První čtení: L 1, 26-56

Základ kázání: Iz 62, 1-5

 

Vánoce – svátky klidu a míru. Prožijeme je letos v klidu? Je možné alespoň vánoční svátky prožít doopravdy v klidu?

Známe vánoční stres. A přicházejí i jiné starosti a problémy. Navíc nás v těchto dnech zaskočily další zprávy o násilí a vraždění – tentokrát přímo v srdci naší země. Zřetězení špatných okolností člověku brání v klidu spočinout.

A jak si to všechno přebrat ve víře? Může nás víra vždycky jen uklidnit? Anebo existuje i svatý neklid?

Zdá se, že ani izajášovský prorok neměl klidné spaní: „Kvůli Sijónu nebudu zticha, kvůli Jeruzalému si nedopřeji odpočinku, dokud jako záře nevzejde jeho spravedlnost, dokud jako pochodeň nevzplane jeho spása.“

Jeruzalém – to znamená město pokoje. Hlavní město určené pro Hospodinův chrám. Hlavní město Božích zaslíbení a Božího společenství s lidmi. Město, z něhož má do celého světa vyzařovat Boží přítomnost. Prorok navíc mluví o Sijónu a o Jeruzalému také jako o společenství – jako o Božím lidu, o všech, kdo k Jeruzalému patří, o všech, jimž zůstává v Jeruzalému zaslíbená domovina, ať žijí kdekoliv. Týká se to i nás křesťanů; Kristovým prostřednictvím jsou také nám slíbena trvalá bydliště v nebeském Jeruzalémě. I my máme v srdci Jeruzaléma své místo. I z našich životů už mohou vyzařovat odlesky jeruzalémské atmosféry.

Všechny ty vize spojené s městem Božího pokoje znějí opravdu překrásně. Ale jaká je realita? V současné Izraeli opět zuří válka a samotný Jeruzalém zůstává ohniskem konfliktu mezi Izraelci a Palestinci. Nehledě na to, že se v něm projevuje i napětí mezi křesťany různých vyznání. Už v době těch izajášovských proroctví byla skutečnost od těch překrásných vizí na hony vzdálená. Izraelská země byla zpustošená Babyloňany. Jeruzalémský chrám zbořen. A lidé odvlečeni do babylonského zajetí, kde léta potom sbírali síly k návratu. Proto si prorok nedopřeje odpočinku. Má na paměti Boží zaslíbení, ale zároveň si je dobře vědom okolní neutěšené skutečnosti. Nenasazuje si růžové, ale ani černošedé brýle. Nezavírá oči: ani před neveselou skutečností, ale zároveň ani před těmi Božími prozářenými vyhlídkami. Prorokovi záleží na tom, aby se Boží zaslíbení prosazovala právě v té neuspokojivé současnosti, nejenom možná až někdy, nejenom možná až jednou, ale tady a teď. Proto ten svatý neklid.

A navíc prorok vypovídá o proměně, kterou lid tou dobou prochází: „Nazvou tě novým jménem, jež určila Hospodinova ústa.“ Takže i cesta náročnými časy se může stát cestou hlubokých proměn, cestou ve jménu Kristově.

Prorok si zůstává vědom neutěšené současnosti, ale zároveň zesiluje i hlasitost naděje na maximum: „Už nikdy o tobě neřeknou: ‚Opuštěná.‘ A nikdy o tvé zemi neřeknou: ‚Zpustošená.‘“ Slova „opuštěná“ a „zpustošená“ výmluvně svědčila o tom traumatu babylonské okupace. A zároveň vypovídala i o hlubší mezilidské prázdnotě a spoušti, kterou proroci kritizovali ještě před babylonským zajetím. Když se lid odvracel od Hospodina a když v něm převládalo sobectví.

Co by se dalo říct o naší zemi, o naší společnosti? Dala by se snad také nazvat opuštěná nebo zpustošená? Vzpomněl jsem si na jednu knihu shrnující poslední století českých dějin, kterou její autor opravdu nazval Opuštěná společnost. Takže přinejmenším někoho napadlo naši společnost nazývat opuštěná. Společnost, v níž zakořenil pocit, že neví, čí je. Pocit, že velké věci se rozhodují o nás bez nás. Pocit, že zůstáváme vydáni na pospas mocnějším národům nebo osudovým silám. A dala by se naše společnost nazývat zpustošená? Už jenom nedaleká Ukrajina je v posledních letech pustošena nesrovnatelně hůř. I když je pravda, že i u nás mohou mezi lidmi vyvřít pustošivé síly nenávisti a agrese, jak si v těchto dnech obzvlášť bolestně uvědomujeme. … A taky by se dalo říct, že procházíme i jakýmisi duchovními pustinami – rozvalinami starého tradičně křesťanského světa, na nichž se budoucí smysl ještě neobjevuje zřetelně.

A jak by se dala nazývat naše církev – jako reprezentace Božího lidu uprostřed naší společnosti? Nejspíš i církev nám někdy připadá taková opuštěná a vylidněná, když zrovna hledíme do prázdných kostelních lavic. A také jakási zpustošenost církevního života nás může trápit, když se i ve společenství věřících projevují odvrácené stránky přítomných.

Tohle všechno jsou takové depresivní postřehy. Tím víc nás překvapuje prorok, když i při vědomí podobných problémů najednou přichází s Božím pohledem – který je až neuvěřitelně obrácený: „Už nikdy o tobě neřeknou: ‚Opuštěná.‘ A nikdy o tvé zemi neřeknou: ‚Zpustošená.‘ Budou tě nazývat: ‚Oblíbená‘ a tvou zemi: ‚Vdaná,‘ protože si tě Hospodin oblíbil a tvá země se vdala.“ Takže i komunita, které si doposud někdy připadá i pod psa, se může doslechnout: Ty jsi ta zamilovaná. Ty jsi ta pravá. Ty jsi ta vytoužená a bezvýhradně chtěná. Tvůj Pán tě dychtivě přijímá i přese všechny tvé nedostatky. A nemusíš se už jen potloukat od ničeho k ničemu. Nemusíš se už jen neplodně uzavírat sama do sebe. Nežiješ sama pro sebe, jsi zaslíbená jinému, s nímž můžeš smysluplně využívat svá obdarování. A neboj se, on tě neopustí v dobrém ani ve zlém. Patří ti požehnaná budoucnost.

Možná si vzpomenete, že o Vánocích častěji čítáme biblická slova: “Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ „Budou tě nazývat: ‚Oblíbená‘ a tvou zemi: ‚Vdaná,‘ protože si tě Hospodin oblíbil a tvá země se vdala.“ Zvěstoval už předtím prorok v podobném tónu. S dodatkem: „Jako se mladík žení s pannou, tak se tví synové ožení s tebou. A jako se ženich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe.“ Takže nejenom Bůh sám, ale i tví synové tě přijmou jako svou vyvolenou. Když z tebe bude vyzařovat to přijetí Božího vyvolení i uprostřed současných krizí, budou se k tobě chtít hlásit všichni, kdo k tobě patří – i tvoje budoucí generace. Takové prorocké vize vnášejí čerstvý vítr do pocitů nesmyslnosti, rozmrzelosti, lhostejnosti či bezvýznamnosti, do pocitů, že nevíme, čí jsme, i doprostřed obav o vlastní budoucnost.

A co ještě stojí za pozornost: Že tahle změna údělu začíná leckdy úplně nenápadně. Jen od jednotlivců, kteří si však sami připadají křehcí, slabí a nanicovatí. Ano, ta mocná Boží zaslíbení se týkají celých společenství, celého Božího lidu, celé církve… Dá se v nich hledat i nadějná vyhlídka pro celý národ a pro celou společnost… Ale nestává se přece, že by celá církev nebo společnost naráz prošly osvícením… Začíná to u jednotlivců, kteří jsou nově osloveni – i když se okolo ještě nic zvláštního neděje. Takhle to začalo i s Marií před dvěma tisíci lety. Přestože Marie byla jen obyčejná holka. A vůbec ani nepocházela z Jeruzaléma, ale odněkud ze zapadlého galilejského městečka. A přesto jí zkřížil cestu Boží posel, s tím, že ona je úplné ztělesnění té sijónské dcery, ona je ta vytoužená panna, kterou Bůh přijímá jako tu pravou a v jejímž drobném životě se najednou počíná nový velký příběh celého lidu – nejenom jejího, ale v první řadě Božího lidu… Bohu díky, že Marie nad tím oslovením jen nemávla rukou a nepomyslela si, že už ví o životě své a že tyhle pohádky nejsou pro ni. A Bohu díky, že se těch velkých pozvání nezalekla a neutekla před nimi. Zůstala otevřená a s důvěrou přikývla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“

Vánoce – svátky, které nám možná úplně nedopřejí klidu. I pro nás se Kristus narodil. I naše budoucnost patří Kristu. Také s námi se počítá možná až překvapivě silně. A také v našich životech se může počínat další kapitola velkého příběhu ve vztahu mezi Bohem a jeho milovanými.

 

Slovo poslání: Zj 21, 1-7