šťastně, až si můj otec uvědomil: „Na tohle štěstí jsem tak hrozně dlouho zapomínal.“ Odhaduji, že v onen okamžik šlo o otcovu vděčnou kapitulaci před dalším Kristovým odrazem.

Soud pak spočívá v tom, že když převálcujeme Boží děti obrněnými transportéry, tak s nimi následně neusedneme k večeři, leda bychom se zarazili a zcela přehodnotili svůj postoj k pozvání, jež přemáhá i smrt.

Voláme tedy Hosanna – v překladu přibližně: Pomoz, přece. Tak pomoz přece, Synu Davidův. Vidíš i naše bojovými konflikty zmrzačené osobnosti. Vidíš měsíční krajiny i v nás. Vidíš zákopy, v nichž se schováváme před druhými lidmi.

Voláme do omrzení: Hosanna. Požehnaný, jenž přicházíš ve jménu Páně. Klademe před Tebe oblečení, abychom nadále nosili již provždy rozpoznatelný otisk oslího kopyta. Abychom už nikdy nedokázali perfektně splynout s kolektivy dočasně úspěšných inženýrů lidství s přežehlenými uniformami. Chceme před Tebou kapitulovat jako Jericho před hezkou písničkou.

Vše se už dávno ubírá nezadržitelně vpřed ke svému pravému určení. Vládce vesmíru na popraviště a jeho milované to jen o fous mine, aby se o to odevzdaněji připravovali na příští advent…

A vše se ubírá nezadržitelně zpět ke svému pravému zdroji – k dítěti v jeslích. Tento král se na rozdíl ode všech ostatních zůstává stále tak nezdolně božsky lidským – už od prvního okamžiku, kdy vyrostl z dětských botiček.

Vjíždí nám do života s výkonnou i soudní mocí, na nejnadčasovějším oslu všech dob.

Provází nás jako zvídavé dítě, jež se ptá: Adame, kde jsi? Jak žiješ? Pověz mi o tom víc. Prosím Tě, pojď se mnou. Povídej si se mnou – i vprostřed noci.

Vlítne nám do života jak sněhová vločka.

Vpadne nám do života jak nenamazaný chleba.

Vlije se nám do žil jako sklenice vína.

Okolo těchto okamžiků se otáčí země.