První čtení: L 15, 11-32

Základ kázání: Jon 3, 10-4, 11

 

Má smysl horlit pro dobrou věc?

Je dobře planout pro Boží věc?

Pro jakou Boží věc?

Pro co se umíte rozvášnit vy? A snad až fanaticky? Vzplanete-li někdy hněvem, proč?

Je dobré o vlastním hněvu vědět. Být vůči němu pozorný. Zrovna nedávno jsme o tom mluvili na biblické. Uvažovali jsme tam o slovech z Listu Jakubova: „Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.“ Říkali jsme si, že však nejde o to, hněv vytěsnit, potlačit. Tak bychom se ho stejně nevyvarovali. Je dobré o něm vědět, být vůči němu pozorný. Nemusím předstírat, že jsem jen holubičí povahy, když v hloubi mého nitra vřou také neklidné, temné stránky mé mysli. Je dobré smířlivě přijmout celou svou skutečnost, i svůj hněv, abych s ním mohl dál vědomě pracovat. Abych ho mohl zpracovat. Aby mnou necloumal tím hůř v nestřežené chvíli. Je dobré svěřit se s tím, co mě tak vytáčí. Upřímně si o tom promluvit. Mluvit o tom i s Bohem úplně bez obalu.

Alespoň potud jsou Jonáš i starší bratr z Ježíšova podobenství příkladné postavy. I když se jinak chovají dost rozporuplně. Ale vidíme, že se nepřetvařují. Nehrají si na nebesky blahosklonné svaté, kterých by se už nic na světě nedotklo. Mluví o svém hněvu bez obalu. A to je dobře. Ale jak to s nimi nakonec dopadne? Jak s Jonášem? Jak s oním starším bratrem? Co myslíte?

Oba ty biblické příběhy mají záměrně otevřený konec. Odpověz si sám, posluchači. Existuje fakt spravedlivý hněv? Existuje fakt úplně spravedlivý hněv? A pokud ano, tak komu na světě přísluší? Zůstanou Jonáš nebo ten starší bratr v právu? V právu na co?

Na zaslouženou odplatu? Nebo na nekompromisní Boží přijetí a milosrdenství – tak, aby naplnilo i jejich životy? A dá se dosáhnout nekonečného milosrdenství nekonečným hněvem?

Čemu své životy zasvětit?

Jonáš byl Božím prorokem. Od začátku měl zvěstovat slovo soudu. Proti Ninive. Proti hlavnímu městu asyrské totalitní říše. Proti nepřátelskému národu propadlému krutosti a zlu. Nemalým prorockým posláním byl Jonáš pověřen. Raději před ním hned na začátku utekl. Nastoupil na loď na druhý konec světa. Chtěl zaspat život, i to své proklaté poslání. Bůh mu však nedopřál pokoje. Po dalších bouřlivých událostech se Jonáš ocitl doslova na dně. A tu začal modlit opravdu z hloubi duše. Pak opět dostal pevnou půdu pod nohama. Ale byl postaven před stejný úkol – před stejnou životní výzvu jako předtím. „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím.“ A pak už Jonáš provolával to slovo soudu: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.“ Nic víc. Nic míň. Proti té zdémonizované totalitní říši, která rozkládala a likvidovala všechny ostatní národy široko daleko. Dá se v ní ještě vůbec mluvit o lidské společnosti? Kde jinde by měl Boží hněv najít své místo než přímo tady? Nehledě na to, že Jonáš zde musel vystoupit v Duchu nesmírné odvahy – jak Boží disident, jako nefalšovaný blázen pro Boží věc, protože během asyrského režimu šlo o krk. Vybavuji si u jeho příběhu 8 statečných, kteří v roce 1968 protestovali na Rudém náměstí proti okupaci Československa (a patřičně to pak odtrpěli). Když už se Jonáš jednou rozhodl přijmout svůj životní úkol, přijal ho s nevšedním nasazením. Vzal svoje prorocké poslání smrtelně vážně. A byl do něj určitě také patřičně emočně zaangažován. Bude mít jeho vystoupení reálný dopad?

A světe div se, „uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího.“ Včetně samotného diktátora, ninivského krále, který dal mimo jiné rozhlásit, ať všichni místní naléhavě volají k Bohu. „Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.“ Co si o takovém vývoji myslíme? Mělo Jonášovo vystoupení reálný dopad? K čemu plamenné rozhorlení nad asyrskými zlořády vedlo?

„I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. – A neučinil tak.“

Pomysleli jste si už možná, že Jonášovo kázání sklidilo nečekaný úspěch. Čí prostřednictvím by se tak snadno a rychle obrátilo, obrátila… Třeba „jen“ celá církev? Natožpak celé město plné zvůle? Avšak Jonáš to vnímal jinak: „Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem.“

Zvláštní. Jonáš najednou tvrdí, že ho po celou dobu ze všeho nejvíc ho děsila vyhlídka Božího milosrdenství. Utíkal před ní ještě spíš než před hrozbou veřejné popravy na hlavním ninivském náměstí… Co si o tom myslíte? Úplně ta pointa uniká? Anebo trochu chápete, oč Jonášovi vlastně jde? A – ruku na srdce – znáte to také, když do vašich konfliktů nečekaně vstoupí Boží pokoj a smíření, a vy se ho najednou zdráháte přijmout? Připadá vám to najednou jako příliš velké riziko, protože jste už byli zvyklí jen na své obrněné pozice uprostřed těch konfliktů… A tak máte chuť se raději dál vymezovat a uzavírat se do sebe…

A co mohlo ještě hrát podstatnou roli – že Jonáš nechtěl být za blbce… Určitě si uměl představit, jak ninivským zanedlouho otrne a ještě se mu vysmějí, že jenom zbytečně strašil přehnanými katastrofickými vyhlídkami. Že jenom maloval čerty na zeď. Jonáš nechtěl být v žádném případě za blbce. Je to však Boží přístup? Neriskoval Bůh sám, že bude za naivního, když dal Jonášovi druhou šanci? Nevisel ve vzduchu scénář, že Jonášovi hned otrne a že prorok opět uteče na loď do Taršíše? Neriskoval Kristus sám, že bude za naivního, když se kvůli nám nechal ukřižovat? Neriskuje až dodnes Kristus s námi, že bude za naivního? … Takový postoj vyžaduje opravdu Boží odstup. Od hněvu. Od moci. Od sebe sama. Takový postoj vyžaduje až do hloubi si zpracovat spravedlivý hněv. Kristus se i v té nejvyhrocenější chvíli modlil: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Oproti tomu Jonáš si nejspíš brblal pod fousy: „Bože, vždyť oni moc dobře vědí, co činí. Řek bych, že jsou pěkně vyčůraní. Tihle že by si zasloužili Tvou bezpodmínečnou milost?“ Jonáš se bral hodně vážně. A tak se opět ocitl vážně na dně: „Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil.“

Vzápětí následovala tragikomedie s rostlinou, kterou si Jonáš vážně oblíbil jako improvizovaný pouštní slunečník. Následoval děj s červíčkem následujícího Božího působení, který tu jedinou zbylou Jonášovu jistotu nahlodal. V té obnažené chvíli Jonáš zůstal rozpálený do běla. „Lépe abych umřel, než abych žil.“ Proč zrovna já? Proč zrovna mě se musí dít takové věci, jako že se mi rozbije slunečník? … Bratři a sestry, je nám už trapně i za Jonáše? Anebo – ruku na srdce – si také vybavíme, jak i nám někdy přicházela na mysl tvrdá přání nekompromisního trestu a spravedlivé odplaty pro ty, kdo nás štvali… A pak se nám stala nějaká maličkost, která nám připadala jako donebevolající nespravedlnost…

„Bůh se však Jonáše otázal: Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?

Odpověděl: Je to dobře. Planu hněvem až k smrti.

Hospodin řekl: Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?

Tou otevřenou otázkou najednou končí celá ta kratičká biblická kniha…

A co my s tím?

Pro jaké Boží záležitosti má smysl horlit až do konce?

Pro jaké projevy radikálního a nekompromisního zájmu o celý leckdy tak zkažený svět?

Pro co se ještě dnes můžeme rozvášnit my osobně?

 

Slovo poslání: 1Tm 1, 12-17