První čtení: L 10, 25-37

Základ kázání: 1J 4, 7-12

 

„Bůh je láska.“ To je dost jedinečný biblický výrok. A mimochodem, nenajdeme ho takhle doslova nikde jinde v Bibli ani v klasických textech jiných náboženství.

„Bůh je láska.“ Je to dost odvážná „definice“ Boží podstaty. A celkově velmi smělé tvrzení.

„Bůh je láska.“ Je také fakt, že ta věta vyvolá v různých lidech protichůdné pocity. Třeba uprostřed životních krizí mívají někteří problém takové větě přitakat. Bůh pro ně zůstává neznámý, nepochopitelný, skrytý. Ztotožní se spíš s Jobovou větou: „Změnil ses mi v krutého“ než s větou: „Bůh je láska“. Ale jiné lidi naopak i slova o Bohu-lásce i přes ty nejhlubší krize přenášejí. Zrovna nedávno jsem slyšel výpověď člověka, který vzpomínal na jedno z nejhorších období svého života, kdy mu už nedávalo nic smysl. Také s církví měl špatné zkušenosti, které mu pokřivovaly i téma víry v Boha. Nedokázal už ani pořádně otevřít Bibli. Ale přesto ho držel nad vodou chvalozpěv lásky z Pavlova Prvního listu Korintským. (Většina z vás si ten chvalozpěv asi vybavuje, jsou to ty slavné verše končící: „A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“) „Bůh je láska.“ – I v těžkých obdobích mohou ta slova vyvolávat protichůdné pocity.

A někteří věřící se dostávají až do extatických stavů, kdy slova o Bohu-lásce nezadržitelně proudí z jejich úst. Jiní naopak považují za vhodnější slovo „láska“ vůbec nevyslovovat, protože by se tím vyprazdňoval jeho význam.

A také tváří v tvář hrůzným kapitolám dějin, tváří v tvář válkám a katastrofám se mnozí ptají: Jak by mohl něco takového dopustit milující Bůh? A jiní tím usilovněji hledají jediné Boží východisko, jedinou Boží záchranu, jedinou Boží cestu do budoucna – kdesi v lásce…

Ale jak se tedy Bůh-láska projevuje ve světě, v němž přetrvává mnoho bolesti i zla? „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.“ Píše Jan. „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ Také při poslechu těchto Janových slov nejspíš někoho napadne: Není to podivné pojetí lásky? Proč by milující otec posílal vlastního syna na smrt? Ale když to vezmeme z té druhé strany a když si vybavíme celý Ježíšův život… Věříte, že Ježíš jednal z lásky? A věříte, že tuto lásku prokázal až do konce? Věříte, že Ježíšova touha proměnit kamenná srdce se nezastavila ani před křížem a že nepřestala až do konce pramenit z nefalšované lásky? … A Jan dohlíží, že Ježíšův život z lásky se rovná přímo život z Boha. Z lásky, která se vydává doprostřed někdy tak nebezpečného světa – pro nás. A riskuje pro nás všechno. Dává se nám plně všanc, abychom dostali šanci přijmout ji plně za svou. Vzít ji definitivně vážně…

I když až do smrti pro nás Bůh-láska zůstane v posledku nepředstavitelná, neuchopitelná, nepojmenovatelná jakýmikoliv našimi otřepanými pojmy včetně pojmu „láska“. Zůstane nesrovnatelná s naší představou lásky, neboť je plnější, zazší, nekompromisnější, úplně čistá od sebestřednosti a tak dál. My sami od sebe nevymyslíme nic podobného. „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás“. V Ježíši Kristu se ovšem tahle nepochopitelná Boží cesta ztělesnila, zpřístupnila, zjevila. Tak se ji učíme přijímat. Tak se ji učíme překládat do našich jazyků, do našich zavedených pojmů. Odtud se jí lze otevírat, dopřávat jí volný průchod, aby se také v našich životech zpřístupnila a zjevila. Aby i mezi námi nacházela uskutečnění.

„Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat.“ Takhle zní jedna z odpovědí na otázku, co má společného milující Bůh s naším někdy tak nemilosrdným světem. Jde také o to, jak se mezi námi prokáže, že Bůh opravdu může být milující. Jak víru v Boží lásku zrcadlíme uprostřed našeho světa? Takové otázky se vinou životem každého věřícího jako červená nit: Ukazuje se na mě, že věřím nade vše milujícímu Bohu? Nebo se na mě ukazuje, že věřím bohu nelítostné odplaty? Anebo věčně podmračenému, nebo ledově lhostejnému bohu? Nebo jen omezenému bůžku domácího štěstí? Ukazuje se na mě, že věřím bohu neustálé kritiky – přísnému bohu, který nedá nikomu nic zadarmo? Jaký Bůh se v mém životě zpřístupňuje a zjevuje? V jakého Boha uvěří druzí tím hladčeji, čím blíž se k nám věřícím přiblíží? Daly by se i vymýšlet parafráze známého přísloví – ve smyslu: „Ukaž mi, kdo jsi, a já ti řeknu, kdo je tvůj Bůh.“ Podobně se dá přemýšlet i nad tím Ježíšovým podobenstvím o milosrdném Samařanovi, které jsme slyšeli jako první čtení: Kdo z jeho hrdinů dosvědčil, že lze uvěřit v milujícího Boha? Kněz ani chrámový pomocník – ve chvíli, kdy se vyhnuli člověku v nouzi – nikoliv. Na rozdíl od Samařana, příslušníka znepřáteleného národa.

Ale hodí se pro úplnost dodat, že pravá láska neznamená bezzubou povolnost. Že Bůh-láska umí projevit i svou přísnou tvář, umí se hněvat, kritizovat slovy soudu… Ale bylo by něco úplně jiného věřit, že Bůh má jenom takové vlastnosti… A úplně jiné je věřit, že Bůh se i takovými vlastnostmi projevuje ve svém vášnivém zájmu o člověka… Aby ho probudil, vytrhl, vyburcoval. Aby ho vyvedl z bludiště neplodného ega na cesty vztahů, které mají budoucnost. Je něco jiného uvěřit v Boha, který dělá vše proto, aby člověka přijal, než představovat si boha, který není na hříšníky zvědavý. Jak zrcadlíme upřímný Boží zájem uprostřed našeho, někdy tak nelítostného světa? Ožívá mezi námi přijetí a odhodlání hledat k sobě navzájem cesty – namísto způsobů, jak setřást toho druhého z dohledu?

„Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.“ „Boha nikdy nikdo neviděl,“ ta věta vlastně úplně souzní se všemi neklidnými otázkami, kde je Bůh v našem někdy tak bolestném světě. Boha v tom našem světě opravdu nikdy nikdo neviděl. Takže se přirozeně může zdát, že tady není. Opravdu zůstává neznámý, neuchopitelný, nepochopitelný, skrytý. Nedá se vypátrat cestou pouhého poznání, suchého bádání. Nedá se ani objevit jak jehla v kupce sena. K Bohu se nedá dojít nezaujatým rozumem.

Jestli se k Bohu dá vůbec někudy dojít, pak jedině tou cestou Kristovy lásky. Tou samou, z níž se dá od začátku vyjít, přijít na svět z té správné strany, „neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.“ Tou samou se dá i dojít, dospět až do cíle, neboť „jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.“

  

Slovo poslání: Pís 8, 6b-7