První čtení: J 1, 1-14

Základ kázání: Žd 1, 1-4

 

Jak velkou moc mají slova? V uplynulých dnech jsme si to mohli ostře uvědomit, když někteří novináři zdůrazňovali, že nebudou jmenovat vraha z filosofické fakulty a že se nebudou doširoka zabývat jeho motivy. Podle zahraničních zkušeností hrozí, že když se média začnou na osobu vraha soustředit takhle konkrétně, tak se v něm pravděpodobněji shlédne někdo další a bude chtít jeho činy napodobit. Určitě má mnohem větší smysl soustředit se na příběhy obětí. A hledat cesty, jak těmto extrémně zoufalým zločinům předcházet do budoucna. Slovy se dá mocně inspirovat – když ke zlému, tak nás to někdy šokuje na první pohled. Ale neméně se dá inspirovat i k dobrému, i když to na první pohled nemusí být zdaleka tak nápadné.

Jak mocně dovedou slova proměnit životy?

Možná si vzpomenete na slova, která se vám vryla nejhlouběji do srdce. Třeba na slova ujištění, že se s vámi počítá a že na vás někomu opravdu záleží. Možná si také vzpomenete na slova, která jste nikdy v životě nechtěli slyšet a vzpomínka na ně vás dodnes bolí.

Některá slova pozvednou, jiná poníží. Jedna i druhá dovedou ovlivnit nadosmrti. Počínaje slovy, která nás formovala od dětství. Někteří rodiče svým dětem častěji opakují, že ty děti za nic nestojí, nebo dokonce, že ani nebyly chtěné. Taková slova nadělají i do budoucna velkou paseku, když ubíjejí a zpochybňují vše, čím se člověk zabývá. Oč vzácnější je, když rodiče svým dětem upřímně zdůrazní, že je mají rádi. Když svoje děti povzbuzují a vnímají v nich to dobré. Ač cítíme, že s vyznáními lásky se nemá plýtvat, pokud je nemyslíme stoprocentně upřímně. Slova mohou být také dost manipulativní, pokud za nimi člověk nestojí celým svým srdcem.

Už v nejbližších vztazích slova prokazují nevšední moc. A dál získávají až celospolečenský dosah. Dovedou měnit dějiny. Vybavíme si třeba, co hrozného rozpoutala nacistická propaganda. I když si předtím většina lidí neuměla představit, že zvůle nacistů zajde tak daleko. Hitlerovy projevy zněly snad jako chytlavé řečnění na pomezí populismu a výkřiků psychopata, ale mnozí se utěšovali myšlenkou, že v Evropě 20. století i tahle horečka celkem bezbolestně přejde. Také v současnosti je zapotřebí vnímavě rozlišovat projevy politiků, jimž nepřestává jít o službu společnosti, od těch, kdo lákavě manipulují nebo se přímo stávají hlásnou troubou propagandy, která znevěrohodňuje cokoliv dobrého. Slova mohou být jako kvas, který všechno těsto prokvasí.

A jak je to se slovy o Vánocích? Asi nejednomu z nás vadí komerční zneužití těchto svátků. Ale zároveň si nejspíš vzpomeneme i na jiná vánoční oslovení, která nás nefalšovaně zasáhla. Vybavuji si, jak můj otec každoročně u stromečku pouští kazetu s namluveným biblickým čtením o Ježíšově narození v Betlémě. Slyšeli jsme ji už hodněkrát, a beztak ten text z Bible známe, samotná kazeta je už dost prošoupaná, zvuk nekvalitní, ale poslech té nahrávky se mi vryl hluboko do srdce – propojen neoddělitelně s vůní františků, s jiskřením prskavek, které můj otec s extatickým nadšením zapaluje, s myriádami zvířat, kamínků i lišejníků z jeho umělecky překombinovaného Betlému, zkrátka se vším, co k našemu Štědrému večeru patří…

Některá slova jsou nedocenitelná a zaznějí v pravý čas. Jiná zas vyznějí bezcenně a plytce – ve chvíli, kdy by spíš oslovilo ticho. Ale i tahle zkušenost výmluvně svědčí o významu slov. Pokud nás trápí, že slova svůj význam ztrácejí, tak se tím zároveň potvrzuje, že předtím význam měla – jinak by nás to tolik netrápilo.

Ale ať mohou mít slova jakýkoliv význam, bezvýhradně se jejich moc projeví, až když jim někdo uvěří. Kdyby před necelými sto lety nikdo z běžných občanů nebral nacistikou propagandu ani trochu vážně, tak by se ani pár skalních nacistů nezmohlo na víc než na místní výtržnosti. Anebo kdyby před pár měsíci nebral nikdo vážně příběh nemocného Martínka, tak by se ve sbírce na jeho experimentální léčbu nevybralo přes 150 milionů korun. Slovo, kterému nikdo nevěří, zůstává bezprizorně osamělé v koutě. Jakmile ho však někdo vezme v důvěře za své, slovo už začíná rozpoutávat divy.

Podle biblických svědectví Bůh tvoří od začátku svým slovem. Jak stojí doslova psáno: „Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného.“ Celý svět je vlastně Boží text. Ale jak si ho máme vyložit, když pro nás zůstává tak složitý? Aby svět nebyl úplně nesrozumitelný, potřebuje věrohodný výklad. Ale Bůh opravdu mluví – a to samo o sobě zůstává nedocenitelný div – že mluví i k nám – neúnavně a naší vlastní řečí. Pro maximální srozumitelnost volí nejenom lidská slova, ale i lidská ústa: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků“. V lidských projevech, které nás nejhlouběji zasáhnou, nás klidně osloví Hospodin sám. Tím spíš, když je potřeba objasnit, co se to vlastně děje a jak se v tom člověk má zorientovat.

Podle biblického svědectví už po staletí vyjadřovali Boží inspiraci proroci. Každý z těch proroků pochytil nějaký střípek z mozaiky Boží pravdy. Každý ji doplnil o další výpověď, která dávala bezprostřední smysl v dané situaci. Ale kde najít celek té mozaiky? Jaký z těch střípků poskládat obraz? Někteří proroci třeba zdůrazňovali Boží soud a mluvili velmi kriticky o své společnosti. Ale kdyby se člověk na všechno díval jen kriticky, jeho řeč by zahořkla. Prorocké řeči víry naštěstí nikdy úplně nechyběl nadějný výhled; za všemi slovy soudu však někdy prosvítal jen mlhavě. Jindy zas proroci povzbuzovali k činům, které byly zvlášť potřebné v určité situaci – třeba ke stavbě jeruzalémského chrámu po návratu z babylonského zajetí. Ale život je víc než stavba chrámu. Také dnes povolaní lidé vypovídají o zásadních věcech, třeba o smyslu svobody, o lidských právech, o budoucnosti planety, ale jak si to všechno poskládat dohromady? A navíc: i když jsou vysloveny ty nejúžasnější vize, potřebujeme především, aby je někdo uskutečnil. Aby je vtělil do života.

Ještě dál, za spletí proroctví k nám promlouvá to hlavní, co patří i k vánočnímu tajemství. „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.“ V kostele jsme už zvyklí podobné věty slýchat. A automaticky si je spojujeme s Ježíšem. Ale není to pro naši zkušenost dodnes trošku nesamozřejmé – dohlížet počátek nejsvětodějnějšího oslovení v miminku přivedeném na svět v dost provizorních podmínkách ve chlévě mezi zvířaty? I v církvi dodnes podvědomě přitahují také jiné projevy, než první pláč dítěte ve chlévě, které vyroste v muže popraveného na kříži.

Ale jakou si přát větší útěchu? Miminko ve chlévě na první pohled pravda nepůsobí jako nejmocnější řešení. Není to žádný zabijácký dron s nočním termoviděním… Není to ani promyšlený plán sériového vraha… Není to ani umělá intelegince, i když ta umí se slovy čarovat nadlidsky – a samozřejmě nám může dobře posloužit, ale taky si oproti ní připadáme tak maličcí, až nás napadá, že nás úplně ovládne. Nemluvně se ocitlo v jesličkách vydáno na pospas podobným vlivům neméně než kdokoliv z nás. Ale to neznamená, že by ty vlivy byly významnější než ono samo. Neznamená to, že by nám dovedly dodat víc naděje nebo že by nás dovedly laskavěji smířit. Víra se odvažuje vnímat, že žádná fantastická nadlidskost, a hlavně žádná nelidskost nevystihuje nejvyšší Boží moc. Naopak, Boží moc začala hýbat dějinami počínaje jesličkami a plenčičkami. Toho, jenž takto přišel na svět, Bůh ustanovil dědicem všeho a skrze něho stvořil i věky. (Což naznačuje, že Kristus se obejde třeba i bez umělé inteligence, ale ona bez jeho jazyka nemá smysl.)

A navíc slyšíme, že: „On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem.“ Naše víra se odvažuje spolehnout, že ten, který sám přišel na svět tak křehce, nás nese – a unese – „pouhým“ slovem. Svým slovem, které snese i bolest. Svým slovem přijetí – že jsme chtění a že se s námi počítá – neodmyslitelně i v dnešním tak složitém světě. Svým slovem důvěry, která v nás nepřestává vidět to dobré – okolní temnotě navzdory… Svým slovem naděje, která je vzkříšená naposled. Svým slovem, v němž i Vánoce mohou získat svůj nejhlubší smysl…

O Ježíšovi má smysl mluvit co nejkonkrétněji. O jeho jménu i o všech jeho motivech. S důvěrou, že tahle zpráva se přese vše stává tou nejaktuálnější. S důvěrou, která v celém Ježíšově životě nachází neustávající vzájemné oslovení. S důvěrou, že jeho životem má smysl žít, i když ho šlo i tak snadno zabít. Ale právě v takovém se k nám na dotyk přiblížilo vlastní slovo Boží.

 

Slovo poslání: 1J 1, 1-4